Přízrak kanadských pralesů. Medvěd kermodský je bílý díky vzácné genetické mutaci, nejde o albíny

Uprostřed tmavého lesa plného mokrých kmenů, kapradin a mechu stojí medvěd se srstí barvy slonoviny. Nejde o ledního medvěda, který by se zatoulal příliš daleko na jih, ani o albína. Je to baribal, americký černý medvěd, jen v jedné ze svých nejvzácnějších podob. Medvěd kermodský (Ursus americanus kermodei) žije na pobřeží Britské Kolumbie a na několika přilehlých ostrovech. Většina z nich je opravdu černá. Ale malá část se narodí bílá.

Právě tito světlí jedinci jsou známí pod anglickým označením „spirit bear“. Často se o nich píše jako o duchovních nebo přízračných medvědech. Kdo vidí bílého medvěda mezi cedry a smrky v mlžném pobřežním lese, tak chápe proč. Za jeho zbarvením je ale genetika, ostrovní izolace, lososi, staré pralesy i jeden zajímavý detail - bílá srst může být při lovu ryb výhodnější než černá.

Označení medvěd kermodský může někoho mást. Nejde ani o samostatný druh a nejde ani o „toho bílého medvěda z Kanady“. Ve skutečnosti je to poddruh baribala a většina jeho příslušníků má naprosto obyčejnou tmavou srst. Bílá forma je jen část populace.

Kermodští medvědi žijí hlavně na pobřeží Britské Kolumbie a na přilehlých ostrovech. Bílá srst je ale i tady spíš výjimkou než pravidlem. Největší šance zahlédnout světlého jedince je na ostrovech Princess Royal a Gribbell, kde se tato barevná varianta objevuje mnohem častěji než na pevnině. Jinde v oblasti už může být podobné setkání opravdu výjimečné. Bílé medvědy tedy nenajdeme po celé Britské Kolumbii ve stejných počtech, ale hlavně na několika místech, kde se jejich zvláštní zbarvení v populaci drží po celé generace.

To je jedna z věcí, které na kermodských medvědech vědce dlouho přitahovaly. Jak je možné, že se tak nápadná a poměrně vzácná barevná varianta udržela po tolik generací právě tady?

Bílý kermodský medvěd není albín. Má tmavé oči, tmavý čenich i normálně pigmentovanou kůži. Jeho srst navíc nebývá dokonale sněhobílá. Často je spíš krémová, nažloutlá nebo lehce béžová a v mokrém lese se rychle ušpiní.

Za jeho zbarvením stojí změna v genu MC1R, který se podílí na tvorbě pigmentu. Důležité je ale hlavně to, jak se tato vlastnost dědí. Bílá barva je recesivní. Aby se medvěd narodil světlý, musí získat příslušnou genetickou variantu od matky i otce.

To znamená, že dva černí medvědi mohou mít bílé mládě. Oba totiž mohou být nositeli alely pro světlé zbarvení, aniž by to bylo na jejich srsti jakkoli poznat. Pokud každý z nich předá potomkovi právě tuto variantu, narodí se bílý jedinec.

Stejně tak se může stát, že černá medvědice vodí po lese světlé mládě, zatímco jeho sourozenec je černý. Z pohledu člověka to může vypadat skoro zvláštně, ale geneticky na tom není nic neobvyklého.

Právě to je také důvod, proč je při ochraně kermodských medvědů krátkozraké soustředit se jen na bílé kusy. Černý medvěd může být pro zachování světlé formy stejně důležitý, protože v sobě nese genetickou variantu, která se může projevit až v další generaci.

Kdyby se stejná genetická varianta objevila v obrovské a neustále se promíchávající populaci, mohla by zůstat velmi vzácná nebo časem úplně zmizet. Na několika ostrovech u pobřeží Britské Kolumbie ale nastaly jiné podmínky.

Populace byly menší a částečně izolované. Medvědi samozřejmě umějí plavat a mezi ostrovy či pevninou se přesouvají, ale výměna jedinců nebyla natolik intenzivní, aby se genetické rozdíly úplně setřely. Právě v takových populacích může sehrát velkou roli náhoda.

Genetikové tomu říkají genetický drift. V malé skupině zvířat může být určitá genetická varianta častější prostě proto, že ji shodou okolností neslo více předků, kteří po sobě zanechali potomky. Pokud se stejná situace opakuje po mnoho generací, může se vzácná alela stát v izolované populaci poměrně běžnou.

U kermodských medvědů zřejmě hrála právě izolace a genetický drift velkou roli. Jenže možná ne jedinou. U světlé srsti se totiž podařilo najít i jednu docela překvapivou praktickou výhodu.

Na podzim se řeky a potoky pobřežní Britské Kolumbie mění v jedno z nejdůležitějších míst v životě medvědů. Vrací se do nich lososi a baribalové tráví dlouhé hodiny jejich lovem. Právě tehdy potřebují získat co nejvíc energie před zimou.

