Opravdu nosili Vikingové helmy s rohy? Pravda je jiná, jde o rozšířený mýtus

Stačí nakreslit loď s dračí hlavou, přidat vousatého muže se sekerou a na hlavu mu nasadit přilbu se dvěma mohutnými rohy. Není třeba nic vysvětlovat. Každý okamžitě pozná Vikinga. Rohatá přilba se stala tak srozumitelným symbolem severských válečníků, že ji dodnes používají filmy, komiksy, reklamy i sportovní kluby. Jenže ve skutečnosti však patří spíše do pohádek než na palubu vikinské lodi.

Archeologové dosud neobjevili jedinou bojovou přilbu z vikinské doby, o níž by bylo možné spolehlivě říci, že nesla rohy. To samozřejmě neznamená, že známe každou podobu pokrývky hlavy, jaká se ve Skandinávii používala. Z dochovaných nálezů ale rozhodně nesložíme obraz celých družin bojovníků, kterým by nad hlavami trčely kravské (nebo jakékoliv jiné) rohy. Naopak všechno, co zatím víme, ukazuje na přilby poměrně jednoduché, pevné a především praktické.

Když se řekne vikinská výzbroj, člověk si představí muzejní vitríny plné přileb, mečů, seker a štítů. Jenže právě přilby patří paradoxně mezi velmi vzácné nálezy. Železo bylo cenné, dalo se znovu použít a po uložení do země navíc rychle podléhalo korozi. Ne každý bojovník si také mohl kvalitní kovovou ochranu hlavy dovolit.

O tom, jak vikinská přilba skutečně vypadala, si dnes můžeme udělat nejlepší představu díky nálezu z norského Gjermundbu. Objevili ji tam v roce 1943 v mohyle muže, který byl zřejmě dost bohatý nebo významný. Nasvědčuje tomu i množství dalších věcí uložených v hrobě. Přilba pochází z 10. století, ale nezachovala se vcelku. Archeologové našli jen její části a teprve z nich ji později složili dohromady.

Výsledek má k přilbám z filmů poměrně daleko. Základ tvořily železné pásy a pláty a vpředu byla ochrana nosu a očí, která trochu připomíná brýle. Žádné rohy, žádná nápadná výzdoba. Právě přilba z Gjermundbu je dnes nejúplnějším nálezem tohoto druhu z vikinské doby. Jinde se podařilo objevit většinou jen zlomky nebo jednotlivé části. Ani na nich však není nic, co by ukazovalo, že Vikingové běžně nosili na hlavách rohy.

Rohatá přilba působí hrozivě, proto jsme možná nikdy ani nepochybovali o tom, že taková skutečně byla. V opravdovém boji by ale její majitel brzy zjistil, že takto nápadný vzhled má svou cenu. Myšlenka, že Vikingové nosili rohy proto, aby děsili nepřítele, vychází spíše z naší představy o jejich divokosti než z historických dokladů. Přepadení vesnice ozbrojenou skupinou bylo jistě děsivé i bez toho, aby si útočníci museli na hlavy připevňovat části dobytka.

Vikinský bojovník potřeboval volně pohybovat hlavou, rychle sledovat okolí a držet se blízko svých druhů. K boji docházelo nejen na otevřeném prostranství, ale také na stísněných palubách lodí nebo v sevřených řadách mužů kryjících se štíty. Dlouhé výčnělky po stranách přilby by mohly zachytávat o zbraně, štíty, části výstroje nebo o člověka stojícího vedle. Úder vedený do rohu by navíc mohl prudce trhnout hlavou a krkem, i kdyby samotná čepel nepronikla k lebce.

Válečníci si však mohli přilby zdobit jinak. Bohatí válečníci a vůdci dávali své postavení najevo kvalitnějším zpracováním, zdobenými zbraněmi nebo nákladnou výstrojí. Ozdoba však nesměla být natolik nepraktická, aby zhoršovala hlavní účel přilby – chránit hlavu.

Pátrání po původu omylu komplikuje skutečnost, že ve Skandinávii se opravdové rohaté přilby našly. Nejslavnější dvojice pochází z Viksø, někdy uváděného také jako Veksø, na dánském ostrově Sjælland. Jistý dělník na ně narazil roku 1942 při dobývání rašeliny. Jde o nádherné bronzové předměty opatřené velkými zahnutými rohy, vypouklýma očima a zobákovitými výčnělky.

