Poznáváte je? Tyto otázky dokážou zkazit náladu během vteřiny

Ale vždyť já jsem to nemyslela nijak zle

Taková ta klasická odpověď těch, co se dotazují na něco ze soukromého života, ačkoliv vědí, že ten druhý toto nemá právě v lásce a dle toho reaguje. Zvědavost je občas škodlivá lidská vlastnost. Pokud se člověk zeptá jednou, je jeho někdy nemístná otázka brána s úsměvem a odpověď je neutrální s dost důrazným naznačeným varováním ve znění ,,příště už se neptej“. Jenže to by nebylo ono, aby se občas někteří po delší době opětovně nezeptali na to samé. I když vědí, že druhého to dráždí.

Pomineme-li klasické otázky z obchodu ohledně vlastnictví aplikace, popř. nabízení účtenky, jsou tu otázky z rodinného života a komunikace, na které jsou někteří lidé dost často hákliví. A nutno podotknout, že oprávněně. Opravdu mají vysvětlovat, proč nejsou vlastníky některých věcí, proč pracují tam, kde pracují, kdy už konečně povýší apod.? I když se najdou tací, kteří mají ten dar, že dokážou na sebevíc nevhodnou otázku odpovědět tak, že tazatel nejspíš zmlkne už pro své vlastní dobro. Ale ne každý je takový a dost lidí spíše zkroušeně odejde se slibem, že víckrát už se na daném místě u daných lidí neobjeví. A ti se nestačí divit. Co se stalo? Vždyť se ,,jenom“ zeptali“.

A které otázky že dokážou jít hodně na nervy? Pojďme se podívat..

Hoď kamenem, kdo jste tuhle otázku někdy neslyšeli. Kor ve vlastních rodinných kruzích. Zatímco všichni okolo vás zakládají rodiny, vy máte své priority a podle nich řídíte svůj život. Někdo chce cestovat a poznávat, rodinu si chce založit až později. I když je s tím spojené velké riziko a spoustu komplikací, rozhodnutí je na dotyčném člověku. Ano, mohlo by se argumentovat tím, že v případě bezdětnosti nebude nikdo, kdo by se o dotyčného postaral, ale to pak vyvolává otázku, za jakým účelem si vlastní děti pořizoval? Možná nebude mít tak naplněný život jako jiní, kteří vychovávají jedno a více dětí, nebude tím, jehož potomstvo zajistí předchůdce, ale to už je na něm, jak tuto oblast pojme. A dost možná bude žít svůj život naplněně, jen ne dle představ ostatních.

Hned zítra. Oblíbená odpověď mé kamarádky z vyšší odborné školy, když se rozčilovala, že se jí všichni v rodině ptají, kdy si svého dlouholetého kamaráda hodlá vzít. Všichni už ji viděli v nádherných bílých šatech, s noblesní hostinou a vzpomínkami na celý život. Ona sama se viděla, jak s kamarádem cestuje, poznává svět, užívá si dovolenou, zakládá rodinu, ale tzv. na psí knížku. Dle jejího názoru není potřeba papír na to, aby dva lidé mohli žít spolu a být šťastní. A než dávat velký obnos peněz za svatbu, radši někam na dovolenou. Přiznávám, na jednu stranu ji chápu, na druhou stranu osobně bych si chtěla užít ten den, na který se všechny ženy (snad) těší a obléct si pohádkové bílé šaty, dojít k oltáři a říct své vysněné ,,ANO“. Co ale nepochopím, proč se jí na to rodina s přestávkami neustále vyptává? Myslí si, že ji tak donutí k tomu, aby si svého milého vzala dřív? No, spíš to bude mít za následek, že jí to znechutí natolik, že k ničemu takovému nikdy nedojde.