Na souši se zdá být černá srst v tmavém lese ideální. Bílý medvěd se mezi stromy nápadně odlišuje. Jenže losos ve vodě situaci nevnímá stejně jako člověk stojící na břehu.

Když vědci sledovali kermodské medvědy při lovu lososů, všimli si zajímavého rozdílu. Přes den se bílým medvědům dařilo o něco lépe než jejich černým příbuzným. Rybu chytili zhruba při každém třetím pokusu, zatímco černí medvědi uspěli přibližně jednou ze čtyř pokusů. V noci už ale bílá srst žádnou podobnou výhodu nepřinášela. Nabízelo se proto vysvětlení, že rozdíl může souviset s tím, jak dobře losos medvěda nad hladinou vůbec vidí.

Když se na medvěda dívá losos z vody, často ho vidí proti světlé obloze. Tmavý medvěd se v takové situaci rýsuje velmi výrazně. Světlý vytváří menší kontrast a může být pro rybu hůř rozeznatelný. Experimenty skutečně ukázaly, že lososi reagují přes den výrazně opatrněji na tmavé než na světlé siluety.

Není tím definitivně vysvětleno, proč se bílá varianta v oblasti udržela. Do hry vstupuje příliš mnoho dalších faktorů. Ale myšlenka, že bílá srst nemusí být jen náhodnou genetickou zvláštností, získala díky těmto pozorováním velmi zajímavou oporu.

Kermodský medvěd se rozhodně neživí jen rybami. Stejně jako ostatní baribalové sní prakticky všechno, co mu příroda v danou část roku nabídne. Na jaře je to hlavně mladá vegetace, později přijdou na řadu bobule, semena, hmyz a nejrůznější živočišná potrava. Skutečné hody ale začínají s návratem lososů do řek. Pro medvědy jsou nesmírně vydatným zdrojem potravy a připlouvají právě v době, kdy potřebují před zimou co nejvíc přibrat. Pokud je lososů dostatek, pozná se to nejen na kondici jednotlivých zvířat, ale také na samicích a jejich mláďatech.

Z lososí hostiny navíc nemají prospěch jen medvědi. Ulovenou rybu často vytáhnou z vody a odnesou si ji někam mezi stromy, kde ji v klidu sežerou. Zbytky nechají na místě a ty se postupně rozloží. Živiny, které losos získal během života v oceánu, se tak díky medvědům dostávají z řeky do okolního lesa a nakonec i do půdy pod stromy.

V pobřežních lesích je možné v rostlinách a půdě vystopovat živiny mořského původu. Medvěd se tak stává součástí velmi zvláštního přesunu energie - losos vyroste v oceánu, vrátí se do řeky, medvěd ho odnese do lesa a z jeho zbytků nakonec těží rostliny.

Je to dobrá ukázka toho, jak těsně jsou místní ekosystémy propojené. Oceán, řeka, les a medvěd tu nefungují jako čtyři samostatné a oddělené světy.

Oblast, kde kermodští medvědi žijí, je často označována jako Great Bear Rainforest, tedy Velký medvědí deštný les. Na člověka z Evropy může spojení „kanadský deštný les“ působit zvláštně, protože si pod tímto pojmem většinou představujeme tropy.

Na pobřeží Britské Kolumbie hodně prší a díky blízkosti oceánu tu ani zimy nebývají tak kruté jako ve vnitrozemí Kanady. Vody je proto v krajině dost po většinu roku a podle toho vypadají i zdejší lesy. Rostou tu obrovské cedry, smrky a jedlovce, mezi nimi kapradiny a téměř všechno, co může, obrůstá mechem. Některé stromy tu stojí už stovky let. Pro medvědy je takový les ideálním domovem. Mají v něm dostatek potravy, vody i míst, kam se mohou ukrýt nebo kde přečkají zimu. Pro člověka už je pohyb v takovém terénu podstatně složitější. I díky tomu zůstaly některé části pobřeží dlouho stranou většího osídlení a zásahů do krajiny.

Medvědi se v krajině pohybují většinou sami. Nejsou to zvířata, která by vytvářela smečky nebo trvalé skupiny. Samice doprovázejí mláďata, samci žijí převážně samotářsky a ostatní medvědy tolerují hlavně tam, kde je velké množství potravy.

Během tahu lososů tak může na jednom úseku řeky lovit několik medvědů. Každý si ale hlídá prostor kolem sebe a slabší zvířata se raději vyhýbají velkým samcům. Zranění při konfliktu by totiž mohlo být mnohem větším problémem než ztracená ryba.

Bílá srst dává kermodskému medvědovi zvláštní, téměř měkký vzhled. Fotografové toho rádi využívají. Ve skutečnosti jde ale pořád o velkého baribala.

