Nevidí, téměř nejí a přesto přežívá. Macarát, dříve považovaný za draka, žije v temnotě jeskyní

Macarát jeskynní, latinsky Proteus anguinus, je tvor, který působí trochu mimozemsky. Vypadá jako bledý had s nožičkami, jako larva, která se zapomněla proměnit, nebo jako zvíře vytažené z nějaké staré pověsti. Má protáhlé tělo, jemnou narůžovělou kůži, zakrnělé oči ukryté pod pokožkou a po stranách hlavy červené keříčkovité žábry. Když se dřív po prudkých deštích objevoval v pramenech a jeskynních vývěrech, lidé si ho spojovali s draky. Není divu. V krajině krasu, kde mizí potoky pod zemí a voda se znovu objevuje na místech, která vypadají jako vstup do jiného světa, musel macarát působit jako mládě něčeho většího, skrytého a neznámého.

Dnes už víme, že nejde o žádného draka, ale o obojživelníka. Přesněji o ocasatého obojživelníka, příbuzného mloků a čolků. Jenže i tohle zařazení je trochu zrádné. Většina lidí si pod obojživelníkem představí žábu u rybníka, čolka v tůni nebo mloka v listí po dešti. Macarát je jiný. Celý život tráví ve vodě, a to ne v obyčejné vodě na povrchu, ale v podzemních řekách, jezírkách a puklinách krasových jeskyní. Patří k nejvýrazněji přizpůsobeným jeskynním obratlovcům Evropy a často se uvádí jako jediný evropský strunatec zcela vázaný na jeskynní prostředí. Jeho domovem jsou podzemní vody Dinarského krasu, především ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a v části severovýchodní Itálie.

Abychom macarátovi porozuměli, je dobré si nejdřív představit jeho svět. Není to jeskyně, do které vejde turista s čelovkou a po pár minutách zase vyjde ven. Je to spletitý podzemní systém, kde voda proudí v puklinách, dutinách, chodbách a sifonech. Někde se pohybuje pomalu, jinde rychleji. Někde vytváří jezírka, jinde mizí v úzkých škvírách. Slunce tam neproniká nikdy. Není tam ráno, poledne ani večer. Nestřídají se tam roční období, jen poměrně stálá teplota, tma, vlhkost a voda.

V takovém prostředí se život řídí jinými pravidly. Na povrchu se většina živočichů orientuje zrakem, barvou, pohybem, střídáním dne a noci. V jeskyni tohle přestává platit. Barva nemá skoro žádný význam. Rychlý pohyb může být spíš zbytečným plýtváním energií. Potravy je málo, protože do podzemního světa se organická hmota dostává jen omezeně - splachem z povrchu, proudem vody, mrtvými organismy nebo přes drobné jeskynní živočichy.

Macarát se tomuto prostředí přizpůsobil téměř dokonale. Jeho tělo jako by bylo zápisem dlouhého života ve tmě. Ztratil většinu pigmentu, zrak ustoupil do pozadí, metabolismus se zpomalil a celý životní rytmus se posunul do tempa, které je pro člověka skoro nepochopitelné.

Macarát obvykle dorůstá délky kolem dvaceti až třiceti centimetrů. Tělo má dlouhé, úzké a hadovité. Nohy působí drobně a slabě, jako by na nich vlastně příliš nezáleželo. Přední končetiny mají tři prsty, zadní jen dva. Při pohybu ve vodě mu víc než nohy pomáhá zploštělý ocas, kterým se vlní podobně jako úhoř nebo larva mloka.

Jeho barva je zvláštní. Není to čistá bílá, spíš světle masová, narůžovělá, někdy až průsvitná. Právě proto se mu v některých jazycích říká „lidská ryba“, i když rybou samozřejmě není. Kůže je slabě pigmentovaná a pod ní prosvítá krev. Nejživější barvou na celém zvířeti jsou vnější žábry po stranách hlavy. Jsou červené, jemně větvené a na bledém těle vypadají skoro nepřirozeně dekorativně. Ve skutečnosti jsou to důležité dýchací orgány, hustě zásobené krví.

