Článek
Nápadů hodně, ochota nulová
Dovedu si představit, jak většina veřejnosti vnímá pracovníky na úřadech. Alespoň na některých odděleních. Vyhřátá kancelář, šálek čaje nebo kávy, lejstra všude okolo, klávesnice a 8 hodin zírání do počítače. U (kvůli některým medializovaným případům) OSPOD dost možná někteří vidí, jak pracovnice se značným uspokojením odebírá děti z rodin, a pak se vrátí k počítači, nenáviděná některými lidmi, kterým právě ,,rozbila“ představu o rodině. Přiznám se, dříve jsem myslela, že pracovnice OSPOD odebírá děti už ve chvíli, kdy nemají vyhovující bytové podmínky, např. že se musí pětičlenná rodina tísnit v nějakém mrňavém ,,krcálku“. Ovšem, když pak člověk zjistí, v jakém prostředí a v jakých podmínkách děti žily, říká si, že odebrání je to nejlepší, co je mohlo potkat. Ano, poputují do dětských domovů, kde zůstanou do doby, než se jich ujme někdo z příbuzných, kdo pro ně má vhodné podmínky, nebo zůstanou v zařízeních tak dlouho, jak je potřeba. Ale oproti tomu, jak žily v rodině, kde třeba byly týrané, ale navenek to nikdo nepoznal, protože to bylo dobře skrýváno, je to už docela procházka růžovým sadem.
Co si myslím, že je v sociální sféře nejtěžší, je asi fakt, přimět žadatele o pomoc pochopit, že i když se snažil a byl několikrát všude odmítnut, stále je tu naděje, že mu na jiném místě bude poskytnuta potřebná pomoc. Ovšem dotyčný může taky být natolik demotivován, že i když by byly možnosti, jak ze svízelné situace, ve které se zrovna dotyčný nachází, dostat zpět do normálního života, pomoc odmítá a nechce spolupracovat. Může se jednat o kohokoliv. Ať už je to klient na úřadu, který neví, co má jak vyplnit, nebo seniorka, která odmítá přijmout poskytnutí péče.
Ilustrační obrázek
Paní Eva pracovala v neziskové organizaci, když za ní přišel muž, který měl na sobě potrhané oblečení. Sdělil, že v současné době nemá bydlení, přespává buď venku nebo u přátel, nemá zaměstnání. Tahle situace trvá už asi čtvrt roku. Věřil, že se z toho dostane sám, ale postupně chápal, že na to nestačí a přátele mu poskytli pouze azyl, víc pro něj udělat nemůžou. Rodinu nemá. Paní Eva mu nabídla, že si může podat žádost o ubytovnu, kde by mohl nějakou dobu přebývat a nabídla mu, že mu pomůže s obvoláváním pracovních agentur. To pán odmítl s tím, že na žádnou ubytovnu jít nechce, má s tím špatné zkušenosti a agentury si může obvolat sám, na to ji nepotřebuje. Paní Eva sdělila, že v současné situaci nemá jinou možnost, jak mu pomoci. Může mu případně předat kontakt na zařízení, kam může jít přespat, pokud by ho přátelé odmítli. Pán sdělil, že očekával pomoc v zajištění bydlení, žádnou ubytovnu. Když mu však sdělila, že mu může pomoci jedině vyplnit formulář a pak si musí počkat, než mu bude bydlení přiděleno, pán začal být nevrlý. Takhle si pomoc od úřadu nepředstavoval. Paní Eva mu ještě nabídla možnost pomoci se zajištěním vhodného oblečení, pokud by měl zájem, což ale také odmítl. Zvedl se a bez rozloučení odešel.
