Nejobávanější had jižní Asie. Zmije řetízková zabíjí víc lidí než většina slavných jedovatých hadů

Zmije řetízková má na hřbetě kresbu, která vypadá, jako by ji někdo pečlivě poskládal z tmavě lemovaných oválů. Jeden za druhým, po celé délce těla. Právě tyto skvrny připomínající články řetězu jí daly české jméno. Je to had robustní, s nápadnou hlavou a vzhledem, který se neztratí ani mezi jinými jedovatými druhy.

V zemích, kde skutečně žije, se na ni ale lidé nedívají jako na krásného plaza z encyklopedie. Russellova zmije, jak se jí také říká, patří v jižní Asii k hadům, z nichž mají lidé oprávněný respekt. Člověka sama nevyhledává. Had o podobné setkání nestojí. Problém je v tom, že obývá stejnou krajinu jako lidé - pole, okraje vesnic, suché travnaté plochy, plantáže i místa kolem domů, kde se drží myši a krysy. Pak někdy stačí málo. Krok do trávy, ruka sáhnutá do hromady materiálu, práce za šera.

Její vědecké jméno je Daboia russelii a připomíná Patricka Russella, skotského lékaře a přírodovědce, který se v 18. století věnoval hadům Indie. Domovem zmije řetízkové je hlavně indický subkontinent. Žije v Indii, Pákistánu, Bangladéši, Nepálu a na Srí Lance. Hadi z některých oblastí jihovýchodní Asie, dříve řazení ke stejnému druhu, se dnes obvykle oddělují jako příbuzná zmije východní, Daboia siamensis.

Zmije řetízková není drobný had, kterého by člověk snadno přehlédl, kdyby ležel na holé zemi. Dospělí jedinci mívají robustní, svalnaté tělo, krátký ocas a širokou trojúhelníkovitou hlavu. Barva se liší podle oblasti, ale obvykle převažují hnědé, šedohnědé, žlutavé nebo okrové tóny. Právě ty jí pomáhají ztratit se v suché trávě, listí, na prašných cestách nebo mezi hroudami půdy.

Na fotografii vypadá její vzor skoro ozdobně. V krajině je to ale dokonalé maskování. Člověk, který jde za šera přes pole, sbírá dříví, pracuje bosý na zahradě nebo šlápne do suchého porostu, nemusí hada zaregistrovat vůbec. A právě v tom je její nebezpečí. Mnoho uštknutí nevzniká proto, že by had útočil z dálky, ale proto, že byl překvapen, přišlápnut, sevřen rukou nebo vyrušen při odpočinku.

Na rozdíl od kobry nemá kápi, kterou by se předvedla. Nepůsobí ani exoticky barevně. Je to spíš zavalitý, zemní, těžkopádně působící had, který se spoléhá na to, že si ho okolí nevšimne. Když už se však cítí ohrožen, dokáže varovat hlasitým syčením a výpadem, který je mnohem rychlejší, než by člověk od tak robustního těla čekal.

Zmije řetízková není typickým obyvatelem hlubokých pralesů. Dává přednost otevřenější krajině - suchým travnatým plochám, křovinám, polím, okrajům vesnic, plantážím, mezím a místům, kde se střídá zemědělská půda s úkryty. To je pro hada výhodné, protože tam nachází kořist. Pro člověka je to ovšem problém, protože právě taková místa patří k běžnému pracovnímu a obytnému prostoru milionů lidí.

V jižní Asii se lidé s hady nepotkávají jen při výletech do přírody. Setkávají se s nimi při sklizni, při práci na rýžových polích, u zavlažovacích kanálů, v hromadách rostlinného odpadu, kolem stodol nebo v blízkosti domů, kam hady lákají hlodavci. Zmije řetízková se živí hlavně drobnými savci, a tak ji přitahují místa, kde se drží myši a krysy. Jinými slovy, tam, kde je člověk, obilí, odpadky a hlodavci, může být i had.