Oči má macarát zakrnělé. Nejsou úplně pryč, ale jsou malé, hluboko uložené a překryté kůží. To je jeden z nejznámějších znaků jeskynních živočichů. Když po generace a generace žijí v prostředí bez světla, přestává být dokonalý zrak výhodou. U macarátů se proto téměř nevyvinul. Přesto nejsou úplně neteční ke světlu. Výzkumy ukazují, že dokážou světelné podněty vnímat, mimo jiné i díky citlivosti kůže a zbytkových zrakových struktur.

Člověk má sklon považovat slepotu za obrovský handicap. V našem světě by také byla. V macarátově světě je to jinak. Tam, kde není světlo, nejsou oči hlavním nástrojem přežití. Mnohem důležitější je vnímat vibrace, pachové a chemické stopy, pohyb vody a slabé signály okolí.

Macarát má dobře vyvinutý čich a chuťové vnímání. Voda kolem něj není prázdná hmota, ale nosič informací. Nese stopy potravy, jiných živočichů, možných partnerů i změn prostředí. Kromě toho reaguje na mechanické podněty, tedy na pohyb a chvění vody. Uvádí se také schopnost vnímat elektrické a magnetické podněty, což u jeskynního živočicha dává smysl - když není vidět, tělo musí číst svět jiným způsobem.

Macarát je známý neotenií. To znamená, že si i v dospělosti zachovává znaky, které u jiných obojživelníků patří spíš larvám. Má vnější žábry, žije ve vodě a neprochází běžnou proměnou v suchozemského dospělce. Přesto je pohlavně dospělý a rozmnožuje se.

U většiny obojživelníků si představíme vývoj jako cestu od vodní larvy k dospělému jedinci, který aspoň část života tráví na souši. Macarát se touto cestou nevydal. Proč by také měl? V jeskynní vodě má stabilní prostředí. Suchozemská fáze by mu v absolutní tmě krasových prostor příliš nepomohla. Jeho tělo si tedy ponechalo „mladistvou“ podobu, ale životní strategie je ve skutečnosti velmi vyspělá.

Podobný princip známe u axolotla, který si také zachovává larvální znaky do dospělosti. U macarátů je ale tento jev spojený s mnohem tvrdší specializací na podzemní prostředí. Jde o způsob, jak žít celý život ve vodě, kde se mnoho věcí nemění stovky a tisíce let.

Na macarátovi není fascinující jen vzhled, ale i tempo života. Kdyby měl člověk jeho existenci popsat jedním slovem, bylo by to nejspíš „pomalu“. Pomalu roste, pomalu dospívá, pomalu se rozmnožuje a zřejmě i velmi pomalu stárne.

V jeskyních není potrava samozřejmostí. Macarát loví drobné korýše, červy, larvy a další vodní bezobratlé. Jenže taková kořist není k dispozici pořád. Proto se jeho tělo naučilo šetřit. Když je potravy málo, omezuje aktivitu a snižuje výdej energie. V literatuře se uvádí mimořádná schopnost přežívat dlouhá období hladu. Některé zdroje zmiňují i pokusy, při nichž macaráti vydrželi bez potravy extrémně dlouho.

Tahle pomalost není lenost. Je to strategie. V prostředí, kde se potrava objevuje nepravidelně, je výhodnější neplýtvat. Zvíře, které by se chovalo jako aktivní dravec z povrchového rybníka, by v jeskyni rychle narazilo na energetický dluh. Macarát přežívá právě proto, že se nesnaží žít rychle.

Jedna z nejpozoruhodnějších věcí na macarátovi je jeho věk. U malého obojživelníka bychom čekali život v řádu několika let, možná desítek u výjimečných druhů. Macarát ale tyto představy nabourává. Studie publikovaná v roce 2010 odhadla průměrnou délku života dospělých jedinců přibližně na 68,5 roku a maximální délku života na více než sto let.

To neznamená, že každý macarát se automaticky dožije století. Znamená to ale, že jeho životní strategie je extrémně dlouhodobá. Pohlavní dospělosti dosahuje pozdě, uvádí se přibližně kolem patnácti až šestnácti let v závislosti na podmínkách. Samice neprodukuje obrovské množství potomků a celý populační obrat je velmi pomalý.