Další velmi oblíbené téma mezi lidmi. Jste sami, nikoho nemáte, vystačíte si a všude okolo vás jsou lidé šťastně zadaní. Přejete jim, aby si tu lásku užívali, stejně jako vy si užíváte samotu a svobodu. A právě vaše užívání si samoty někteří nemusí pochopit (nebo nechtějí pochopit). Přece ve dvou je to lepší, ne? Upřímně, myslím, že single lidi si opravdu vystačí sami a někdy je to to nejdůležitější – být šťastný sám se sebou. Sama jsem byla několikrát na toto téma dotazována a odpovídala jsem tak, jak jsem to cítila – nenašel se ten pravý, nebo jsem se na to necítila. Když má člověk několik vztahů za sebou a nevyjde mu to, nějakou dobu chce být sám a poučit se z toho, co bylo. Každý konec něčeho člověka vždy posílí. Osobně mám kolem většinu lidí šťastně zadanou, popř. v manželství a je to krásné pozorovat, jak si užívají jeden druhého. A je vidět, že pro dobré fungování vztahu dvou lidí je třeba jedna věc – tolerance. Mám ale takový pocit, že u spousty lidí se nějak vytrácí. Lidé na druhých polovičkách vidí jen to špatné, chtějí, aby se změnili, ale sami nejsou ochotni na sobě cokoliv změnit. A když se ve vztahu mění jen jedna strana a druhá ne, spousta lidí si pak řekne, že je lepší být sám/a. To nelze nikomu vyčítat.

Oblíbený dotaz u některých extrovertů na tišší povahy. Přece nemusíte dávat o sobě vědět na každé párty tím, že budete hlasitě vyřvávat. Přišli jste se pobavit, ale po svém. Zábavu a případné diskuse nad ,,nesmrtelností chrousta“ povedou jiní, vy nemáte povinnost se k tomu vyjadřovat. Můžete přispět kdekoliv, kde to uznáte za vhodné, ale nikdo nepsal na pozvánku, abyste se dostavili pouze v určitém ,,komunikačním módu“. Na návštěvě také prohodíte několik slov, ale nemluvíte celou dobu. Ideální je se ve společenské konverzaci prostřídat. Ovšem někteří toto považují snad za jakousi ,,poruchu“, když moc nemluvíte, nedej bože, když jste úplně zticha (to se snad nikdy nepovedlo ani mně). Někdy je to až úsměvné, když absolvuju návštěvu u příbuzných, kde jsou to samí extroverti, kteří mluví, mluví a mluví. Když se dostanete k úplné větě, pardon, ke slovu, do vteřiny svedou pozornost na sebe a zase mluví. Tak je necháte. A výsledek? Od jednoho z příbuzných se dozvíte, že se v celém pokolení příbuzných o vás mluví jako o nemocné, protože jste nepromluvili. A hádat se, že byste něco řekli, kdyby vás ostatní pustili ke slovu, ale oni celou dobu mluvili a nenechali vám prostor? Kdo chce tenhle proces dnes absolvovat?

Ožehavé téma spousty mladých lidí, kteří nemají peníze na vlastní bydlení. Osobně se můžou stydět za to, že ještě bydlí u rodičů a snaží se alespoň nějak vynahradit to, že rodiče nemají tak svoje soukromí. Opravy v bytě/domě jsou samozřejmostí, stejně tak jako podílení se na nákladech, a dalších věcech. Žádné vyvařování, praní, vaření, to vše si zajistí. A pokud nemají dostatek financí na pronájem nebo spolubydlení, zkrátka na přechodnou dobu bydlí u rodičů, než se postaví na vlastní nohy. Spolubydlení je dnes oblíbená forma bydlení, jen ne ve všech městech tak přístupná. Pokud tedy není člověk ochoten jít za hranice města, na které byl zvyklý. Ovšem i v dnešní době se často stává, že na rok vyjde spolubydlení a do roka si člověk musí hledat novou střechu nad hlavou, protože majitelé bytů odmítnou dále pronajímat prostory k bydlení. A stěhovat se každý rok z jednoho místa na další, místo toho, aby už konečně člověk řádně zakotvil, je taky psychicky náročné. Člověk má pocit, že je neschopný. Nechce být na obtíž, ale zároveň ví, že jinou možnost nemá. A neustále toto vysvětlovat druhým, to taky není úplně to, čemu byste se při společenské diskusi rádi věnovali.

