Obří žába, která bučí? Skokan volský měří 20 cm a je nebezpečným invazním druhem, šíří se i v Evropě

Někde u zarostlého rybníka na východě Spojených států se po setmění ozve zvuk, který by člověk u žáby nejspíš vůbec nečekal. Je hluboký, dunivý a trochu připomíná vzdálené bučení. Právě podle něj dostal skokan volský své jméno. Američané mu říkají bullfrog, tedy býčí žába. Když se pak podaří najít samotného zpěváka mezi rostlinami u břehu, překvapení většinou nekončí. Je to totiž opravdu pořádná žába.

Skokan volský (Lithobates catesbeianus) je největší původní žábou Severní Ameriky. Dospělí jedinci mohou měřit kolem dvaceti centimetrů bez natažených zadních končetin a velká zvířata mají hmotnost v řádu několika set gramů. Vedle našich skokanů působí robustně už jen mohutnou hlavou a širokou tlamou. Ve své původní oblasti je to známý obyvatel rybníků, jezer, mokřadů a pomalu tekoucích vod.

Na vodu je vázaný poměrně silně. Často sedává přímo u jejího okraje, někdy téměř celý ponořený, takže nad hladinou zůstávají jen oči a část hlavy. Zelené až hnědavé zbarvení mu v bahně a mezi pobřežní vegetací dobře poslouží. Kdo ho chce odlišit od některých jiných severoamerických skokanů, může se podívat například na hřbet. Skokan volský postrádá nápadné podélné hřbetní kožní lišty a za okem má výrazný kruhový bubínek. U dospělého samce bývá bubínek větší než oko, u samice jsou jejich rozměry podobnější.

Skokan volský je typický oportunista. Nečeká na jeden konkrétní druh potravy a nemá ani příliš úzký jídelníček. Loví to, co je zrovna dostupné a co dokáže zvládnout. U menších jedinců tvoří významnou část potravy bezobratlí, ale s rostoucí velikostí žáby se rozšiřují i možnosti. V žaludcích skokanů byli nalezeni další obojživelníci, ryby, hadi, drobní savci a další obratlovci. Nevyhýbají se ani příslušníkům vlastního druhu.

Při pohledu na skokana číhajícího u břehu by se přitom nemuselo zdát, že sledujeme zrovna aktivního lovce. Dokáže dlouho sedět téměř bez pohybu. Jakmile se ale vhodná kořist dostane do dosahu, útok je velmi rychlý. Široká tlama umožňuje spolknout překvapivě velké sousto a právě u velkých dospělců se hranice mezi „potravou pro žábu“ a zvířaty, která bychom za žabí kořist už nepovažovali, posouvá docela daleko.

To samozřejmě neznamená, že by skokan volský ve své americké domovině seděl na vrcholu potravního řetězce a požíral všechno kolem sebe bez protivníků. Jeho pulci i mladé žáby jsou sami potravou mnoha dalších živočichů a ani velký dospělec není nedotknutelný. Je součástí prostředí, ve kterém se jeho kořist i predátoři vyvíjeli společně s ním.

Kdyby byl skokan volský malý, možná by nedošlo k tomu, že se rozšířil ze své původní domoviny. Jenže velké zadní končetiny znamenaly také velká žabí stehýnka, a ta se stala vyhledávanou potravinou. Žáby se proto lovily, chovaly a postupně převážely i do oblastí, kde se přirozeně nikdy nevyskytovaly.

Někdy mělo jít přímo o nový zdroj masa. Jinde se skokani dostali z chovů ven nebo byli vysazeni do přírody. Výsledek byl v řadě případů stejný - zjistilo se, že žába, která měla původně skončit na talíři, si v novém prostředí docela dobře poradí i bez lidské pomoci.

To se stalo nejen v různých částech samotné Severní Ameriky, ale také daleko za oceánem. Skokan volský dnes patří mezi známé invazní druhy a zavlečené populace vznikly v řadě zemí světa. V některých oblastech se jejich další šíření stalo vážným ochranářským problémem.

Důvod jeho úspěchu není těžké pochopit. Je to velký predátor, který se spokojí s nejrůznější potravou, a zároveň živočich schopný využívat běžné trvalé vodní nádrže. Nepotřebuje jeden jediný druh kořisti ani dokonale zachovalý kus divočiny. Rybníky, nádrže a další člověkem vytvořené vody mu mohou vyhovovat stejně dobře.

V době rozmnožování se u vody začnou ozývat samci. Jejich hlas není jen prostředkem k přilákání samice. Samci si zároveň hájí místa u břehu a můžou spolu bojovat o nejlepší stanoviště. U tak mohutných žab přitom nemusí zůstat pouze u hlasového přesvědčování. Dokážou se přetlačovat a jeden druhého se pokoušet z výhodného místa vytlačit.

