Článek
Projev před veřejností? Přece to nemůže být zase tak těžké
Zhruba tyhle dvě věty mi projedou hlavou poté, co je mi oznámeno, že mám mít před větším množstvím lidí projev. Ať už je krátký, nebo ne, pro mě je to životní překážka. Inu, rozhodnu se na celou událost připravit a sepíšu si na papír, co bych asi tak měla říkat. Pamatuji si, že mi na základní škole vždycky kantoři říkali, že by člověk měl mít u sebe na papírku záchytné body (ne věty!), aby se neztratil v projevu.
No, můžu vám říct, že mě nezachrání ani záchytné body, ani věty. Člověk by věděl, co má říct, problém je ve způsobu, jakým by to měl říct. Kdybych měla vše odříkat do mikrofonu v místnosti, kde se mnou není nikdo a nic jiného než řečnický pult, u kterého bych mohla stát, věřte mi, že bych neměla jediný problém. To bych to snad do toho mikrofonu i zazpívala (za předpokladu, že to nebude puštěno do éteru).
Dobře, jak tedy zní rady všech lidí okolo? Stoupnout si před zrcadlo a mluvit, pozorovat se, vychytat chyby. No, to se hezky říká, ale hůře provádí. I kdyby mě někdo upozornil na tisíc chyb v postoji a gestech, nikdy ze mě nedostane tu nervozitu, která projíždí mým tělem. Tak jo, narovnat, dívat se do očí, pokusit se uvolnit. Kromě posledního zmíněného zvládnu vše ostatní na jedničku. Proč je to, sakra, tak těžké? Vždyť jde jen o to, něco odříkat před lidmi. V takových chvílích bych dala cokoliv za to, pochytit trochu té extrovertní povahy, kdy bych si užívala pozornost ostatních a těšila se z toho, že jim můžu něco odvykládat. Coby introvertka se budu těšit hlavně na to, až řeknu poslední slovo a budu moct zmizet v propadlišti dějin veřejného vystupování.
Projev před lidmi
To zvládnu, musím. A je to tu
Můj den D je tu. I když se snažím nedávat na sobě nic znát, postačí, když se každý podívá na papírek, kde mám poznámky. Nejspíš asi v každém vyvolávám dojem člověka, trpícího počínajícím Parkinsonem. Zkusím dát ruce k tělu, abych se tolik neklepala, ale moc to nepomůže, cítím třes i vnitřně. No dobře, vzhůru do toho, stoupnout si na pódium, odříkat těch několik vět do mikrofonu, a poté se nenápadně vytratit. No, nenápadně.. Ono jestli někdo začne, nedejbože, klást nějaké otázky, tak bude moje vnitřní smrt opravdu rychlá. Začínám si říkat, že introverti by měli mít v rámci zachování duševního zdraví při těchto veřejných projevech někde po ruce pracovníka záchranné služby.
S papírkem a hlavou svěšenou, pardon, vztyčenou, kráčím po schodech na pódium k mikrofonu, kde mám odříkat těch několik vět. Mám volnější oblečení, takže si nikdo nevšimne, jak moc se mi klepou nohy. Ale ono to ani není potřeba, postačí, že se mi klepou ruce. Díky nim se papírek třese tak moc, že vypadám, že ho používám jako vějíř, i když teplotně je to v místnosti spíš na to, aby člověk přihodil pod kotel. Mumlám si pro sebe, že všechno dobře dopadne, díky čemuž zjišťuju, že jako lhářka vůči sobě samé snad nemůžu mít nikde konkurenci.
Pokládám si papír k řečnickému pultu, kde je mikrofon. Ten je pevně přidělán k pultu, takže si ho jen lehce upravím výškou, abych nebyla stále skloněná k pultu. Ovšem moje snaha si výšku upravit v kombinaci s mojí nervozitou a třesem spíše působí dojmem, že se snažím ten mikrofon z pultu vytrhnout. Navíc ten šílený pocit, že vás všichni sledují a zkoumají každou chybu, kterou uděláte (že se mezi sebou baví a váš projev je třeba ani nezajímá, jde mimo mě). Voila, základy pro paranoiu byly právě položeny.
No nic, jdeme mluvit. Nebo se o to alespoň pokusit. Moje první věta ztroskotá v absolutní nesrozumitelnosti, když zjistím, že ačkoliv jsem dodržovala pitný režim, tak mám pusu vyschlou jak poušť. Naštěstí pult je na toto vybaven a je tu k dispozici sklenka s vodou. No, ne že by mě to zachránilo, vypiju půlku a stejně nic. Snažím se sebrat a pokračovat v Mission Impossible. Pusa opět vyprahlá, ale už mluvím, pomalu, nahlas. Ráda bych dodala, že i zřetelně, ale to, co jsem ze sebe vydávala, byly spíš zvuky trpícího zvířete. Přesněji řečeno, působím dojmem někoho, kdo ztrácí hlasivky, jde na něj kašel a dost možná za chvíli i mdloby. Srdce působí dojmem, že svou celoživotní aktivitu za chvíli předčasně ukončí pro přetížení organismu a bude potřeba práce koronera, pardon, kardiologa. Odříkávám dle papírku poslední bod a tiše se modlím, aby už byl konec, zn. Žádné otázky k tématu.
Tak a mám to za sebou. Svou řečnickou smrt i konec celé akce. Rychle někam daleko od všeho mluvícího, potřebuji alespoň chvilku o samotě. Ideálně se studenou pokrývkou čela a tlakoměrem, který mi potvrdí, že můj stav, balancující na hranici mezi životem a smrtí, bude zase brzy stabilní. Trochu samoty a ticha a budu to zase já.
