Po krachu na burze přišel David o miliony. Odstěhoval se na ostrov, kde žil téměř o samotě 30 let

David Glasheen měl všechno a pak o všechno přišel. Jenže co znamená „mít všechno“? A co znamená „přijít o všechno“? Dům se dá prodat, akcie spadnou, firma zkrachuje, manželství se rozpadne. Jenže člověk přitom nepřichází jen o věci. Přichází také o představu, kterou si o sobě roky budoval.

Glasheen byl Australan, obchodník, investor, muž z prostředí velkých peněz. V 80. letech se pohyboval ve světě, kde se úspěch měřil rychle, tvrdě a nemilosrdně. Měl za sebou podnikatelské projekty, majetek, společenské postavení a budoucnost, která na první pohled vypadala zajištěně. V době svého největšího vzestupu byl považován za multimilionáře. Často se uvádí, že jeho majetek měl hodnotu mnoha milionů dolarů. Patřil k těm, kteří tehdy opravdu věřili, že svět se dá řídit tabulkami, odhady, růstem a odvahou riskovat.

Pak přišel rok 1987 a burzovní krach, který vešel do dějin jako Černé pondělí. Pro Glasheena to nebyla jen špatná zpráva v novinách. Byl to okamžik, kdy se jeho život začal bortit. Akcie padaly, hodnota firem mizela, dluhy zůstávaly. To, co ještě nedávno působilo jako pevné bohatství, se ukázalo být mnohem křehčí.

Na příběhu Davida Glasheena je zajímavé i to, jak dokonale ukazuje zvláštní povahu bohatství. Člověk může být jeden den bohatý, protože vlastní akcie, podíly a nemovitosti. Druhý den se trh otočí a najednou zjišťuje, že velká část jeho jmění existovala hlavně jako číslo. Ne jako pytel zlata zakopaný pod podlahou, ale jako důvěra, očekávání a víra ostatních lidí, že hodnota bude růst.

Glasheen nebyl chudák, kterého by semlel systém dřív, než dostal šanci. Byl to člověk zevnitř světa peněz. Rozuměl mu, pohyboval se v něm a dokázal v něm uspět. O to tvrdší muselo být poznání, že ani znalost pravidel člověka neochrání před okamžikem, kdy se hra zhroutí celá.

Nebyl jediný, kdo se po takové ztrátě stáhnul do ústraní. Nebyl to protest proti systému. Spíš únava. Ztratil majetek, rozpadlo se mu manželství a podle vlastních pozdějších slov byl psychicky na dně. Naprosto pochopitelné, když člověku vezmete peníze, práci, vztah a společenskou roli.

Restoration Island leží u severovýchodního pobřeží Austrálie, v oblasti Queenslandu. Je to tropické místo s bílými plážemi, zelení, horkem, bouřemi, krokodýly a mořem, které může vypadat jako sen, ale umí být i nebezpečné. Ostrov má i starší historii. V roce 1789 se u něj zastavil kapitán William Bligh po vzpouře na lodi Bounty. Místo dostalo jméno Restoration Island, protože zde Blighovi muži našli potravu a síly k pokračování. Dnes je ostrov známý také pod jménem Maʼalpiku a část území patří k národnímu parku. Tradičními vlastníky jsou Kuuku Ya´u.

To jméno působí u Glasheena skoro až symbolicky. Restoration znamená obnova, navrácení sil, znovupostavení se na nohy. Právě něco takového hledal. Nešel tam jako mladý dobrodruh, který chce vyzkoušet přežití v divočině. Přišel jako muž po životním krachu. Člověk, který už jednou vyhrál hru na úspěch a pak zjistil, že vítězství není záruka ničeho.

Na ostrov se dostal v devadesátých letech a natrvalo se tam usadil v roce 1997. Měl pronajatou část ostrova. Žil tam v jednoduchém obydlí, s omezeným pohodlím, se solární energií, základním vybavením, lodí a jen občasným kontaktem s pevninou. Nebyl to úplný pravěký trosečník odříznutý od světa. Měl určité zázemí, někdy internet, telefon, zásoby z pevniny. Ale zároveň to nebyla ani pohodlná dovolená. Byl daleko od nemocnice, od sousedů, od obchodů i od běžné jistoty, že když se něco pokazí, někdo přijede za deset minut.

Média mu často říkala „milionář trosečník“. Je to chytlavé, ale trochu zavádějící. Glasheen nebyl člověk, kterého by moře vyplavilo na ostrov proti jeho vůli. Odešel tam dobrovolně. A nežil zázračně „z ničeho“. Musel kombinovat to, co mu dával ostrov, s tím, co si občas dovezl z civilizace.

Rybařil, sbíral ústřice, lovil kraby, pěstoval ovoce a zeleninu, využíval kokosové palmy a další místní zdroje potravy. Vedle toho potřeboval nářadí, palivo, občasné zásoby, opravy a kontakt s pevninou. Jeho nový život nebyl příběhem o člověku, který se úplně odpojil od světa. Glasheen se nevrátil do doby kamenné. Spíš si ze světa nechal jen to, co považoval za životně nutné.

Každý den byl jinak náročný než život ve městě. V civilizaci člověka ničí úřední dopisy, splátky, termíny, porady, pohovory, šéfové a tlak na výkon. Na ostrově člověka drtí bouře, zranění, nedostatek vody, horko, samota nebo technická závada. Glasheen o tom nemluvil jako o idylce bez problémů. Spíš tvrdil, že tamní problémy mají jiný charakter. Nejsou to starosti vytvořené společenskou hrou. Jsou konkrétní. Něco se rozbije, něco je třeba opravit, blíží se cyklon, je potřeba se rozhodnout.