Není to zvíře, které by mělo nějaký osobní zájem na člověku. Člověk je pro ni příliš velký, není kořistí a had by se mu nejraději vyhnul. Jenže v hustě osídlené krajině se vyhýbání nedaří vždy. Proto se zmije řetízková dostala mezi takzvanou indickou „velkou čtyřku“ nejvýznamnějších jedovatých hadů, kam se vedle ní řadí kobra indická, bungar modravý a zmije paví. Právě tyto druhy stojí za velkou částí vážných uštknutí v regionu.

U jedovatých hadů si člověk často představí zvíře „zabijáka“. U zmije řetízkové je to zvlášť lákavé, protože její jed patří k obávaným a následky uštknutí mohou být strašné. Jenže z pohledu přírody je to především predátor hlodavců. V krajině má svoji práci. Loví zvířata, která se rychle množí, ničí úrodu a šíří nemoci.

Zmije řetízková obvykle neloví tak, že by dlouze pronásledovala kořist. Je to spíš trpělivý číhající lovec. Vybere si místo, kde se mohou pohybovat myši, potkani nebo jiní drobní obratlovci, a čeká. Když kořist přijde na dosah, následuje prudký úder. Jed kořist ochromí a had ji potom spolkne celou. Mláďata mohou požírat i ještěrky nebo menší obratlovce, dospělí jedinci jsou ale silně spojeni právě s hlodavci.

Zmije řetízková lidem škodí tím, že je může uštknout. Zároveň jim ale prospívá tím, že snižuje množství hlodavců v krajině. Problém není v tom, že by had byl „špatný“. Problém je v překryvu. Člověk si pole, vesnice a sklady potravin zařídil tak, že v nich žijí hlodavci. Hadi šli za kořistí. A jakmile se nebezpečný had dostane do každodenního lidského prostoru, začne být biologický vztah zároveň veřejně zdravotním problémem.

Jed zmije řetízkové je složitá směs látek. Nejčastěji se uvádí, že jde o „hemotoxický“ jed, tedy jed působící na krev a cévy. To je sice částečně pravda, ale trochu zjednodušující. Uštknutí může způsobit prudkou bolest, otok, poruchy srážlivosti krve, krvácení, poškození tkání, akutní selhání ledvin a v některých oblastech i neurologické příznaky. Odborné studie upozorňují, že projevy se mohou lišit podle geografického původu hada i složení jedu.

Jed zmije řetízkové může rozhodit srážecí systém tak, že tělo spotřebuje důležité složky potřebné ke srážení krve. Výsledkem není prostě „hustší krev“ nebo „řidší krev“, ale rozvrat celého systému, který normálně drží krvácení pod kontrolou. U postiženého se může objevit krvácení z dásní, krev v moči, podlitiny, vnitřní krvácení nebo šok. Zvlášť obávané je poškození ledvin, které může být smrtelné nebo zanechat dlouhodobé následky.

Právě tato kombinace dělá z uštknutí zmijí řetízkovou tak vážnou událost. Nejde jen o bolestivý otok kolem rány. Jed může působit systémově, tedy v celém těle. Člověk se po uštknutí může zpočátku cítit relativně stabilně, ale v těle už se rozbíhá nebezpečný proces. Proto je při podezření na uštknutí jedovatým hadem zásadní rychlá lékařská pomoc, klid, omezení pohybu a doprava do zdravotnického zařízení. Naopak zařezávání rány, vysávání jedu, vypalování nebo spoléhání na místní léčitele může čas zhoršit místo toho, aby pomohlo.

Zmije řetízková není nejjedovatější had světa, pokud bychom jed porovnávali laboratorně podle jedné hodnoty. Přesto patří k hadům, kteří mají obrovský dopad na lidské životy. Důvod je jednoduchý a smutný - je častá tam, kde žije hodně lidí, a tito lidé často pracují venku, bosí nebo v lehké obuvi, daleko od rychlé nemocniční péče.

