Nesahejte na mě, ať od vás něco nechytnu. Nebudu se vás dotýkat aneb příběh jedné choulostivky

Dříve sahání na cokoliv, dnes po všem dezinfekce

Tak choulostivá jsem dříve nebyla. Nedělalo mi problém na cokoliv sáhnout, když to vyloženě nepůsobilo dojmem chycení nějaké infekce. Ideálně samozřejmě mít po ruce rukavice, ale i bez nich jsem si dřív poradila. Když ne dezinfekce, v kanceláři to zachránilo mýdlo.

Potřesení rukou s druhými, sednutí si na židli, objetí cizího člověka, haptika atd. Nic z uvedeného mi nedělalo problémy, vždyť jsme všichni jen lidi, tak si nebudu hrát na upejpavou. Že si sedám na špinavé? No tak trochu utřeme a sednout, ať nepůsobím nijak přecitlivěle. To jsem ještě nevěděla, co si tím způsobím.

Případné posezení u klientely v ne příliš naklizeném bytě taky nebylo bez rizika, ale člověk si říká, že přece se nemůže na tu chvilku nic stát. Inu, malá osudová chybička.

Že by vyrážka?

Byla půlka května, když jsem v rámci terénní práce prováděla depistáž okolí nejmenovaného města, a zároveň jsem hledala jednoho klienta, který měl dorazit na schůzku a nepřišel. Během depistáže a hledání onoho dotyčného jsem narazila na jiné klienty, se kterými jsem se při své práci často setkávala. Seděli na lavičce a hlásili se ke mně. Hned se ptali, jak se daří a že působím dojmem, že někoho hledám. Přisvědčila jsem, dotyčný byl docela známou firmou, takže jsem po sdělení jména ihned dostala informaci, kde by asi mohl být. Když jsem s poděkováním rozloučila, že jej zkusím tedy nalézt, potřásli si se mnou rukou a já odešla. Jako na potvoru mě v tom teplém počasí začala svědit noha, takže jsem se podrbala, dezinfekce nedezinfekce.

Pátrání samozřejmě dopadlo neúspěšně, dotyčného jsem nenašla, i když jsem hledala na lokalitě, kde se měl nacházet. Změnila jsem tedy směr a vrátila se zpět do kanceláře, kde jsem si umyla ruce a věnovala se práci na počítači.

Po několika dnech jsem si všimla na noze divných pupínků. Přiznám se, že jsem tomu nevěnovala moc pozornost, sem tam pupínky mám občas i na rukou, když se mi hodně zpotí. Nohy ale zpocené nebyly, říkala jsem si tedy, že to po nějaké době zmizí. Ovšem nemizelo. Po necelých dvou týdnech se pupínky zvětšovaly, měnily barvu z bílé na béžovou až téměř žlutou a okolí začalo hnědnout. To už mi nedalo a šla jsem k dermatoložce, tohle asi nebyla běžná vyrážka.

Dermatoložce jsem vysvětlila, že na pupínky jsem zvyklá, ale tohle už byly moc velké pupínky. Ukázala jsem část postiženého místa, ale při pokusu ukázat, kam se pupínky rozlezly (měla jsem na sobě kalhoty a nebyla vidět celá plocha), mě dermatoložka ihned zarazila, ať už na nic nesahám a podívala se blíže. Několikrát se v rukavicích dotkla pupínků, zkoumala místa a prováděla vyšetření. Ještě pořád jsem si říkala, že to bude jen nějaká zvláštní vyrážka, krém to vyřeší.

No, paní doktorka mě vyvedla z omylu a rovnou mi sdělila, že si několik dní pobudu doma, protože vyrážka, kterou mám, je zřejmě infekční. Zírám na ni s otevřenou pusou. Kde bych přišla k infekční vyrážce? Ovšem po probrání toho, kde pracuju a s kým, mi bylo řečeno, že jsem pravděpodobně v terénu s klienty přišla do styku s nějakou kožní nemocí. Takže hezky na neschopenku a nasadíme antibiotickou mastičku. Říkám si, že tedy ok, takže týden a bude všechno dobré. Já bláhová…. Z týdnu se staly skoro dva měsíce, než vyrážka zmizela. Naštěstí biopsie nepotvrdila vážnou nemoc, ale i tak jsem měla ošklivou kožní ,,kamarádku“, která se ode mě téměř dva měsíce nechtěla hnout.

Zmizelo to? Výborně, prostor pro další problém

Po necelých dvou měsících mi bylo dermatoložkou sděleno, že už je vyrážka pryč a můžu zpět do práce. Mastičku dobrat a bude klid. Postižené místo opravdu už nebylo tmavé, získávalo zpět svou tělovou barvu. Jakoby tělo říkalo: ,,Jo, už to mizí, už bude všechno dobrý.“

No omyl, z nohy vyrážka zmizela, ale začala hnědnout kůže nad levým kotníkem. Naštěstí bez pupínků, ale pro změnu svědila a chvílemi dost pálila. To už si říkám, že to snad není možné. Dva dny se to dalo vydržet, pak už jsem musela jít do nemocnice na úrazovku (dermatoložka neordinovala, kožní nemocniční ambulance odmítla ošetřit a poslala pryč). Jelikož mi bylo ještě ke všemu doma řečeno, že to může být i trombóza (výskyt v rodině), byla jsem docela mimo a chtěla vědět, co to je. Naštěstí se mě na úrazovce ujala hodná sestřička s doktorem, kteří si kotník prohlédli a zůstali zírat nad velikostí fleku, který se mi nad kotníkem rozšířil. Ze tří centimetrů kulatého fleku jsem měla flek téměř jako pruh okolo kotníku. Po prohlédnutí odcházím se závěrem, že mám hnisavý zánět kůže a skončím s nohou obvázanou. Doporučeno užívat lehce zapáchající balzám, který zánět vytáhne a týden klidu.

Od flegmatičky po choulostivku

Balzám naštěstí opravdu zabral a za několik dní jsem měla klid. Konečně bez mastiček a obvazů. Ovšem ze mě se stal po tomhle zážitku cimprlich, choulostivka na druhou. Bez dezinfekce nedám ani ránu, dezinfukuju i židle, na kterých seděli klienti.

Jakmile mi klienti zvenčí byť jen položí ruku na stůl, po jejich odchodu rychle posprejuju, utřu, nechám zaschnout. Kolegové pro to nemají vždy pochopení. Obvykle jemně naznačí, že ne každý klient je ,,špindíra“ a že jsou čistí, ale já už si nemůžu pomoct. Když s díky odmítnu někde posedět a vysvětlím později kolegyním, proč to dělám, s úsměvem mi odpoví, že ,,je třeba pěstovat imunitu“. Proti tomu nic nemám, ale s vyrážkou a kožní nemocí už opravdu nechci skončit na neschopence. Navíc přitáhnout něco domů? Děkuju, ale nechci.

Přiznávám, že se někdy zamýšlím, jestli opravdu nejsem až téměř hypochondr, když všechno dezinfikuju a při případném kontaktu se pak sleduju, ale může se někdo divit?

Zdroj:

Příběh kamarádky, zveřejněný s jejím souhlasem