Článek
Když jsem v Praze studovala přípravný ročník psychologie, bydlela jsem s kamarádkami v podnájmu a hledala si možný přivýdělek. Kamarádky většinou měly přivýdělky v kinech, v administrativě, případně doučovaly malé děti. Zvažovala jsem, co by asi nejvíce bylo ideální pro mou maličkost. Chtěla jsem něco, čím bych mohla pomoci jiným. Dnes nechápu, jak jsem mohla se svou introvertní povahou jít zkusit prodej magnetek s vysvětlováním, koho vlastně koupí této drobnosti nakupující podpoří. Ale každá zkušenost člověku něco dá.
Vyhlédla jsem si nejmenovanou organizaci, která podporovala nemocné děti prostřednictvím prodeje magnetek s krajinou. Na úvodní schůzce mi vcelku příjemně vystupující manželský pár vysvětlil, jak vlastně prodej bude probíhat a ve které lokalitě budu prodávat. Dostala jsem kasičku s košíkem, kde jsem měla uložené magnetky, a dokument, na kterém byly uvedené informace, které jsem měla při prodeji magnetek sdělit. V tu chvíli jsem si ještě naivně říkala, že to zvládnu, magnetky byly krásně vytvořené. Byla jsem poslána ještě s jednou mladou slečnou do vestibulu nejmenované zastávky metra, kde jsme měly oslovovat procházející lidi a magnetky nabízet. Byly jsme připravené na to, že ne každý kolemjdoucí bude ochotný přispět, navíc to bylo ve večerních hodinách, kdy každý spěchal domů.
Tak tedy vzhůru do toho. Jak se říká, každý začátek je těžký. V mém případě to platilo do slova a do písmene. Po počáteční snaze oslovit procházející lidi a nabízet magnetky jsem došla k závěru, že musím vymyslet nějakou více efektivní strategii, v oslovení je víc nalákat. Když jsem viděla ten dav lidí, hrnoucí se proti mně, říkala jsem si, že zákonitě se do několika málo sekund budou rozdělovat na dva proudy, aby neměli ,,smůlu“ a nemuseli projít kolem mě. Ovšem ani rozdělení jim moc nepomohlo, protože já jsem byla na jedné straně, kolegyně na druhé straně. Občas se mi povedlo někoho zaujmout, aby si magnetek koupil, daleko více lidí ale s úsměvem (pane bože, děkuju za úsměv v tomto okamžiku) na mě udělalo gesto naznačující, že nemají zájem, a ať je nechám projít. Sem tam se i stalo, že se někteří lidé u mě zastavili, aby si vyslechli informace s následným ,,děkuju, nemám zájem“. Tak aspoň, že si mě poslechli. Kolegyně takové štěstí občas neměla, několikrát se na ni lidé ,,utrhli“ s tím, aby je neobtěžovala, že takovým organizacím nevěří a cílové skupiny podporují jinak. Bylo mi jí v tu chvíli líto, dělala jen to, co se po ní chtělo. Chápala jsem ale i druhou stranu.
Když jsme po třech hodinách ukončily prodej, zjišťovaly jsme vzájemně, jaký je stav magnetek a vybraných peněz. Magnetek se prodalo několik, nebylo to moc, ale i to málo jsem považovala za úspěch. Při schůzce se zástupci organizace jsme předaly zbývající magnetky a domluvily se na další den. Ten jsme strávily v jiné stanici metra, kde jsme opět oslovovaly a snažily se prodat co nejvíce. Stejně jako předchozí den, i teď jsme měly příležitostné štěstí na milé lidi, co si nás vyslechli, ale i na ty více podrážděné. Magnetek se prodalo méně, ale také to nebyla nijak moc frekventovaná stanice metra, takže nás to ani moc nepřekvapovalo.
Po tomto prodeji mi na opětovném setkání bylo řečeno, že bych měla spíše zkusit prodávat poblíž nákupních center, kde je více lidí a jsou ochotnější koupit nabízené magnetky. Po důkladném rozmýšlení jsem tuto variantu zavrhla a s prodejem skončila. Ne proto, že jsem byla víceméně neúspěšná, ale cítila jsem, že toto opravdu nebude oblast, ve které bych dokázala být efektivní tak, aby celá akce měla požadovaný výsledek.
Sice jsem strávila prodejem pouze dva dny, ale stačilo mi to na to, abych si udělala obrázek o tom, jaké to je na této pozici. Jsou lidé, kteří dokáží aktivně mluvit a zaujmout potenciální zájemce, což já jsem nebyla a obdivovala jsem všechny, kdo dokáží oslovit, netrápit se neúspěchem a případně ,,hodit za hlavu“ rozčileného osloveného. Ačkoliv sama občas přispěju a koupím si magnetku, příp. žlutý kvítek se stužkou proti rakovině, také jsem jedna z těch, co sem tam projdou se snahou být neviditelnými a nebýt osloveni. Každopádně stejně jako někteří jiní lidé, i já se snažím příležitostně podpořit některou z potřebných cílových skupin. Ať už skrze malý finanční příspěvek, anebo si absolvuju v rámci podpory nějakou tu virtuální výzvu.
Osobně však preferuji přímou pomoc dané organizaci než nakupování drobných předmětů. I když i těmi pomůžete, není důvod se bát, že peníze vyjdou vniveč, jen pozor na podvodníky. Řada lidí pochybuje o smyslu prodeje drobných „cetek“ za pár korun, když samotná výroba musí něco stát a brigádníci jsou často také placeni, i když ne nějak výrazně. Je pravdou, že z hodnoty předmětu jde na účel zhruba něco kolem 60 % (poměr může variovat), zbytek je za materiál a snahu prodejce. Je však potřeba také brát v úvahu skutečnost, že většinu těchto drobných předmětů vyrábí postižení lidé v chráněných dílnách a že jejich koupí nejen dáváte peníze na dobročinný účel, ale též podporujete tyto lidi v jejich práci. A to smysl má.