Samice pak dokáže naklást obrovské množství vajíček. Snůšky mohou obsahovat desetitisíce vajec, která vytvářejí na hladině rozsáhlé rosolovité shluky. Samozřejmě z nich nevzniknou desetitisíce dospělých žab. Vajíčka i pulci mají mnoho nepřátel a úmrtnost během vývoje je vysoká. Stačí ale, aby přežil zlomek potomstva, a populace může dostat další silnou generaci.

Pulci jsou sami o sobě nepřehlédnutelní. Mohou být velmi velcí a na severu původního areálu jejich vývoj nemusí skončit během jediného léta. Ve vodě mohou přezimovat a proměnit se až později. To vysvětluje, proč skokanům tolik vyhovují stálé vodní plochy. Pro žábu, jejíž potomek může ve stadiu pulce strávit dlouhé měsíce, není louže vysychající každé léto zrovna ideální porodnicí.

Jakmile se však druh dostane do krajiny plné rybníků a dalších stálých vod, má odkud postupovat dál. A tam už jeho velikost a nenáročnost přestávají být jen zajímavými biologickými vlastnostmi.

V oblastech, kam byl skokan volský zavlečen, se řeší především jeho vliv na původní druhy. Dokáže je lovit, ale tím problém nekončí. S ostatními živočichy zároveň soupeří o potravu a prostředí a jeho početní pulci se stávají významnou součástí vodního ekosystému.

Následky nejsou všude stejné. Nedá se říct, že když se v rybníku objeví několik skokanů volských, ostatní žáby okamžitě zmizí. Záleží na konkrétním prostředí, dalších predátorech, dostupnosti vody i skladbě místní fauny. Přesto existuje dostatek zkušeností z různých částí světa na to, aby byl druh považován za závažný invazní problém.

Někdy přitom vznikají docela složité vztahy. Na západě Spojených států se například nepůvodní skokani setkávají s dalšími zavlečenými živočichy, včetně ryb, a celé společenstvo pak funguje jinak než před jejich příchodem. Výzkum se proto už dávno neomezuje na otázku, kolik původních žab skokan volský jednoduše sežere. Podstatné je, co udělá jeho přítomnost s celou sítí vztahů kolem vody. Navíc existuje ještě jeden problém, který v žaludku skokana nenajdeme.

Se skokanem volským se ale pojí ještě jeden problém, který na první pohled není vidět. Může přenášet houbu Batrachochytrium dendrobatidis, původce chytridiomykózy. Tahle nemoc už v některých částech světa způsobila mezi obojživelníky obrovské ztráty.

Pro skokana volského přitom nemusí být nákaza zdaleka tak nebezpečná jako pro jiné druhy. Žába může vypadat zdravě, normálně se pohybovat a rozmnožovat, a přesto houbu dál roznášet. Pokud se pak dostane do oblasti, kde původně nežila, může ji zanést i mezi místní obojživelníky. A právě ti na ni mohou reagovat mnohem hůř.

Takže zatímco nejvíc pozornosti obvykle přitahuje jeho velikost a pověst nenasytného lovce, skutečný problém může být někdy úplně jinde – v něčem, co na něm člověk vůbec nepozná.

Skokan volský se dostal také do Evropy a Evropská unie ho dnes řadí mezi invazní nepůvodní druhy vzbuzující obavy Unie. Jeho držení, rozmnožování, přeprava, uvádění na trh nebo vypouštění proto podléhají omezením stanoveným evropskou legislativou.

Je to docela zajímavý obrat. Tentýž druh lidé kdysi úmyslně rozšiřovali právě proto, že v něm viděli užitek. Dnes se na řadě míst řeší opačná otázka - jak ho z přírody zase dostat.

Jenže odstranit už zabydlenou populaci není totéž jako odlovit několik nápadně velkých žab z jednoho rybníka. Ve vodě mohou být vajíčka a pulci, kolem nádrže mladí jedinci a poblíž další místa vhodná k rozmnožování. Stačí přehlédnout několik zvířat a celý problém může začít znovu. Proto bývá mnohem jednodušší zabránit založení populace než řešit situaci ve chvíli, kdy už se skokani rozšířili po krajině.

Zdroje:

https://invaznidruhy.aopk.gov.cz/documents/735810/1196019/Skokan+volsk%C3%BD.pdf/2a540595-348b-0812-b1c3-9a136d974965?t=1769097051641

chovzvirat.cz/zvire/4173-skokan-volsky/

https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/skokan-volsky-invazivni-duh-vyskyt-evropa-zaba-bullfrog.A220114_121033_hobby-mazlicci_bma

https://www.enviweb.cz/65486

https://www.wyomingbiodiversity.org/index.php/community-science/rocky-mountain-amphibian-project/monitoring-information/wyomings-amphibians/american-bullfrog-lithobates-catesbeianus