Dospělý samec může vážit přes dvě stě kilogramů, samice jsou zpravidla podstatně menší. Váha se ale během roku mění. Po zimě bývají medvědi znatelně hubenější, zatímco na podzim, kdy mají za sebou týdny hodování na lososech a další potravě, mohou být o desítky kilogramů těžší. Navzdory své velikosti jsou přitom překvapivě obratní. Bez problémů plavou, šplhají po stromech a hustým lesem se dokážou pohybovat mnohem rychleji, než by člověk při pohledu na jejich pomalou chůzi čekal. Kermodský medvěd se lidem zpravidla snaží vyhnout, pořád je to ale velké divoké zvíře. I proto má jeho pozorování jasná pravidla – návštěvníci si musí držet odstup a medvěd musí mít vždycky možnost odejít.

S příchodem zimy se medvědi stahují do úkrytů. Využívají dutiny, prostory pod kořeny, skalní štěrbiny nebo jiná chráněná místa. Samice zde během zimy také rodí mláďata.

Novorození medvídci jsou ve srovnání s dospělou samicí neuvěřitelně malí. Rodí se slepí, bezmocní a zcela závislí na mateřském mléce. Matka přitom během pobytu v doupěti nepřijímá běžnou potravu a všechno čerpá z tukových zásob vytvořených během předchozích měsíců.

Proto má kvalita podzimní potravy tak velký význam. Rok s dostatkem lososů může být pro samici zásadní. Nejde jen o to, jak pohodlně přečká zimu, ale také o to, v jaké kondici dokáže uživit mláďata.

Na jaře pak z doupěte vycházejí společně. Mláďata zůstávají s matkou dlouhé měsíce a učí se od ní, kde hledat potravu, čemu se vyhýbat a jak se pohybovat krajinou.

Barva přitom nerozhoduje o vztahu mezi matkou a potomkem. Černá samice může vodit bílé mládě a bílá samice naopak tmavé. Genetika je v tomto ohledu mnohem pestřejší než to, co člověk vidí na první pohled.

Pro moderní zoologii se kermodský medvěd stal známým na začátku 20. století, ale pro původní obyvatele pobřeží Britské Kolumbie samozřejmě žádným objevem nebyl.

Místní národy znaly světlé medvědy po generace a jejich přítomnost se promítla do tradic i vztahu ke krajině. V této souvislosti se často používá označení moksgm'ol. Dnešní anglický název „spirit bear“ pak vytvořil obraz tajemného bílého zvířete, který se velmi dobře uchytil v médiích i turistice.

Bylo by ale příliš jednoduché zredukovat vztah původních obyvatel k medvědovi na několik legend. Pro místní komunity je součástí konkrétní krajiny, kterou jejich předkové po generace využívali a spravovali. Ochrana medvědů je tak spojená i s ochranou lososích řek, starých lesů a tradičního území.

Některé místní komunity se dnes přímo podílejí na výzkumu medvědů a na řízení turistiky. Pozorování kermodských medvědů přitahuje návštěvníky z celého světa, zároveň tak může být zdrojem příjmů, který má na prostředí menší dopad než rozsáhlá těžba dřeva.

Bílí kermodští medvědi jsou natolik nápadní, že pozornost veřejnosti se přirozeně soustředí hlavně na ně. Z biologického hlediska to ale může být zavádějící.

Pokud má černý medvěd jednu kopii alely pro světlé zbarvení, může ji předat dál. Je tedy součástí stejného genetického příběhu jako bílý jedinec. Ochrana pouze podle barvy srsti by proto nedávala velký smysl.

Stejně důležité je zachovat prostředí, ve kterém celá populace funguje. Medvěd potřebuje velké plochy lesa, vhodná místa k zimování a především řeky, do kterých se stále vracejí lososi. Pokud některá z těchto částí začne chybět, problém se dříve nebo později projeví i u medvědů.

Na některých ostrovech navíc může být podíl bílé genetické varianty citlivý na příliv jedinců z okolních populací. Pokud se ostrovní populace začne příliš promíchávat s oblastmi, kde je daná alela vzácná, její četnost může postupně klesat.

Ani tady tedy nejde jen o „záchranu bílých medvědů“. Je potřeba chránit celé fungování pobřežní populace.

Medvěd kermodský je poddruh baribala, který žije dost podobně jako ostatní baribalové. Živí se tím, co najde, na podzim loví lososy, v zimě se ukrývá v doupěti a na jaře znovu vyráží hledat potravu. A přesto se právě v jeho populaci stalo něco, co téměř nikde jinde nevidíme. Jedna nenápadná genetická změna se díky izolaci, náhodě a možná i určité výhodě při lovu udržela natolik dlouho a v tak vysokém zastoupení, že dnes může člověk v deštném lese Britské Kolumbie potkat bílého baribala.

Zdroje:

https://www.discoverwildlife.com/animal-facts/mammals/facts-about-spirit-bear

https://animaldiversity.org/accounts/Ursus_americanus/

http://www.bearconservation.org.uk/kermode-bear-or-spirit-bear/

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0960982201004481

https://archive.news.gov.bc.ca/releases/news_releases_2005-2009/2006al0002-000066-attachment3.htm

https://canadiangeographic.ca/articles/animal-facts-spirit-kermode-bear/