U živočicha žijícího v zatopených jeskynních systémech není snadné sledovat rozmnožování přímo v přírodě. Mnoho poznatků proto pochází ze zajetí nebo z dlouhodobých pozorování v chráněných podmínkách. Samice klade vejce, která se vyvíjejí pomalu. Doba vývoje závisí na teplotě vody. V chladnější vodě se vývoj prodlužuje. Uvádí se, že při teplotě kolem 10 °C může embryonální vývoj trvat přibližně 140 dní.

Historicky se objevovaly zprávy, že macaráti mohou rodit živá mláďata, ale moderní výzkumy nic takového nepotvrdily. Za spolehlivě potvrzené se považuje kladení vajec. Starší zprávy mohly vzniknout z neúplných pozorování nebo z omylů. Macarát je opředený pověstmi nejen mezi laiky, ale dlouho byl záhadou i pro vědce. Když zvíře žije skryté ve tmě, každé tvrzení se ověřuje těžko.

Většina lidí si macarát spojuje s bledou, narůžovělou podobou. Jenže existuje i tmavá forma, známá jako černý macarát, Proteus anguinus parkelj. Byl popsán ze Slovinska a je vázán na velmi malé území v oblasti Črnomelje. Na rozdíl od běžného bledého macarátu má pigmentovanou kůži, tmavé zbarvení a lépe vyvinuté oči.

Černý macarát je důležitý nejen jako rarita. Ukazuje, že evoluční historie tohoto druhu je složitější, než by se mohlo zdát. Podzemní vody nejsou jednolitý bazén pod Evropou. Jsou to rozdělené, často izolované systémy. Populace mohou žít dlouho odděleně a vyvíjet se jinak. U zvířete, které se málo přesouvá a je silně vázané na konkrétní vodní systémy, má izolace obrovský význam.

Jeho slovinské jméno i vědecké označení „parkelj“ odkazují k čertovské nebo krampusovské představě. Tmavé tělo a červené žábry opravdu působí zvláštně, skoro démonicky. Jenže ve skutečnosti nejde o strašidlo, ale o velmi vzácnou a ohroženou linii, která je kvůli malému areálu výskytu mimořádně citlivá na změny prostředí.

Macarát žije skrytě, ale není chráněný před tím, co se děje na povrchu. To je častý omyl. Jeskynní voda nepřichází z ničeho. Do krasu se vsakují srážky, voda z polí, luk, cest i lidských sídel. Co se dostane do půdy a podzemních puklin, může nakonec skončit v prostředí, kde macarát žije.

Proto je pro něj zásadní čistota vody. Ohrožují ho pesticidy, hnojiva, splašky, průmyslové znečištění, úpravy vodních toků, stavební zásahy i změny v hospodaření v krajině. IUCN druh hodnotí jako zranitelný. Podobně evropské databáze ochrany přírody uvádějí macarátův status jako zranitelný.

U černého macarátu je situace ještě citlivější, protože jeho výskyt je extrémně omezený. Novější práce upozorňují hlavně na riziko kontaminace podzemních vod, mimo jiné dusičnany z hnojení a komunálním znečištěním.

Macarát je tak trochu strážcem podzemí. Když se mu daří, naznačuje to, že voda v krasovém systému je stále dost čistá a stabilní. Když mizí, není to jen problém jednoho podivného obojživelníka. Je to varování, že něco není v pořádku s vodou, kterou krajina vede pod povrchem.

Macarát není evoluční omyl. Je to naopak velmi přesná odpověď na mimořádně úzké podmínky. Kdyby žil v rybníce, byl by bezbranný a podivně nedokončený. V jeskynní vodě je ale doma. Jeho bledost, slepota, neotenie, dlouhověkost i pomalost dávají smysl teprve tam, kde se život neřídí sluncem.

Zdroje:

https://www.denik.cz/zvireci-denik/macarat-jeskynni.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/macarati-zaskocili-vedce-jejich-zmeny-ukazuji-ze-evoluce-neni-nahodna-20154

https://www.stoplusjednicka.cz/v-chorvatske-jeskyni-ocekavaji-narozeni-kriticky-ohrozenych-draku

https://www.belakrajina.si/en/visit-us/natural-attractions/the-black-olm/

https://amphibiaweb.org/species/4229