Srstnatý nosorožec - zvládal kruté mrazy, ale oteplení bylo jeho zkázou

Kdysi dávno, v časech, kdy Evropu svíral mráz a krajinu pokrývaly nekonečné stepi, se mezi stády sobů a koní pomalu pohybovalo zvíře, které známe i z dnešní doby a přesto bylo jiné. Těžké, zarostlé, s mohutnými rohy a z očí mu koukal klid dávné síly.
Říkáme mu srstnatý nosorožec – Coelodonta antiquitatis. Jeden z posledních skutečných obrů doby ledové. Žádný výmysl lovců, žádný mýtus. Reálné zvíře, které naši předci opravdu viděli, kreslili i lovili. A které nakonec zmizelo s posledním ledem.

Když se řekne „doba ledová“, představíme si kraj plný sněhu. Jenže tehdejší svět byl spíš nekonečná stepní pláň, tvrdá a suchá, posetá trsy trav.
V té krajině vládl právě nosorožec srstnatý, obrovský býložravec s tělem dlouhým přes tři metry a váhou několika tun. Přední roh měl často delší než metr, a celý byl zahnutý dopředu jako lopata. Na rozdíl od dnešních afrických druhů nebyl holý a šedý – měl dlouhou hnědavou srst a podsadu tak hustou, že jí neproniknul ani krutý mráz.

Žil v Eurasii – od Pyrenejí až po východní Sibiř a dál k Beringovu průlivu. Tam, kde se dnes rozkládá věčně zmrzlá půda, tzv. permafrost, bývala tehdy „mamutí step“, území, kde se proháněli mamuti, pižmoni, pratuři i sobi.
Nosorožec srstnatý mezi nimi vypadal jako tichý obr, který neútočí, ale ani neustupuje.

Na jeho lebkách se zachovala zvláštní stopa – ploška otěru na spodní straně rohu. Ukazuje, že nosorožec rohem neustále odhrnoval sníh a vyhrabával trávu, kterou se živil. Nebyl to bojovník v pravém slova smyslu, ale spíš houževnatý dříč, který se přizpůsobil zimě jako málokteré zvíře.
Roh byl z keratinu, tedy ze stejné látky jako třeba lidské nehty, a mohl dorůstat víc než metru. Sloužil i k obraně, samozřejmě – před vlky, možná i před lvy jeskynními – ale hlavní zbraní nosorožce byla vytrvalost.

Jeho pysky byly široké a silné, ideální pro spásání tvrdých trav. Všechny detaily – od tvaru lebky po zuby – ukazují, že šlo o specialistu na stepní vegetaci. Tak specializovaného, že když step ustoupila, musel ustoupit i on.

Díky permafrostu v Jakutsku a na Sibiři se nám zachovalo víc než jen pár kostí.
Z ledu byla vytažena těla celých nosorožců – s kůží, srstí i rohy. Nejznámější nález je mládě přezdívané Saša, nalezené v roce 2014. Bylo staré asi měsíc, žilo před zhruba 34 tisíci lety a jeho tělo se zachovalo v takovém stavu, že vědci mohli zkoumat dokonce i jeho žaludeční obsah.

Podle těchto nálezů víme, že měl hnědo-okrovou srst, dlouhé chlupy, hustou podsadu a menší uši i ocas – všechno dokonale přizpůsobené mrazu.
Tyhle „ledové mumie“ ukázaly, že příroda kdysi uměla vytvořit tvory, kteří by dnešní zimy považovali za jarní výlet.

Srstnatý nosorožec nebyl sám. Jeho svět byl obydlený obry – mamuty, pižmony, soby a bizony, a také šelmami, které si dnes spojujeme s legendami: lvem jeskynním, hyenou jeskynní, nebo prehistorickým vlkem.
Když člověk přišel do Evropy, všichni tihle tvorové už tu byli. A my se s nimi potkávali – někdy z dálky, jindy zblízka.

Existují nálezy kostí s otisky šelem, které odpovídají lvu jeskynnímu. V jeskyních, kde pravěcí lidé malovali, se objevují i výjevy nosorožců.
V Chauvetově jeskyni ve Francii jsou jasně rozpoznatelné – mohutná těla, nízké hlavy, dva rohy. Na jedné stěně jsou dokonce dva nosorožci v souboji. Je to možná první zaznamenaný „dokument o zvířecím chování“ v dějinách.

Lovili je lidé? Občas asi ano. Ale častěji se jim zdaleka vyhýbali. Nosorožec nebyl agresivní, ale když se rozběhl, všechno šlo z cesty.

Zachované zbytky umožnily i rozluštění jeho DNA. Díky tomu dnes víme, že jeho nejbližším žijícím příbuzným je nosorožec sumaterský, drobný druh, který přežívá v jihovýchodní Asii a je sám na pokraji vymření.
Genetické studie ukazují, že srstnatý nosorožec měl několik mutací spojených s přizpůsobením na chlad – podobně jako mamuti. Jeho tělo si umělo poradit s nízkými teplotami, regulovat krevní oběh i růst husté srsti. Byl to skutečný mistr přežití. A přesto zmizel.
Ne náhle, ale pomalu. Jak se po posledním glaciálním maximu začalo oteplovat, step se proměňovala v tundru a les, trávy ubývalo, a s ní i potravy. Velcí býložravci se začali ztrácet jeden po druhém. Člověk tehdy už uměl lovit zbraněmi s kamennými hroty a věděl, kde se zvířata pohybují. Lovil hlavně menší druhy, ale tlak na velkou megafaunu přibýval. Když se pak svět během několika tisíc let proměnil z ledové pustiny v zelenou krajinu, pro srstnatého nosorožce už nezbylo místo.

Jeho fosilie se nacházejí i v českých a slovenských jeskyních – důkaz, že kdysi žil i tady. Poslední zbytky populace přežívaly pravděpodobně v severní Sibiři. Pak zmizel.
Nevymřel „přes noc“, jak se někdy píše. Spíš se pomalu vytrácel, jak jeho svět měnil podobu. Zůstal po něm jen mráz, tráva a ticho.

Když dnes vědci z permafrostu vytahují jeho těla, působí to zvláštně – jako by se dívali na tvora, který usnul teprve včera. Dokonce se objevují úvahy, jestli by šel geneticky oživit. Technicky zatím ne, ale i kdyby to jednou šlo – kam by se vrátil? Jeho krajina už neexistuje.

Nosorožec srstnatý přežil statisíce let mrazu, lavin, větrů a hladu. Nepřežil oteplení. V tom je jistá ironie – že zvíře, které zvládlo ledovou apokalypsu, zničila doba, která se oteplila o pár stupňů. Zbyly po něm kosti, rohy, malby na stěnách a pár zmrzlých těl v zemi. Ale i bez nich bychom ho cítili – v našich představách o dávném světě, kde se člověk teprve učil přežít.
Byl to symbol síly, klidu a odolnosti. A možná i připomínka, že nic není věčné – ani ten, kdo vypadá nezničitelně.

Zdroje:

https://europe.factsanddetails.com/article/entry-67.html

sci.news/paleontology/woolly-rhinoceros-extinction-12988.html

https://www.britannica.com/list/major-mass-extinctions

https://www.nationalgeographic.cz/veda/rekordni-roh-srstnatych-nosorozcu-sibir/

https://en.wikipedia.org/wiki/Woolly_rhinoceros

https://english.radio.cz/archaeologists-brno-unearth-bone-fragment-prehistoric-rhino-8714852