Rejsek, lovec ze zahrad. Má jedovaté sliny a rychlý metabolismus, bez potravy po pár hodinách uhyne

Když člověk zahlédne v trávě malé šedohnědé zvíře, které se mihne mezi stébly a vzápětí zmizí pod listím, obvykle si pomyslí, že viděl myš. Rejska si napoprvé můžete splést, ale při bližším pohledu zjistíte, že to klasická myška není. Rejsek má protáhlou hlavu, špičatý a neustále se pohybující čenich, sotva patrné uši a drobné oči. Ani jeho způsob života nemá s běžnými myšmi mnoho společného. Nehledá zrní, nevytváří si zásoby semen a většinu času netráví okusováním rostlin. Je to neúnavný lovec bezobratlých, jehož tělo pracuje v tak rychlém tempu, že hlad pro něj nepředstavuje pouhé nepohodlí. Může se stát přímým ohrožením života.

Rejsek obecný, Sorex araneus, patří mezi nejrozšířenější evropské rejsky. Přesto o jeho přítomnosti mnoho lidí téměř neví. Žije skrytě, pohybuje se hlavně v hustém přízemním porostu a kvůli nepatrným rozměrům snadno uniká pozornosti. Častěji než živého rejska najdeme mrtvé zvíře na cestě, v trávě nebo na prahu domu. Někdy ho přinese kočka, která jej ulovila, ale nesnědla. Takový nález může vyvolat dojem, že rejsků mnoho není nebo že jde o zvláštního, vzácného tvora. Ve vhodném prostředí však může rejsek obecný patřit k nejpočetnějším drobným savcům.

Podobnost rejska s myší je poměrně povrchní. Obě zvířata jsou malá, mají srst, čtyři krátké končetiny a dlouhý ocas, jejich příbuznost je však vzdálená. Myši patří mezi hlodavce, zatímco rejsci jsou řazeni do řádu hmyzožravců v širším smyslu, dnes označovaného jako Eulipotyphla. Jejich příbuznými jsou například bělozubky, rejsci vodní, krtci a ježci.

Dospělý rejsek obecný mívá tělo dlouhé přibližně pět až osm centimetrů, k čemuž je třeba připočítat několik centimetrů ocasu. Hmotnost se obvykle pohybuje jen v řádu několika gramů. Přesné rozměry se mění podle věku, pohlaví, roční doby i místních podmínek. Zvíře, které na podzim působí poměrně statně, může být uprostřed zimy nápadně menší. Nejde přitom jen o úbytek tuku nebo svalů, ale o mnohem pozoruhodnější proměnu, k níž se ještě vrátím.

Srst rejska obecného je krátká, hustá a na dotek působí téměř sametově. Hřbet bývá tmavě hnědý, boky světlejší a spodní strana těla přechází do šedavých nebo špinavě bělavých odstínů. Barevné hranice nejsou u každého jedince stejně zřetelné. Mladí rejsci mohou být světlejší a jejich zbarvení se během života mění.

Nejnápadnější částí těla je hlava zakončená dlouhým pohyblivým čenichem. Rejsek jím neustále pátrá v okolí, zasouvá ho do mechu, mezi kořeny, pod listy i do drobných štěrbin. Čenich není jen nástrojem čichu. Nachází se na něm množství citlivých hmatových vousků, díky nimž zvíře získává informace o bezprostředním okolí. V prostředí, kde mezi stébly a vrstvou opadaného listí téměř není vidět, je takový způsob orientace důležitější než ostrý zrak.

Oči jsou drobné a zrak nepatří mezi nejsilnější rejskovy smysly. Mnohem více spoléhá na čich, sluch a hmat. Vydává také vysoké, pro člověka často sotva slyšitelné zvuky. U rejsků se dlouho diskutuje o tom, zda některé z těchto hlasů nepoužívají k jednoduché prostorové orientaci podobné echolokaci. Nejde o přesný systém srovnatelný s netopýry, ale zvuky mohou zvířeti pomáhat zjišťovat charakter blízkého prostoru, zvláště v husté vegetaci a pod zemí.