Pardon, zapomněl/a jsem vám sepsat svůj denní harmonogram, chce se vám zakřičet, když jste si po fyzické námaze v zaměstnání a brzkém vstávání na chvíli lehli a tělo si řeklo o spánek, takže jste vytuhli. Dvacet minutek spánku sice působí blahodárně na chvíli, ale daná otázka vám dokáže ten pocit zničit. Copak nemáte právo být unavení, když jste celý den měli velkou fyzickou námahu? Pamatuji si, když jsem měla brigádu na poště a začínala jsem se všechno učit. Poště vzdálená hodinu od mého bydliště, takže vstávání ve 4:15, aby člověk mohl v 5:00 vyrazit a v 6:00 už si mohl třídit dopisy, balíčky a doporučené zásilky. Než se vše doručilo, vyplatily důchody, převzaly dobírky a člověk se trefil do správné schránky, tak to nějakou dobu trvalo. Tudíž v první dny jste se vraceli až třeba kolem šesté večer. A pak jste si dovolili na chvíli usnout, což jiní nechápali. Z čeho můžete být tak strašně sedření? No, několik let odzadu bych některým svým známým doporučila, aby si šli práci na poštu zkusit.

Netušil/a jsem, že konzumace alkoholu je jedinou oficiální vstupenkou do party. Někdo alkohol zkrátka a dobře nemusí. Někomu nedělá dobře a chce se vyhnout nepříjemným stavům. Říct, že jsme do party nechtěli, by nebylo úplně vhodné, na druhou stranu jsem nikdy nepochopila, proč ve většině případů vždycky ostatní chtějí, aby se s nimi dotyčný napil. Je fajn, že alkohol dokáže odbourat zábrany a člověk se uvolní, ale to je asi to jediné pozitivum. Kocovinu a morální výčitky z případného nevhodného chování zpátky člověk nevezme.

Až budu připraven/a. Valná většina současných majitelů řidičského oprávnění se těšila, až bude moct usednout za volant a prohánět se silnicemi, ovšem ne každý je na tohle stavěný. Spousta řidičů si řidičský průkaz dělala ještě při studiích na střední škole. Někdo při řízení zůstal a vyjezdil se, jiní od řízení upustili, protože se na to necítili, nebo měli psychický blok po jízdě s někým z příbuzných, kteří uměli ukázat, že dotyční jezdí naprosto nemožně. Když si vzpomenu na své začátky, jen vrtím hlavou. První jízdy na trenažéru, kde jsem zjistila, že se mi pletou základní věci jako řazení a startování auta (jednou pustit spojku pomalu, jednou rychle), pak ostrý provoz, kde pracovaly nervy. A závěrečné zkoušky na podruhé. Když se nad tím zamyslím, fyzicky možná člověk připravený byl, ale psychicky ne. Já větší sebevědomí získávala až pří kondičních jízdách, kde to bylo o něčem trochu jiném, člověk si základy pamatoval, musel si je jen připomenout a vylepšit. Za mě osobně lepší udělat si řidičské oprávnění až v době, kdy se na to člověk cítil, že to zvládne.

Ano, v jejich očích málo. Takové to, když srovnáváte platy člověka v obchodě a třeba v automobilovém průmyslu. To se pak jen smějete a nestačíte se divit, kolik si dotyčný myslel, že máte naspořeno. Ne všude jsou stejné platy, ne každý vedoucí bere tolik, co vrcholní manažeři, to by bylo fakt zcestné si tohle myslet. Dávat si stranou částku 10.000Kč, když pobíráte třeba 30.000 Kč a máte uhradit hromadu poplatků, nájem, energie, jídlo atd.? S odměnami možná, bez nich to bude nižší částka. A když tuhle otázku slyšíte opakovaně, už se měníte v býka, před kterým mává hadrem toreador.

Jaké otázky vám ničí nervy? Máte nějakou hodící se odpověď na výše uvedené otázky, že už by se vás na ně blízcí nikdy nezeptali?

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?v=WlVjk66rcOA

https://www.novinky.cz/clanek/zena-vztahy-a-sex-jak-si-poradit-s-doternymi-otazkami-od-nejblizsich-40259328

Názor autorky

https://tchiboblog.cz/zaludne-otazky-pribuznych/

https://www.sidonie-casopis.cz/5-otravnych-otazek-odpovedi-ne/