Na první pohled vypadají přesně jako důkaz, který by mohl celý spor ukončit ve prospěch rohatých Vikingů. Problém je v jejich stáří. Přilby vznikly na počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem, tedy v severské době bronzové. Od začátku vikinské doby je dělí přibližně půldruhého tisíce let. Spojovat je s Vikingy by bylo podobné, jako kdyby někdo podle římské zbroje popisoval výstroj pozdně středověkých rytířů.

Přilby z Viksø zřejmě ani nebyly určeny pro obyčejný boj. Jejich složité provedení a okolnosti nálezu vedou badatele k názoru, že sloužily při náboženských obřadech nebo jako odznak moci. Nakonec byly uloženy do rašeliniště, patrně jako obětina. Postavy s rohatými pokrývkami hlavy známe rovněž ze skandinávských skalních rytin z doby bronzové. Někdy jsou spojeny s hudebníky hrajícími na dlouhé bronzové rohy zvané lury. Ani tato vyobrazení ovšem nevypovídají o výstroji vikinských nájezdníků, kteří žili o mnoho staletí později.

Jenže ani tady není všechno tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ze staré Skandinávie totiž známe několik vyobrazení lidí, kteří mají na hlavě něco, co rohy opravdu připomíná. Nejde však o nalezené přilby. Jsou to postavy zachycené na předmětech a dnes už vlastně nevíme, co přesně jejich zvláštní pokrývka hlavy znamenala. Mohly to být rohy, ale také stylizovaní ptáci nebo jiné zvířecí motivy.

Často se v této souvislosti připomínají zlaté rohy z Gallehusu v jižním Dánsku. Pocházely přibližně z 5. století, takže vznikly několik set let před začátkem vikinské doby. Na jejich výzdobě byly i ozbrojené postavy s podivnými výčnělky na hlavě. Původní rohy se ale nedochovaly. Na začátku 19. století je někdo ukradl a nechal roztavit, a tak jejich podobu známe jen ze starých kreseb a z pozdějších kopií.

Kdo ty postavy vlastně byly, už dnes nikdo spolehlivě neřekne. Mohli to být účastníci nějakého obřadu, tanečníci, válečníci v slavnostním oděvu nebo snad bytosti z tehdejších mýtů. Z toho se ale nedá poznat, v čem lidé skutečně chodili do boje. Rohy nebo jiné zvířecí prvky měly v severském světě řadu významů.

Je tedy možné, že při slavnostech nebo náboženských obřadech někdo podobnou ozdobu na hlavě měl. Nemůžeme však tvrdit, že Vikingové běžně vyráželi do bitev v rohatých přilbách.

Za autora rohatých Vikingů bývá často označován německý skladatel Richard Wagner. Někdy se dokonce tvrdí, že právě on osobně se rozhodl nasadit svým severským hrdinům rohy a tím během jediného večera vytvořil nový historický mýtus. Skutečnost je ale jako obvykle složitější.

Zájem o severské báje, hrdinské eposy a údajně čistou, nespoutanou minulost sílil v evropském umění už od konce 18. století. V 19. století se spojil s romantismem a také se vznikajícím nacionalismem. Skandinávští umělci a spisovatelé hledali ve starých ságách hrdiny, kteří by mohli stát po boku postav z řeckých a římských dějin. Dávní Seveřané se tak postupně měnili z obávaných nájezdníků středověkých kronik v odvážné mořeplavce, svobodné rolníky a statečné válečníky.

Jejich vzhled však bylo třeba nějak vymyslet. Přesné poznatky z archeologie byly omezené a umělci si vypomáhali antickými oděvy, okřídlenými přilbami, kožešinami a prvky převzatými z různých období. Rohy působily starobyle, pohansky a divoce. Především byly na obraze nebo jevišti okamžitě viditelné.

Velký vliv měla první úplná inscenace Wagnerova operního cyklu Prsten Nibelungův, uvedená roku 1876 v Bayreuthu. Kostýmy navrhl malíř a výtvarník Carl Emil Doepler. Některým postavám vytvořil přilby s rohy, jiným s křídly. Nešlo přitom o historické drama o vikinském nájezdu, ale o svět germánských bohů, obrů a legendárních hrdinů. Doeplerovy návrhy však byly velmi působivé a inscenace měla mimořádný kulturní dosah. Kostýmy se později objevovaly při dalších evropských uvedeních a pomohly upevnit představu, že správný severský válečník musí mít na hlavě něco nápadného.