Had uprostřed neobydlené pouště může být teoreticky extrémně jedovatý, ale uštknutí bude málo. Had v rýžovém poli, na okraji vesnice nebo u skladu obilí je jiný případ. Tam se potkává s lidmi každý den. K nejrizikovějším situacím patří práce za šera a v noci, chůze bez baterky, spaní na zemi, manipulace s hromadami materiálu a práce v porostu, kam není vidět.

Dalším problémem je dostupnost léčby. Protijed existuje, ale ne vždy je včas k dispozici. Navíc léčba není jen otázkou jedné injekce. Těžké uštknutí může vyžadovat sledování srážlivosti krve, podporu krevního oběhu, léčbu krvácení, řešení selhání ledvin a někdy i dialýzu. V chudších venkovských oblastech to může být rozdíl mezi přežitím a smrtí.

Zmije řetízková je živorodá, přesněji vejcoživorodá. Mláďata se vyvíjejí v těle matky a na svět přicházejí už jako malí hotoví hadi, nikoli jako vejce kladená do hnízda. To je u zmijovitých běžné a pro mláďata výhodné. Nemusí se prokousávat ze snůšky někde v půdě, ale rovnou začínají samostatný život.

Počet mláďat může být vysoký. U velkých samic se uvádějí desítky mláďat a v některých případech i mimořádně početné vrhy. Reptile Database například odkazuje na záznam o 96 mláďatech u jedné samice. Takové číslo zní skoro neuvěřitelně, ale u robustních hadů s velkým tělem není vysoká reprodukční kapacita výjimečná. V přírodě ovšem zdaleka nepřežijí všechna mláďata. Jsou zranitelná vůči predátorům, suchu, nedostatku potravy i lidskému pronásledování.

Mladé zmije jsou jedovaté od narození. To je důležité, protože lidé někdy podceňují malé hady jako „ještě neškodné“. U zmijí to neplatí. Mládě může být menší, ale jedový aparát má funkční. Nemusí dodat stejné množství jedu jako velký dospělec, přesto může způsobit vážné potíže.

Na zmiji řetízkovou se nedívá jen herpetologie a toxikologie. Její jed má význam i v medicínské diagnostice. Protože některé složky jedu silně ovlivňují srážení krve, využívají se v laboratorních testech. Známý je například test označovaný jako dilute Russell viper venom time, zkráceně dRVVT, který pomáhá při vyšetřování poruch srážlivosti spojených s takzvaným lupus antikoagulans.

Je to zvláštní paradox. Jed, který v těle uštknutého člověka může vyvolat život ohrožující chaos, se v kontrolovaném laboratorním prostředí stává nástrojem poznání. To ostatně platí pro mnoho hadích jedů. V přírodě slouží k lovu a obraně, v rukou vědců se z nich stávají modely, léčiva, diagnostické látky nebo inspirace pro vývoj nových postupů.

To ovšem neznamená, že by hadí jed byl nějaký zázračný domácí lék. Právě naopak. Mezi řízeným použitím izolované látky v laboratoři a náhodným uštknutím v poli je propastný rozdíl. První je věda, druhé je akutní ohrožení života.

Zmije řetízková je jeden z těch živočichů, které je potřeba brát s velkým respektem. Není to roztomilý symbol divočiny ani démon z pověr. Je to silný predátor, dokonale přizpůsobený svému prostředí, vybavený jedem, který umí zabít. Zároveň je to součást ekosystému a důležitý regulátor hlodavců.

Kdyby žila daleko od vesnic, zajímala by hlavně zoology. Protože ale leží v trávě u polí, loví v okolí domů a někdy se dostává do chudých oblastí s horší dostupností zdravotní péče, stala se jedním z nejvýznamnějších jedovatých hadů světa z hlediska lidských následků.

Zdroje:

https://www.chovzvirat.cz/zvire/3967-zmije-retizkova/

https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/retizkova-zmije-krovinar-zoo-plzen-pavilon-hadu.A161020_132537_plzen-zpravy_pp

https://grokipedia.com/page/Russell's_viper

https://www.britannica.com/animal/Russells-viper

https://thesnakeguide.com/russells-viper/