Nesnášel autority a odmítl Oscara. Marlon Brando měl několik manželek a milenek a přes 11 dětí

Marlon Brando se narodil 3. dubna 1924 v Omaze v Nebrasce jako Marlon Brando Jr. Už jeho dětství naznačovalo, že z něj nevyroste uhlazený, poslušný muž, který se bez odporu zařadí do světa pravidel. Otec byl tvrdý, odtažitý a často kritický. Matka byla citlivější, tvořivá, měla blízko k divadlu, ale zároveň bojovala s alkoholem. Brando později opakovaně mluvil o tom, že právě domov, který měl člověku dát bezpečí, pro něj znamenal hlavně nejistotu.

Byl to chlapec, který se neuměl tvářit, že je všechno v pořádku. Ve škole míval potíže s kázní, autority nesnášel skoro instinktivně a vojenská akademie, kam ho rodina poslala, pro něj byla spíš trestem než cestou k dospělosti. Jenže právě v tomhle napětí se začalo rodit něco, co později určilo jeho herectví. Brando dokázal pozorovat lidi s neobyčejnou přesností. Všímal si drobných gest, pauz, nejistot, způsobu řeči. Nezajímala ho póza, zajímalo ho, co se skrývá pod ní.

Když odešel do New Yorku, nebyl to promyšlený tah budoucí filmové hvězdy. Spíš únik. Město mu ale nabídlo prostředí, kde jeho neklid nemusel být jen problémem. Začal studovat herectví a důležitou postavou se pro něj stala Stella Adlerová, jedna z nejvýznamnějších pedagožek spojených se Stanislavského systémem. Brando bývá často spojován s metodickým hraním, ale přesnější je, že jeho cesta vedla hlavně přes Adlerovou, která kladla důraz nejen na osobní emoce, ale také na představivost, pozorování a pochopení postavy zvenčí i zevnitř.

Když se Brando objevil na jevišti, nebyl jako ostatní. V tehdejším americkém divadle i filmu stále přežíval styl, který byl výraznější, deklamativnější, často trochu uhlazený. Herci mluvili tak, aby každé slovo dopadlo do poslední řady sálu. Brando dělal něco jiného. Jako by si řeč teprve hledal. Jako by myšlenka přicházela dřív než věta. Jeho postavy neměly hotovou formu. Dýchaly, váhaly, vztekaly se, mlčely.

Zásadní zlom přišel s hrou Tramvaj do stanice Touha od Tennesseeho Williamse. Brando v ní od roku 1947 hrál Stanleyho Kowalského, muže hrubého, živočišného, nebezpečného, ale zároveň podivně magnetického. Když byla hra v roce 1951 převedena na film, Brando roli zopakoval a z divadelního objevu se stala filmová událost. Jeho Stanley nebyl „padouch“ v jednoduchém smyslu. Byl to člověk plný pudů, vzteku, nejistoty a raněné mužnosti. Diváky přitahoval a odpuzoval zároveň.

Právě tím Brando změnil pravidla. Nepřišel jako krasavec, který chce být obdivován. Přišel jako živý člověk, kterého kamera téměř přistihla při existenci. Jeho roztržené tričko, tělesnost, mumlavý hlas a náhlé výbuchy emocí působily na tehdejší publikum skoro šokujícím dojmem. Najednou bylo jasné, že filmové herectví může být méně dokonalé, a přitom pravdivější.

Po Tramvaji následovaly další velké role. Ve filmu Viva Zapata! z roku 1952 hrál mexického revolucionáře Emiliana Zapatu. O rok později přišel Julius Caesar, kde ztvárnil Marca Antonia a ukázal, že není jen syrový moderní typ, ale herec schopný obstát i v klasickém dramatu. V roce 1954 pak přišel film V přístavu, který mu přinesl prvního Oscara za nejlepší mužský herecký výkon.

Jeho Terry Malloy z V přístavu patří k nejcitovanějším výkonům amerického filmu. Bývalý boxer, který se zapletl se zkorumpovanými odbory v newyorském přístavu, je postava zlomená, ale ne mrtvá. Brando v ní dokázal spojit fyzickou sílu s citovou zranitelností. Nebyl to hrdina vytesaný z kamene. Byl to muž, který ví, že něco pokazil, a nedokáže se s tím smířit.

V padesátých letech se z Branda stala hvězda první velikosti. Jenže už tehdy bylo zřejmé, že Hollywood s ním nebude mít snadnou práci. Odmítal se podřizovat představě poslušné studiové hvězdy. Nelákal ho život celebrity, která se usmívá na povel a chrání svůj obraz. Měl odpor ke lži, ale zároveň nebyl člověkem jednoduché pravdy. Uměl být nesnesitelný, náladový, krutě ironický i hluboce citlivý.

Film Divoch z roku 1953 přispěl k tomu, že se z Branda stal symbol vzpoury. Jeho motorkář Johnny Strabler v kožené bundě se stal ikonou mladické neposlušnosti. Na otázku, proti čemu se bouří, odpovídá v duchu: proti čemu se dá? I kdyby člověk film nikdy neviděl, ten obraz zná: Brando na motorce, čepice nakřivo, výraz znuděného vzdoru.

