Článek
Z tiché kanceláře do živější místnosti
Eva je introvert, nepatří mezi nejvýřečnější lidi. Je zvyklá na svůj prostor, ke sdělování důvěrnějších informací jí postačí dva bližší lidé a je spokojená. Nemluví vždy o všem, nesvěřuje se s každým tajemstvím, ale když už je něco, co by chtěla sdělit jiným, ví, že má dvě kolegyně, za kterými může jít.
Má kolem sebe skvělý pracovní kolektiv s vícero kolegyněmi a kolegy. Pánským tématům nerozumí tedy ani za mák, takže s kolegy se jen pozdraví, poptá se, jak se mají, ale víc si s nimi nepovídá. S kolegyňkami občas probere nějaký ten pracovní problém, se kterým si neví rady a snaží se pak aplikovat jeho řešení do praktické situace. Ne vždy se zadaří, ale snaží se pro řešení problému udělat cokoliv. Když za ní přijde klient s žádostí o pomoc, vyslechne ho a poradí mu, co může, ovšem vzhledem k faktu, že v kanceláři je sama, ne vždy dokáže říct vše, co by bylo potřeba. Její kancelář je od ostatních oddělená a na konci chodby oddělení, což Evě na jednu stranu vyhovuje, protože má ráda klid a ticho. Na druhou stranu si ona sama uvědomuje, že občas být s někým v kanceláři by mělo své výhody, protože přece jen ,,víc hlav víc ví“. Někdy si říká, že by možná opravdu bylo lepší, kdyby se přestěhovala ke kolegyním, kde by pochytila nápady na řešení situací, které u ní nejsou tak časté a v praxi ne vždy její navrhované řešení zabere. Ovšem jindy tento názor zavrhne, když přijde ke kolegyním do kanceláře, aby je pozdravila a slyší pověstný ,,šrumec“, který tady vládne.
Její kolegyně jsou živější, na rozdíl od ní také extrovertky a zkušenější ve spoustě věcech. Na jednu stranu je Eva obdivuje, že dokáží pracovat v takovém hlučném prostředí. Sedí ve větší místnosti, kde jich je dohromady šest. Občas některé jdou pracovat do terénu, takže se počet sníží, ale když jsou všechny pohromadě, někdy není slyšet vlastního slova. A v tomhle podávat výkon by pro Evu bylo nemyslitelné, její kolegyně s tím ale problém nemají, pokud tedy zrovna něco neřeší v přímé práci s klientem. Nechápe, jak to dělají, obdivuje je. Ona sama si nedokáže představit, že by ze své tiché kanceláře šla sem do místa, kde je živo. To raději by brala jednu kolegyni k sobě.
Komunikace v týmu
Já jsem ještě nedomluvila
Když sedí více kolegyň v jedné místnosti, je jasné, jak to asi musí vypadat během konzultací některých situací. Každá řekne svůj názor, což je v naprostém pořádku. Ovšem většinou se to zvrhne v překřikování, jelikož každá chce dostat prostor říct to své. Eva si někdy říká, že by nejlepší bylo, kdyby každá měla 5 minut na to, k danému problému něco říct, a pokud by chtěl někdo oponovat, psal by si poznámky a pak se o ně podělil. Přece jen je to lepší než skákat druhému do řeči.
Několikrát se rozhodla dát si šanci a s kolegyněmi se podělit o zážitek ze soukromí, ale zjistila, že dost dobře to nejde. Někdy opakovat jednu větu třikrát, to vás opravdu přestane bavit. Nevadilo by jí, když by řekla dvě tři věty, nadechla se a mezitím začal mluvit někdo jiný. To by chápala, působila by totiž dojmem, že svou řeč ukončila. Ovšem když nedokončí ani celou větu a někdo jí do toho začne mluvit, to už se jí nelíbí. Nechce ale být nezdvořilá, tak nechá druhého domluvit a znovu zkusí větu doříct. Ovšem znovu jí do toho někdo skočí. Nejradši by na dotyčného zvýšila hlas a zeptala se: ,,Necháš mě to doříct?“ Jednou se jí stalo, že jí kolega skočil do řeči a mluvil s kolegyní, které zprávu sdělovala. Trochu ji to už ,,vytočilo“, takže počkala, až domluví a když kolega domluvil, podívala se na něj. Stačil jediný výraz stylem ,,Už jsi domluvil?“ Kolega se zarazil a už nic neřekl. Eva ví že se možná podívala moc tvrdě, ale už nevěděla, co dělat.
Kdyby kolega alespoň začal mluvit s někým jiným během její řeči.. Ani to by jí nevadilo, protože příjemce její zprávy by ji poslouchal. Ovšem takhle někdy i dotyčný, kterému zprávu sděluje, neví, koho vnímat dřív. Ne, že by si Eva začala myslet, že o její zprávy nikdo nestojí. Ví, že se ji kolegyně rády vyslechnou, ale musí počítat s tím, že zkrátka neodkážou vydržet do doby, než skončí s mluvou (dlouhý projev opravdu nemá, jenom třeba 5 vět). Proto Eva radši sděluje zprávy v soukromí, většinou ji v takovém případě nikdo nepřeruší. Jí samotné se občas povede, že do řeči někomu skočí, ví, že není v tomhle svatá. Ovšem když se jí to ,,podaří“, řekne ,,pardon“ nebo se omluví za to, že to udělala. Kolegyním jednou sdělila, že nedokáže být v místnosti, kde si jeden druhému skáčou do řeči. I když se kolegyně pokusily nebýt tak aktivní v mluvě, za chvíli se to vrátilo do původní podoby. Není tedy nad to, říct něco podstatného v soukromí pouze dotyčnému. A pak se nemůže stát, že někdo do řečí skočí.
Anketa
Zdroje:
Autorský text