Zvláštností jsou také zuby s tmavě červenohnědými špičkami. Toto zbarvení není způsobeno krví ani zbytky potravy. Ve sklovině se nacházejí sloučeniny železa, které zvyšují její odolnost. Pro zvíře, jež každodenně drtí tvrdé části hmyzu a dalších bezobratlých, je pevný chrup nezbytný.

Rejsek obecný obývá rozsáhlou část Evropy a pokračuje daleko na východ přes severní Asii. Jeho areál sahá od Britských ostrovů až do oblasti Sibiře. Nežije však úplně všude. Potřebuje především dostatek úkrytů, potravy a alespoň určitou míru půdní vlhkosti. Vyskytuje se v lesích, na loukách, v křovinách, mokřadech, na okrajích polí, v příkopech i na zarostlých mezích. Může žít také v zahradách, parcích, sadech nebo na zanedbaných pozemcích, jestliže tam zůstává hustší vegetace a vrstva listí.

Nevyhovují mu dokonale uklizené plochy bez úkrytů, pravidelně sečené trávníky ani rozsáhlá suchá pole, na nichž po sklizni téměř nic nezůstane. V takovém prostředí je vystaven predátorům a zároveň zde obtížně hledá potravu. Mnohem příhodnější je pro něj mozaika vyšší trávy, křovin, kamenů, pařezů, tlejícího dřeva a vlhkých prohlubní. Právě na podobných místech žije množství žížal, larev, stonožek, pavouků a další kořisti.

Rejsek si může vyhrabat vlastní jednoduché chodbičky, často však využívá již existující prostory. Pohybuje se v puklinách půdy, pod kořeny, pod kameny nebo v chodbách vytvořených jinými drobnými savci. Hnízdo si vystýlá suchou trávou, mechem a listím. Bývá ukryto pod zemí, pod hustým porostem nebo pod předmětem, který poskytuje ochranu před chladem a predátory.

Ačkoli rejsek působí jako tvor, který neustále pobíhá bez jasného cíle, jeho pohyb není náhodný. V okolí hnízda zná síť průchodů a míst, kde pravidelně nachází potravu. Jednotliví dospělí rejsci bývají mimo dobu rozmnožování silně samotářští. Své území brání hlasovými projevy, výhrůžným chováním a v krajním případě i útokem. Setkání dvou jedinců proto nemusí připomínat nevinné očichávání. Rejsci jsou na svou velikost překvapivě prudcí a neváhají se pustit do protivníka stejného druhu.

Nejvýraznějším rysem rejskova života je mimořádně rychlá látková výměna. Malé tělo ztrácí teplo rychleji než tělo velkého savce, a proto musí neustále vyrábět novou energii. Rejsek nemá velké tukové zásoby, z nichž by mohl dlouho čerpat. Potřebuje pravidelně lovit a přijímat potravu během dne i noci.

Není tedy čistě nočním živočichem. Jeho den se skládá z mnoha kratších úseků aktivity a odpočinku. Nějakou dobu intenzivně prohledává okolí, loví a jí, poté se na chvíli ukryje, aby zanedlouho vyrazil znovu. Takový rytmus pokračuje bez ohledu na to, zda je venku světlo nebo tma. Rejsek nemůže jednoduše prospat celou zimu ani si dovolit mnohahodinovou přestávku v hledání potravy.

Často se uvádí, že za den zkonzumuje množství potravy blížící se jeho vlastní hmotnosti, někdy i více. Přesná hodnota samozřejmě závisí na teplotě, velikosti jedince, roční době a dostupnosti kořisti. Podstatné je, že ve srovnání s většími savci musí jíst velmi často. Několik hodin bez potravy může představovat vážný problém, zvláště za chladného počasí.

Tento způsob života vysvětluje i rejskovu zdánlivou nervozitu. Neustálé pobíhání, rychlé pohyby čenichu a prudké reakce nejsou známkou zbytečného neklidu. Rejsek žije pod trvalým tlakem. Každou chvíli musí řešit, kde najde další sousto a zda se při hledání sám nestane kořistí.

