Článek
Nechme promluvit cukrářské vlohy
Alespoň to si říkám, když vcházím do kuchyně s úmyslem přemluvit tuhle kouzelnou místnost, aby mi dala další příležitost dokázat jí, že si svůj zápis v Guinessově knize rekordů pro neuvěřitelně vysoký počet přežití mého řádění opravdu zaslouží. Než stihne cokoliv namítnout, bez jejího svolení vytahuju formu na beránka a připravuji si ingredience, abych se pokusila vytvořit něco, co bude historickým veledílem mé cukrářské ,,game over“.
Nejjednodušší činností je vymazání formy, u kterého si říkám, že se nedá nic zkazit. Vymazání je hračka, ovšem spojit všechny přísady dohromady už je větší umění. Pokud tedy nemáte větší kuchyň. U mě to je trochu menší prostor, takže některé ingredience si s mým cukrářským a pohyblivým umem musí chvílemi připadat jako v sérii Hra na oliheň se mnou v roli té velké panenky. Jen se otočím, všechny ingredience by se pomyslně rozeběhly, akorát co nejdál ode mě místo ke mně. A jakmile se otočím, všechny ztuhnou. A já jen místo ,,červená, zelená“ říkám něco ve stylu ,,vrať se, prosím“. A místo střílečky natahuji ruce a láskyplně pomáhám jednotlivým položkám k začlenění se do těsta.
Když už smíchám všechny přísady, které se už pomyslně rozloučily se svou životností, nevědomky, že později se mi podaří je ještě separovat, vzniklé těsto vlévám do formy a modlím se, aby se to celé přelilo přesně cílové rovinky, nikam mimo ni. Cíl splněn, alespoň z části, forma naplněna. A hurá s tím do trouby. Hypnotizuju troubu, aby se beránek nepřipekl (jako kdybych to zespoda nějak mohla poznat přes tu formu) a raduju se, že už snad žádná kuchyňská katastrofa nehrozí. Ale na třešničku na dortu si ještě musím počkat. Instinkt mi napovídá, že jsem měla zůstat u bábovky.
Bábovka
Mě by jenom zajímalo, kde udělala ta trouba chybu?
Když už to po hodině pečení vypadá, že beránek se vyhříval dostatečně, zkusím ho vyndat z trouby a zkusit, jaké je těsto uvnitř. Špejle se mi vrátí bez rozteklého těsta, takže je všechno snad dobře upečené. Formu s beránkem vytáhnu a položím na prkénko, celá nedočkavá, jak asi bude vypadat, až ho z té formy ,,osvobodím“. Nechám ho vychladnout a se slovy, že ,,beránčímu fitness, kterému forma tvaruje postavu“ je konec, rázně vezmu formu do rukou, přiklopím druhým prkýnkem a otočím.
No, jestli jsem si myslela, že mi to beránek ulehčí, tak jsem se spletla. Vítězoslavně zvedám formu do vzduchu, abych zjistila, že na prkénku neleží absolutně nic. Beránek zůstal ve formě. Položím tedy znovu formu na prkénko, trochu na formu ťuknu, jestli se uvolní a znovu zvednu. Začínám mít podezření, že máslo, kterým jsem formu vytřelo, muselo buď obsahovat vteřinové lepidlo, nebo je dno formy ošetřené nějakým ultra silným speciálním magnetem, stvořeným pro intimní přitažlivost jakéhokoliv druhu těsta. Jedině tak si vysvětlím, že i kdybych do té formy bušila Thorovým kladivem, beránka z ní nedostanu. Nebo možná ano, ale forma by asi zažila rozpad na atomy a molekuly.
Naposledy tedy dávám šanci beránkovi a formě zůstat se mnou v přátelském vztahu a jdu na poslední pokus oddělit tahle specifická ,,siamská dvojčata“ od sebe. Trochu se formou ťuknu o prkýnko a cítím, že se něco pohnulo, dokonce je slyšet i mírný zvuk něčeho, co se nedobrovolně sune dolů. S frajerským výrazem, že takhle se na to musí, vítězně nadzvednu formu, abych se podívala na svůj výtvor. No, režiséři hororů stylem Jamese Wana a Alfreda Hitchcocka by měli z mojí kuchyně scénáře asi hned na několik filmů. V popředí bych byla vynikajícím rádcem na filmové efekty, co se týče stažení zvířátek z kůže. Protože přesně tak vzniklý beránek vypadá. Záda odpovídající odlupující se kůže, přesněji řečeno zbytkům odpadající kůže, neboť 90% beránkovy ,,pokrývky“ zůstala přichyceno ve formě. A předek? Sfinga s uraženým nosem je momentálně něco jako genetické dvojče mého výtvoru. Nos zůstal taky někde jinde, beránek vypadá, že někoho pořádně naštval a dostal do čenichu. A ode mě to opravdu nebylo, protože do čenichu bych si za tohle nejradši dala já sama. Posbírám kousky, které jsou rozměrově větší jak 3 centimetry a pokouším se je ,,přilepit“ ke zbytkům něčeho, co mělo představovat to úžasné zvíře s rohy a místo toho je to jak nedomrlý beran po nepovedené plastice.
Podle receptu se mi to tedy dnes nepovedlo, ale co už. Ještě najdu mašličku, která by se měla vázat beránkovi kolem krku, ačkoliv při pohledu na něj mám chuť si tu mašli uvázat kolem krku já. Se slovy, že příští Velikonoce už to bude lepší, položím beránka na stůl s vědomím, že buď poletí další den do koše, nebo si na těch několika centimetrech s mamkou pochutnáme, odcházím. Kuchyni slibuju na další den rekonstrukci, protože u ní se dá ještě leccos zachránit, beránkovi můžu tak leda připravit sladký náhrobek ,,Přišel jsem, viděl jsem a smíchem se rozpadl.“
Krásné Velikonoce všem 😊
Zdroje:
Autorský text
https://www.vareni.cz/recepty/hrnickovy-beranek-moji-maminky/