Důležité ale je, že Brando nepředstavoval jen drsnost. Jeho přitažlivost spočívala v rozporu. Byl mužný, ale ne neprůstřelný. Silný, ale často nejistý. Hrubý, ale schopný něhy. V tom byl pro poválečnou Ameriku nový. Starší hollywoodští hrdinové bývali pevní, srozumitelní, jasně zařaditelní. Brando přinesl mužnost, která byla nejistá, nervózní a plná nevyřčených bolestí.

To je jeden z důvodů, proč tak silně ovlivnil další generace herců. Bez něj by si těžko šlo představit Jamese Deana, Paula Newmana, Al Pacina, Roberta De Nira nebo pozdější herecký realismus sedmdesátých let. Brando otevřel dveře tomu, aby muž na plátně nemusel být jen symbolem kontroly, ale také chaosem.

Na přelomu padesátých a šedesátých let už ale Brandova kariéra ztrácela jednoznačný směr. Některé filmy byly úspěšné, jiné méně. Brando si v roce 1961 sám režíroval western Křivák (One-Eyed Jacks). Původně ho měl režírovat Stanley Kubrick, ale po neshodách projekt převzal Brando. Film dnes má své obdivovatele, ale natáčení bylo náročné, drahé a posílilo pověst Branda jako člověka, který se těžko řídí.

Hollywood ho začal vnímat jako riziko. Byl drahý, nevyzpytatelný a někdy nepřipravený. Přesto nebylo možné jednoduše ho odepsat. I v méně povedených filmech měl chvíle, kdy na sebe strhl veškerou pozornost. Kamera ho milovala zvláštním způsobem. Ne proto, že by vždy vypadal dokonale, ale proto, že v něm pořád něco probíhalo.

Šedesátá léta pro něj nebyla zlatým obdobím. Měnil se filmový průmysl, měnilo se publikum a Brando jako by chvílemi nevěděl, kam patří. Z mladého rebela se stával komplikovaný muž, který svou vlastní legendu nesl čím dál hůř.

Když Francis Ford Coppola připravoval Kmotra, nebyl Marlon Brando z pohledu studia bezpečnou volbou. Měl pověst problematického herce a někteří producenti ho v roli Vita Corleoneho nechtěli. Coppola ale vycítil, že právě Brando může dát mafiánskému patriarchovi něco, co by z něj neudělalo obyčejného gangstera.

Brando při zkouškách vytvořil postavu, která se stala jednou z nejslavnějších v dějinách filmu. Vycpal si tváře, ztišil hlas, zpomalil pohyb. Jeho Don Corleone nepůsobil jako muž, který potřebuje křičet. Právě naopak. Měl moc člověka, kterému ostatní naslouchají i tehdy, když mluví téměř šeptem.

Kmotr měl premiéru v roce 1972 a stal se obrovským úspěchem. Brando za roli získal druhého Oscara, ale cenu odmítl převzít. Místo sebe poslal na ceremoniál Sacheen Littlefeatherovou, která upozornila na zacházení s původními obyvateli Ameriky ve filmovém průmyslu i ve Spojených státech obecně. Stalo se z toho jedno z nejslavnějších politických gest v historii Oscarů.

Tento okamžik dokonale vystihuje Brandovu rozporuplnost. Pro jedny byl statečný, protože využil nejsledovanější večer Hollywoodu k upozornění na přehlížené téma. Pro jiné byl arogantní, protože odmítl cenu způsobem, který narušil slavnostní rituál. Brando ale nikdy nebyl člověk, který by rituály ctil jen proto, že se to očekává.

Brandova politická angažovanost nebyla jednorázová. V šedesátých letech se zapojoval do podpory hnutí za občanská práva, účastnil se pochodu na Washington v roce 1963 a podporoval také věci spojené s právy původních obyvatel Ameriky.

Je však potřeba dodat, že Brando nebyl dokonalý morální vzor. Jeho osobní život byl plný zmatků a bolestí. Ale jeho odpor k nespravedlnosti nebyl jen hereckou pózou. Zajímal se o lidi, kteří byli vytlačováni na okraj, protože sám se celý život cítil jako někdo, kdo do připravených forem nepasuje.

Odmítnutí Oscara za Kmotra mu mohlo uškodit a také mu skutečně přineslo ostrou kritiku. Jenže Brando už tehdy slávu nevnímal jako něco, co je třeba chránit za každou cenu. Možná právě proto si mohl dovolit gesto, které by jiný herec neudělal.

Rok 1972 byl pro Branda mimořádný i kvůli filmu Poslední tango v Paříži režiséra Bernarda Bertolucciho. Film vyvolal obrovské kontroverze kvůli otevřené sexualitě, psychické syrovosti a způsobu, jakým zachycoval vztah stárnoucího muže a mladé ženy. Brando v něm podal výkon mimořádně osobní, bolestný a místy až nepříjemně obnažený.