Když se za ním zavřely dveře, Eva si naťukala záznam do počítače, aby měla přehled. Chvíli na to se objevil její vedoucí, kterého zajímalo, co to bylo za klienta. Eva mu vysvětlila, že pán se přišel poradit ohledně bydlení, neměl zaměstnání a bydlení, přespával u kamarádů. Nabídla mu ubytovnu, popř. i formulář na městský byt, ale že to vše odmítl, kor když zjistil, že by musel čekat. Pomoc se zajištěním jiného oblečení též odmítl. Vedoucí se na ni chvíli díval a pak se dotázal, zda vyčerpala všechny možnosti pomoci. Eva mu odvětila, že jiná možnost už nebyla, jedině poslat ho do jiné instituce, kde by mu nabídli tu samou pomoc, jakou nabídla ona. Vedoucímu se to nelíbilo, upozornil Evu na to, jak pán vypadal a že to působí dojmem, že mu nijak nepomohla. Eva se snažila vysvětlit, že jí je sice pána líto, ale pokud on sám nechce, pak nemá, jak mu pomoci. Vedoucí jí sdělil, že chce, aby pána vyhledala a nabídla mu pomoc znovu. To se Evě nelíbilo, přece jenom jí to znělo, jako kdyby pánovi vyloženě pomoc vnucovala, což ne každý má rád. Vedoucí toto odmítl s tím, že je sociální pracovnice, takže je její povinnost mu pomoct, i když on odmítá. Je to o důstojnosti a sociálním cítění. Ačkoliv s tím Eva nesouhlasila, pána dokázala druhý den vyhledat v terénu, když se na něj přeptala jiných lidí. Znovu mu nabídla pomoc se zajištěním ubytovny a oblečením, pán ale opět odmítl a řekl, ať už ho nechá být, že její pomoc nepotřebuje. Vše si zajistí sám.
Když se Eva vrátila do kanceláře, vedoucí se jí šel zeptat, jak pochodila. Sdělila mu závěr z celé situace a to, že klient podruhé odmítl pomoc. Vedoucí se hned zajímal, zda má co jíst a kde spát. Když mu Eva odpověděla, že si klient vše zařídí sám a odmítal se s ní dál bavit, vedoucí odpověděl, že jako sociální pracovnice by se měla více zajímat o to, zda ten dotyčný má kde přespat a má zabezpečené všechny potřeby. Eva se už zmohla jen na to, aby mu řekla, že pokud někdo odmítne její nabídku pomoci, ona sama už nemá motivaci znovu něco nabízet. Chápe, že lidem je třeba ,,proti srsti“ přijímat pomoc od někoho cizího, ale ona se zase nechce s pomocí vnucovat. Za ni osobně byl dotyčný svéprávný a o pomoc si může říct kdykoliv. Už jen to, že přišel do neziskovky, podle ní svědčí o mnohém. Bohužel nebylo možné poskytnout pomoc podle jeho představ, za což už ale ona podle svého názoru nemůže.
Sociální pracovník jako podpůrný poradce
Ačkoliv může být brán některými lidmi sociální pracovník jako někdo, kdo mávne kouzelnou hůlkou a vyřeší jejich problém, opak je pravdou. Bohužel. I když by se to všem sociálním pracovníkům líbilo, i o ni mají pouze omezené možnosti v souladu se zákonem a s jinými institucemi. Na místě nevyřeší všechny problémy, ale dovede člověka navést na ta správná místa, kde lze již danou situaci efektivně začít řešit.
Ve společnosti se najde hodně lidí, co se bojí za sociálním pracovníkem přijít třeba z důvodu odsouzení své situace, bagatelizace okolností nebo výsměchu. Správný sociální pracovník se však řídí etickým kodexem, který mu mimo jiné ukládá, aby s každým jednal rovnoprávně, neponižoval, nezlehčoval situaci a poskytl maximální odborné poradenství ve stejné míře, jako každému jinému klientovi. Nikdo nikdy neví, jakým způsobem se člověk do své špatné situace dostal, co ho tam vedlo, proč se choval tak, že tak dopadl. Ovšem každý si zaslouží druhý šanci. Poté, co ji promarní, je to už jiný příběh, ale stále tu převažuje snaha zachovat druhému člověku důstojnost a rovná práva.
Co je podle mého názoru na sociální práci nejtěžší mimo fakt, když chce člověk pomoct potřebnému a nemá ty možnosti? Za mě osobně je to odsouzení veřejností bez znalosti potřebných faktů. Občas, když čtu různé situace a medializaci příběhů na internetu a sociálních sítích, tak někdy je až člověku úzko – např. když je v nesnázích člověk bez přístřeší se zdravotními problémy, veřejnost nechápe přístup úřadů a nadává, jak můžou nechat člověka na ulici. Ovšem to, že třeba se dotyčný léčil již několikrát v nemocnici, odmítl nabízenou pomoc hned z několika stran, to je někdy opomíjená stránka celé záležitosti. Neříkám, že se to děje vždy, ale takové případy jsou.
Každopádně stále platí, že sociální pracovník poskytuje poradenství pomoc a podporu dle svých možností každému bez rozdílu. A jednoho dne ji možná přijmou i ti, kteří se oni bojí požádat.
Zdroje:
Osobní názor autorky