A právě to mu zřejmě vyhovovalo. Po letech spekulací, obchodů a papírových hodnot žil ve světě, kde následky byly okamžité a hmatatelné. Když chytíte rybu, máte jídlo. Když neopravíte střechu, zmoknete. Když se zraníte, musíte vydržet, zavolat pomoc nebo se nějak dostat na pevninu. Není to pohodlné, ale je to srozumitelné.

Když si člověk představí muže žijícího roky na ostrově, snadno si ho vykreslí jako samotářského podivína, který nenávidí lidi. Jenže Glasheen takový nebyl. Podle lidí, kteří ho znali, uměl být společenský, vtipný a vypravěčsky výrazný. Měl rád návštěvy, bavil turisty i novináře a jeho příběh se časem stal známým po celém světě. Po smrti na něj místní vzpomínali jako na člověka, který měl rád kontakt s druhými, ne jako na muže, který by se lidstvu definitivně uzavřel.

Jeho samota tedy nebyla nenávist k lidem. Byla to spíš vzdálenost od způsobu života, který ho předtím semlel. To je rozdíl. Člověk může mít rád lidi, a přesto nesnášet ruch, tlak, měření úspěchu, společenské hry a neustálé dokazování vlastní hodnoty. Glasheen zřejmě nepotřeboval zmizet před lidmi jako takovými. Potřeboval zmizet před světem, kde se hodnota člověka příliš snadno zamění za hodnotu jeho účtu.

Na ostrově měl také zvířecí společnost. Zmiňováni bývají jeho psi a dingové, které považoval za součást svého světa. Člověk zkrátka potřebuje rytmus, vztah, přítomnost živých tvorů, něco, co ho vytáhne z vlastní hlavy.

Bylo by snadné napsat, že David Glasheen našel na ostrově štěstí a tím příběh uzavřít. Jenže to by bylo příliš jednoduché. Život mu dál bral. Jednou z největších ran byla smrt jeho dcery, která podle dostupných zpráv zemřela sebevraždou. Taková bolest člověka zasáhne až do hloubi duše, bez ohledu na to, jak daleko člověk žije. Tropický ostrov může člověku dát klid, prostor a čas, ale nedokáže zrušit minulost ani ztrátu dítěte.

Glasheen navíc stárnul. Tělo se ozývalo, samostatný život byl čím dál náročnější a odlehlost, která dřív působila jako svoboda, se ve vyšším věku mohla snadno změnit v riziko. V roce 2025 prodělal infarkt a podle fotografa Briana Casseyho, který ho dlouhodobě znal a fotografoval, se z hospitalizace už pořádně nevzpamatoval. Zemřel v Brisbane 5. července 2025 ve věku 81 let.

Glasheenův život byl extrémní odpovědí na pocit, který v mírnější podobě zná mnoho z nás. Co kdybych prostě odešel? Co kdybych měl méně věcí, méně kontaktů, méně povinností? Co kdybych nepotřeboval dokazovat, že jsem úspěšný?

Jenže jeho příběh zároveň ukazuje, že ani útěk není jednoduché řešení. Ostrov není ráj, dokáže také potrápit. Samota může léčit, ale také dusit. Příroda může dát smysl, ale není milosrdná. A jednoduchý život není totéž co snadný život. Glasheen nezískal pohodlnější existenci. Získal existenci, která mu dávala větší smysl.

Nelze tvrdit, že peníze nejsou důležité. Peníze důležité jsou. Bez nich se platí těžko nájem, léky, jídlo, auto, elektřina i zubař. Člověk, který má dluhy nebo nejistou práci, nepotřebuje slyšet řeči o tom, že skutečné bohatství je v duši. To zní hezky jen tehdy, když má člověk zaplacené složenky.

Glasheenův příběh ale připomíná něco jiného. Peníze jsou užitečné, dokud slouží životu. Jakmile se z nich stane samotný smysl života, začínají člověka požírat. On sám poznal obě krajnosti. Znal svět velkých peněz a znal i svět, kde si vážil ústřice, deště, funkčního solárního panelu a klidného rána na pláži.

Právě v tom je jeho zkušenost cenná. Nemluvil jako člověk, který nikdy nic neměl a jen si bohatství představoval zvenčí. On ho zažil. A pak o něj přišel. Když tedy později říkal, že majetek a společenské postavení nejsou všechno, nebyla to póza chudého askety. Bylo to svědectví někoho, kdo viděl, jak rychle se může zhroutit svět postavený na hodnotě akcií.

V roce 2019 vyšla jeho kniha The Millionaire Castaway, kterou napsal s Neilem Bramwellem. Její vydavatel později připomněl, že Glasheenův odchod z „krysího závodu“ nebyl jen dobrodružný rozmar, ale reakce na sérii osobních katastrof a pokus znovu se dát dohromady.

Zdroje:

https://thehustle.co/the-millionaire-who-lost-it-all-and-became-a-castaway

https://paradise.docastaway.com/david-glasheen-australian-squatter-castaway-dog/

https://capeyorkweekly.com.au/tributes-flow-for-beloved-cape-york-castaway-dave-glasheen-81/17113/

https://www.abc.net.au/news/2019-07-23/ex-millionaire-david-glasheen-revived-by-remote-island-living/11310184