Dnes je Poslední tango v Paříži vnímáno složitěji než v době premiéry. Vedle uznání za hereckou intenzitu se mnohem víc mluví také o etických otázkách natáčení a o zkušenosti herečky Marie Schneiderové. U Branda je ale patrné, že v tomto filmu šel až k hraně sebeodhalení. Jako by postava Paula nebyla jen rolí, ale i nosičem jeho vlastních smutků, vzteků a znechucení.

Brando později nebyl z filmu jednoznačně šťastný. Měl pocit, že dal příliš mnoho ze sebe. To je u něj častý motiv. Herectví mu přineslo slávu, peníze a obdiv, ale zároveň ho stálo kus soukromí a možná i vnitřního klidu.

Když se Brando objevil v Apokalypse nyní Francise Forda Coppoly, už dávno nebyl mladým bohem Hollywoodu. Přijel na natáčení s výraznou nadváhou a podle známých zpráv nebyl připravený tak, jak by si režisér přál. Coppola musel roli plukovníka Kurtze přizpůsobit realitě. Výsledkem ale nebyla katastrofa. Naopak vznikla jedna z nejzvláštnějších filmových postav sedmdesátých let.

Kurtz sedí v polostínu, mluví pomalu, útržkovitě, působí jako člověk, který už se ocitl za hranicí běžného světa. Brando tady nehraje energii, ale tíhu. Ne přitažlivost mládí, ale rozklad moci. Jeho postava je děsivá právě tím, že není jednoduchá. Není to šílenec křičící do prázdna. Je to vzdělaný, inteligentní muž, který prošel temnotou a nechal ji v sobě zakořenit.

Apokalypsa nyní vznikala v mimořádně náročných podmínkách a kolem natáčení se vytvořila vlastní legenda. Brando do ní zapadl dokonale - jako herec geniální, nepraktický, nepohodlný a zároveň nenahraditelný.

Brandův osobní život byl složitý a často bolestný. Měl několik manželství, řadu vztahů a početnou rodinu. Zdroje uvádějí, že měl jedenáct dětí (někdy se uvádí až 16, měl i adoptované). Stabilita, kterou možná celý život hledal, mu ale unikala.

Tragédie v jeho rodině byly skutečně těžké. Jeho syn Christian byl v roce 1990 odsouzen za zabití Daga Drolleta, partnera Brandovy dcery Cheyenne. Cheyenne Brando později, v roce 1995, zemřela sebevraždou.

Brando byl muž, který dokázal mimořádně přesvědčivě zobrazit lidskou bolest, ale vlastní život zvládal chaoticky. Uměl být laskavý a štědrý, ale také zraňující, uzavřený a nezodpovědný. Jeho genialita neznamenala, že by byl vyrovnaný člověk. Právě naopak - někdy se zdá, že jeho herecký talent vyrůstal ze stejného vnitřního neklidu, který mu ničil vztahy.

V pozdějších desetiletích už Brando netočil tak často a jeho role byly proměnlivé kvality. Objevil se například ve filmech Superman, Formule, Bílé období sucha nebo Ostrov doktora Moreaua. Někdy působil jako stále brilantní herec, jindy jako člověk, který už ke své profesi ztratil vztah a natáčení bere hlavně jako zdroj peněz.

Přesto i unavený Brando zůstával Brandem. Stačilo gesto, pohled, zvláštní rytmus řeči a člověk pochopil, proč kolem něj vznikl mýtus. Nebyl to herec, který by se dal jednoduše napodobit. Mnozí převzali jeho mumlání, pauzy nebo civilnost, ale často zůstali jen u vnějších znaků. Brandova síla nebyla v tom, že mluvil potichu. Byla v tom, že za tichem bylo cítit napětí.

Zemřel 1. července 2004 v Los Angeles ve věku osmdesáti let. Za sebou nechal filmografii nerovnoměrnou, ale v nejlepších místech mimořádnou.

Marlon Brando je důležitý nejen proto, že hrál ve velkých filmech. Důležitý je proto, že změnil samotnou představu o filmovém herectví. Před ním kamera často zachycovala výkon. U něj zachycovala proces. Divák měl pocit, že sleduje člověka, který právě teď myslí, trpí, lže, touží nebo se brání.

Jeho vliv je obrovský. Americký filmový institut ho zařadil mezi největší mužské hvězdy klasického Hollywoodu a časopis Time ho zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti 20. století.

Zdroje:

https://www.vanityfair.com/hollywood/2023/05/marlon-brando-autobiography

https://bestmoviesbyfarr.com/actors/the-sad-history-of-hollywoods-wild-one-marlon-brando/

https://www.ebsco.com/research-starters/biography/marlon-brando

https://www.britannica.com/biography/Marlon-Brando

https://www.imdb.com/name/nm0000008/bio/?ref_=nm_ov_bio_sm

https://www.csfd.cz/tvurce/360-marlon-brando/biografie/