Jídelníček rejska obecného tvoří především drobní živočichové. Loví larvy hmyzu, brouky, pavouky, sekáče, stonožky, mnohonožky, žížaly, slimáky a další bezobratlé. Složení potravy se mění podle prostředí a roční doby. Na vlhké louce bude dostupná jiná kořist než v jehličnatém lese nebo na okraji zahradního kompostu.

Rejsek není vybíravý labužník. Když má příležitost, může napadnout i větší kořist, než by člověk od tak malého savce čekal. Poradí si s mohutnější larvou, větším hmyzem a někdy také s mládětem jiného drobného živočicha. Může využít mršinu, narazí-li na ni. Rostlinná potrava pro něj nemá takový význam jako pro myš nebo hraboše, ačkoli může příležitostně pozřít i malé množství semen či jiné rostlinné části.

Kořist vyhledává hlavně čichem a hmatem. Jakmile ji objeví, zaútočí prudce a rychle. Špičaté zuby snadno proniknou měkkým tělem žížaly nebo larvy. Při zápasu s větším bezobratlým rejsek kouše opakovaně a snaží se jej co nejrychleji znehybnit.

Výzkum zveřejněný v roce 2022 přinesl důkazy, že také rejsek obecný patří mezi savce schopné vytvářet jedovatý sekret. Látky obsažené v jeho slinách mohou napomáhat při ochromení kořisti. Jedovatost však nelze srovnávat s hadím uštknutím a rejsek není pro člověka nebezpečným zvířetem. Do ruky se přesto brát nemá. Je-li zahnaný do kouta, dokáže bolestivě kousnout, stejně jako prakticky každý vyděšený divoký savec.

Na zahradě bývá jeho přítomnost spíše užitečná. Rejsek nepožírá cibule, kořeny zeleniny ani úrodu ovoce. Naopak loví řadu bezobratlých, mezi nimi i takové, které zahrádkář považuje za škůdce. Nelze od něj čekat, že zahradu zbaví slimáků nebo hmyzích larev, ale je přirozenou součástí společenstva drobných predátorů.

Zimu rejsek obecný nepřečkává spánkem. Zůstává aktivní a dál potřebuje shánět potravu, která je v chladném období hůře dostupná. Žížaly zalézají hlouběji do půdy, hmyz se ukrývá a každý výpad z bezpečného úkrytu znamená energetický výdaj. Rejsek tento problém řeší zvláštním způsobem.

Na podzim se jeho tělo začne zmenšovat. Neklesá pouze hmotnost měkkých tkání. Zmenšuje se také lebka, mozek a některé vnitřní orgány. Na jaře, s nástupem rozmnožování, část těchto změn znovu obrátí a hlava i orgány se opět zvětší. Tento jev se podle polského zoologa Augusta Dehnela označuje jako Dehnelův fenomén.

Smysl takové přestavby je pravděpodobně energetický. Menší tělo a menší orgány potřebují k provozu méně energie, což může rejskovi pomoci přežít období nedostatku. Není to ovšem jednoduché „scvrknutí“ způsobené hladem. Jde o pravidelnou sezonní změnu řízenou organismem. Výzkumy ukázaly, že se u jednotlivých rejsků během roku mění dokonce rozměry mozkovny. Zvětšení na jaře nebývá úplným návratem k původní velikosti, přesto jde o mimořádnou schopnost, která ukazuje, jak pružně může savčí tělo reagovat na podmínky prostředí.

Zimní strategie má svou cenu. Menší mozek může dočasně ovlivňovat některé schopnosti zvířete a celkově jde o období, během něhož mnoho rejsků nepřežije. Ti, kteří zimu zvládnou, vstupují na jaře do závěrečné a zároveň nejbouřlivější části života.

Rejsek obecný se obvykle rodí na jaře nebo v létě a první zimu prožívá jako nedospělý jedinec. Pohlavně dozrává zpravidla až následující jaro. V té době se mění chování samců. Přestávají se držet pouze ve svém dosavadním území a podnikají delší výpravy za samicemi. Tím se vystavují většímu nebezpečí, ale bez riskantního hledání partnerky by se nerozmnožili.