Wagner a Doepler tedy rohatého Seveřana nevytvořili z ničeho. Převzali motivy, které už v romantickém umění kolovaly, a dali jim nesmírně viditelnou podobu. Opera se pak stala jedním z mostů, po nichž rohatá přilba přešla z umělecké fantazie do obecného povědomí.

Jakmile se z rohů stal snadno rozpoznatelný znak Vikinga, začaly žít vlastním životem. Převzaly je knižní ilustrace, karikatury, dětské příběhy, film a později také reklama. Skutečná přilba je pro kreslíře jen kovová čepice, kterou si divák může splést s výstrojí jiného raně středověkého bojovníka. Přidají-li se k ní rohy, není o totožnosti postavy pochyb.

Právě jednoduchost zřejmě vysvětluje, proč se omyl drží tak dlouho. Historická skutečnost bývá méně nápadná než symbol. Vikingové navíc byli v evropské paměti dlouho vnímáni jako zosobnění divokosti a pohanství. Rohy tuto představu podporovaly, protože člověka přibližovaly zvířeti, démonovi nebo pohanskému božstvu.

Archeologie mezitím přinesla daleko pestřejší obraz vikinské společnosti. Vikingové nebyli jedním národem ani skupinou mužů, kteří celý život pouze plenili. Obyvatelé tehdejší Skandinávie byli zemědělci, řemeslníci, obchodníci, osadníci i námořníci. Část z nich podnikala ozbrojené výpravy, které mohly mít podobu přepadení, vojenské služby, obchodu i dobývání nových území.

Na tuto otázku neexistuje jediná odpověď. Výstroj se lišila podle doby, oblasti, majetku i postavení člověka. Bohatý člen družiny místního vládce mohl mít železnou přilbu, kroužkovou zbroj, kvalitní štít a drahý meč. Chudší muž se mohl spoléhat hlavně na kulatý štít, kopí, sekeru a silný oděv. Přilba pro něj představovala cenný majetek, nikoli samozřejmou součást výbavy.

Pokud ji měl, nejspíš byla hladká nebo složená z několika železných částí a mohla být vybavena ochranou nosu, očí či týlu. Podoba přilby z Gjermundbu zároveň navazuje na starší tradice skandinávských přileb z takzvaného vendelského období. Ty mohly být bohatě zdobené kovovými pásky, zvířecími motivy a lisovanými bronzovými plíšky. Zdobená přilba tedy nemusí být moderním výmyslem. Rozdíl je v tom, že skutečné ozdoby byly součástí pevné konstrukce a nenesly dvojici obrovských rohů.

Skutečný vikinský válečník tak možná nevypadal tak teatrálně jako jeho filmový potomek. Nepotřeboval to. Loď připlouvající bez varování ke břehu, řada kulatých štítů a ozbrojení muži vystupující na pobřeží museli působit dostatečně hrozivě sami o sobě.

Na otázku, jestli Vikingové skutečně bojovali v přilbách s rohy, si můžeme tedy odpovědět poměrně jednoznačně: nemáme o tom žádný přesvědčivý důkaz a známé nálezy takové představě odporují. Opravdové rohaté přilby ze Skandinávie pocházejí především z mnohem starší doby bronzové a pravděpodobně sloužily k obřadům. Ojedinělá vyobrazení rohatých nebo zvířecích postav z doby železné nemůžeme považovat za obraz běžného bojovníka.

Vznikl tak zvláštní paradox. Přilba, kterou skuteční Vikingové s největší pravděpodobností nikdy nenosili do boje, se stala jejich nejznámějším symbolem. Archeologické nálezy ji už dávno připravily o historickou věrohodnost. Z našich představ ji však zřejmě jen tak něco nevyžene.

Zdroje:

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/iconic-viking-horned-helmets-actually-3000-years-old-180979339/

https://todomedieval.com/en/blogs/tienda-medieval-blog/la-evolucion-de-los-cascos-vikingos-realidad-historica-y-mito-popular

https://www.reliks.com/truth-about-viking-horned-helmets/?slug=truth-about-viking-horned-helmets

https://www.tastesofhistory.co.uk/post/dispelling-some-myths-viking-horned-helmets