Článek
Nedívám se a ještě vyvádím
Osobně se přiznám, že patřím k těm, kteří odběry krve opravdu nemusí a nemůžou se na to ani dívat. Jako malá jsem se dokázala podívat na injekci, nedívala jsem se ale na krev, ale dnes… Nemůžu vidět ani jedno. Docela lituji sestřičky, které mi vždy trochu té krve musí odebrat v rámci různých vyšetření.
Vždycky si říkám, že postačí se nedívat, zbytek už nějak dopadne. Ovšem moje tělo si tedy myslí něco zcela jiného a rozhodne se mi to celé znepříjemnit. Jako by nestačil fakt, že jsem nervózní už při samotném stahování páskou a zatínání pěsti. Postačí jen postříkat lehce místo budoucího vpichu dezinfekcí a už se klepu jak ratlík. Pak se mají sestřičky trefit.
Tak si lehněte a za chvíli to bude hotové.. hm, to nevydržím
To si tak říkáte, že bude jedno malé bodnutí, chvíli tlačení na postižené místo a bude to. Pro jistotu máte s sebou ještě pití a energy tyčinku, abyste do sebe něco dostali, když máte být nalačno. Ale občas ani to nepomůže.
Vždy, když dotyčný ví, že mu tahle činnost nedělá dobře, oznámí svoji slabost sestřičce a případně si lehne, aby se později neseznamoval zblízka s podlahou a ušetřil tím starost sobě i zdravotnímu personálu. Ten ještě, aby pacienta zklidnil, si s ním různě povídá (o práci, co má rád, cokoliv, co odvede jeho pozornost).
Osobně se při odběrech rozhlížím všude možně po ordinaci, čtu si nápisy, pomalinku si počítám, jak dlouho to trvá a snažím se zklidnit. Co na tom, že srdce buší jak při absolvování maratonu a sděluje, že tohle tedy rozhodně není situace, kdy by mohl být v klidu. Říkáte si, že je to jen odběr a jste dospělí, to snad vydržíte. Hm, nevydržíte.
Krev
„Odběr krve jsem většinou zvládala, ale jednou mi v rámci speciálního vyšetření odebírali větší množství. To bych ještě zvládla, ale když mi sestřička zalepila místo vpichu a já si na něm měla ještě přidržet vatový tampon, netlačila jsem úplně tak, jak jsem měla. To se mi vymstilo, protože jsem viděla asi milimetrový flíček krve, který se zvětšil (asi o 1 mm, moc jsem si to nedržela). To postačilo k tomu, aby to se mnou na lehátku švihlo. Pamatuju si jen tmu a pak sestřičku, jak mě volá jménem. A taky dost divnou bolest na hrudníku. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že sestřička mi lehce stlačovala hrudník, asi jsem jí dala zabrat. Po úplném probrání jsem se odebrala na lehátko, dostala jsem pití a sladkost a do několika minut jsem byla plně při sobě.“
Vím, že spoustu lidí chodí s doprovodem, který je ještě drží za ruku, ale říkám si, že to snad nemám zapotřebí, že bych něco měla vydržet. Jak je ale očividné, asi za několik let ten doprovod velmi ocením.
Anketa
Zdroj:
Zkušenost autorky