Období rozmnožování trvá přibližně od jara do konce léta. Samice může během sezony přivést na svět několik vrhů. Březost je krátká, trvá zhruba tři a půl týdne, a v jednom vrhu se nejčastěji rodí několik mláďat. Přicházejí na svět slepá, holá a zcela závislá na matce. Vývoj je však velmi rychlý. Během několika týdnů se osrstí, otevřou oči a začnou opouštět hnízdo.

Právě při prvních výpravách lze pozorovat jedno z nejznámějších chování rejsků, takzvanou karavanu. První mládě se zachytí zuby srsti u kořene matčina ocasu, další se přidrží sourozence před sebou a celá rodina postupuje v řadě. Takové uspořádání pomáhá matce převést mláďata hustým porostem, aniž by se některé ztratilo. Karavany jsou známé u více druhů rejsků a bělozubek, i když člověk má jen málokdy štěstí je spatřit.

Samostatnost přichází brzy. Mláďata se nemohou dlouho spoléhat na mateřskou péči, protože samice se může znovu pářit a připravovat další vrh. Mladí rejsci si hledají vlastní prostor a postupně se z nich stávají stejně nesnášenliví samotáři jako z jejich rodičů.

Život rejska obecného je krátký. Velká část jedinců se nedožije ani prvních narozenin a jen málokteří přežijí druhou zimu. Úspěšný životní příběh rejska proto obvykle netrvá několik let. Narodí se, rychle vyroste, přečká jednu zimu, rozmnoží se a během následujících měsíců uhyne. Krátkost života vyvažuje rychlé rozmnožování a více vrhů během jediné sezony.

Rejsek má mnoho nepřátel. Loví ho sovy, lasice, hranostaji, lišky, hadi i domácí kočky. Největší význam mohou mít sovy, které drobného savce spolknou celého a jeho nestravitelné zbytky později vyvrhnou ve vývržku. Právě rozborem sovích vývržků zoologové zjišťují, jaké druhy drobných savců v dané krajině žijí.

Kočky rejsky také často chytají, ale mnohdy je nechávají ležet. Důvodem je výrazný pach sekretu kožních žláz, který může být kočce nepříjemný. Neznamená to, že rejsek žádnému predátorovi nechutná. Některá zvířata ho bez problémů sežerou. U domácích koček však bývá běžné, že jej zabijí při lovecké hře a poté o kořist ztratí zájem.

Mrtvý rejsek nalezený na viditelném místě proto nemusí zemřít hlady nebo na nemoc. Mohl uniknout kočce až po poranění nebo jej tam predátor jednoduše odložil. Příčinou úhynu může být také prudké ochlazení, nedostatek potravy, souboj s jiným rejskem nebo obyčejné vyčerpání. Jeho tělo pracuje s velmi malou rezervou a událost, kterou by větší savec snadno překonal, může být pro několikagramové zvíře osudná.

Před nebezpečím rejska chrání především nenápadnost, hustý porost a rychlost. Na otevřené ploše je zranitelný. I proto mu škodí odstraňování mezí, likvidace přízemní vegetace a příliš důkladné „čištění“ krajiny. Hromada větví, pruh neposečené trávy nebo vrstva spadaného listí, které člověk vnímá jako nepořádek, představují pro rejska bezpečný svět plný průchodů a kořisti.

Do lidských staveb rejsek obvykle neproniká proto, aby se v nich natrvalo usadil jako myš domácí. Může se zatoulat do sklepa, garáže, kůlny nebo přízemí domu při hledání potravy či úkrytu. Někdy spadne do nádoby, z níž nedokáže vylézt. Protože potřebuje často jíst, dlouhé uvěznění bez potravy pro něj může rychle skončit smrtí.

Najdeme-li živého rejska v místnosti, není nutné používat jed ani sklapovací past. Lze jej opatrně nasměrovat ven nebo odchytit do dostatečně vysoké nádoby a vypustit v blízkosti hustého porostu. Manipulovat s ním holou rukou není vhodné. Je rychlý, snadno se vyděsí a při obraně kouše. Zároveň bychom jej neměli odvážet mnoho kilometrů daleko. V neznámém prostředí by jen obtížně hledal úkryt a potravu.

Nebezpečné jsou pro rejsky zejména jedy určené proti hlodavcům a pasti položené bez rozmyslu. Přestože nástraha cílí na myši či hraboše, může do pasti vběhnout i rejsek. Problémem mohou být rovněž hluboké nádoby, bazény, hladké šachty a jiné otvory bez možnosti úniku. Jednoduché šikmé prkénko nebo větev někdy zachrání nejen rejska, ale také žáby, ještěrky a další drobné živočichy.

Rejsek obecný je pozoruhodný ještě z jednoho důvodu, který není na první pohled vůbec patrný. V rámci druhu existuje mimořádná proměnlivost v uspořádání chromozomů. V různých částech jeho rozšíření se vyskytují takzvané chromozomové rasy. Liší se spojením jednotlivých chromozomových ramen, přesto mohou v kontaktních oblastech žít vedle sebe a někdy se také křížit.

Pro zoology a genetiky se proto rejsek obecný stal významným modelovým organismem při studiu evoluce, vzniku reprodukčních bariér a počátků nových druhů. Byly popsány desítky chromozomových ras, jejichž hranice někdy sledují řeky, pohoří nebo stopy dávného osídlování krajiny po skončení doby ledové. Zvíře, které se při pohledu zvenčí téměř neliší od rejska žijícího o stovky kilometrů dál, tak může mít nápadně odlišně uspořádanou genetickou výbavu.

To neznamená, že by každý kraj obýval jiný druh. Chromozomové změny jsou složitou součástí vývoje celé skupiny a jejich význam se stále studuje. Rejsek obecný však názorně ukazuje, že druh nemusí být jednotný a neměnný celek. I uvnitř zdánlivě obyčejného savce může probíhat evoluční příběh, který není zvenčí vidět.

Na člověka může rejsek působit jako nepatrná a snadno přehlédnutelná součást přírody. Jeho svět je však plný extrémů. Má drobné tělo, ale obrovskou spotřebu energie. Žije krátce, ale během jediného roku musí zvládnout vše, na co mají jiní savci mnohem více času. Neustále balancuje mezi hladem a nasycením, mezi bezpečným úkrytem a nutností znovu vyrazit na lov.

Ani v zimě si nemůže dovolit odpočinek. Místo něj přestaví vlastní tělo, zmenší lebku, mozek i některé orgány a s příchodem jara se znovu částečně zvětší. Loví kořist pomocí citlivého čenichu, odolných zubů a pravděpodobně také jedovatých slin. Jeho chromozomy se liší způsobem, který z něj učinil jednoho z nejzajímavějších evropských savců pro studium evoluce.

Přitom k setkání s ním není potřeba výprava do divočiny. Může žít několik metrů od domu, pod keřem, ve vrstvě listí nebo v zarostlém příkopu. Jen se obvykle pohybuje příliš rychle a příliš skrytě na to, abychom si jej všimli. Když se přece jen mihne trávou, není to myš s podivně dlouhým nosem. Je to jeden z nejmenších evropských predátorů – tvor, jehož život se nepočítá jen na měsíce a roky, ale především na krátké úseky mezi dvěma nezbytnými sousty.

Zdroje:

https://www.inaturalist.org/cs/taxa/46414-Sorex-araneus

https://www.ireceptar.cz/zahrada/rejsek-uzitecny-zere-slimaky-a-hmyz-30000713.html

https://www.chovzvirat.cz/zvire/1004-rejsek-obecny/

https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2008/Kveten---2008/Rejsek-neni-mys

https://www.prirodovedci.cz/storage/files/374/prirodovedci-2021-03-web-01-14-15.pdf

https://www.wildlifetrusts.org/wildlife-explorer/mammals/common-shrew