Článek
K napsání tohoto článku mě přivedla zkušenost mé sestřenice a velmi podobná zkušenost i mé kamarádky. V dnešní době by si člověk řekl, že takovéhle vztahy a chování nemají už na pracovišti místo, ale když se tak poptávám lidí ve svém okolí, zjišťuji, že naopak je to nejspíš častější, než bychom si mysleli. Jen o tom lidé neradi mluví. Mnohdy se stydí, někteří to považují dokonce za svoji chybu, jiní mají pocit, že jim nic jiného nezbývá. A jejich zaměstnavatelé si toho jsou vědomi a své převahy zneužívají.
Zkušenost mé sestřenice budu pro lepší čtivost psát v ich-formě.
Je to už několik let, co jsem nastoupila do obchodu, který vedl můj známý a který mi nabídnul pozici prodavačky ve svém skoro-rodinném obchodě s malým kolektivem, který nedlouho předtím nově otevřel. Nebyli jsme vyloženě přátelé, zpočátku jsme si vykali, spíše dlouhodobější známí, kteří se poznali kdysi na veselce společného známého a od té doby jsme se čas od času potkávali na podobných akcích.
V době nabídky jsem pracovala v supermarketu, kde jsem byla celkem spokojená, ale bylo to takové neosobní prostředí a vysoká fluktuace zaměstnanců, takže jsem ocenila nabídku jít do menšího kolektivu, kde bude prostředí snad i trochu přátelštější a osobnější. Nabídnutá mzda byla velmi podobná stávající, jediná nevýhoda byla, že pracoviště jsem měla vzdálenější než supermarket. Což znamená více času na cestě a také více spotřebovaného paliva. Ale i tak mi ta nabídka za to stála. Navíc byla vidina toho, že když se bude dařit, což se očekávalo, bude šance i na brzké zvýšení mzdy nebo procenta z obratu jako odměna ke mzdě.
Obchod se zabýval prodejem domácích potřeb a dekorací, ale musím říct, že pěkných, často ručně vyráběných, žádné kýče z Číny. To pro mě bylo důležité, když něco prodávám, potřebuji vědět, že je to kvalitní a že si můžu za prodejem takové věci stát. Žádné pekáčky do trouby, které se po třetím použití oloupají, žadný nůž, který se vám vylomí z plastové rukojeti, žádné plastové sítko, do kterého když slijete těstoviny, tak se ulomí.
Obchod byl nově zrekonstruovaný, protože předtím tam bývala drogerie, která měla jiné dispozice, které se pro náš typ obchodu úplně nehodily. Prostředí pěkné, všechno takové vymazlené, aby se tam zákazníci cítili dobře. A my jako personál také.
Zpočátku jsme měli velká očekávání, nicméně obchod se otevíral v době covidových uzavírek, takže už měl za sebou i období, kdy musel mít povinně zavřeno. Stejně tak se v době jeho otevření nekonala žádná slavnostní otevíračka, která by nalákala lidi. Všichni byli rádi, že se vyhýbají větším davům. Teď zpětně si myslím, že toto byl jeden z důvodů, proč se od počátku „živořilo“.
Plánované obraty se neplnily. To by až tak nevadilo, někdy je potřeba zpočátku zatnout zuby a vydržet, zvláště za takových podmínek. Říkali jsme si, že se to brzy zlomí, situace se zlepší a my nebudeme vědět, kam dřív skočit. Nejpozději na Vánoce, protože to budou lidé obcházet obchody, a tak objeví i nás a pak si to řeknou mezi sebou. Na to spoléhal zejména šéf, který nechtěl investovat do reklamy, protože by to znamenalo další náklady a tím hlubší ztrátu.
Vánoce přišly, utekly jako voda a zase odešly. A nám zůstaly oči pro pláč, žádná extra tržba se nekonala. Je pravda, že podobně chladné tržby zaznamenaly i další obchody v ulici a okolí, ale pořád byly v zelených číslech a aspoň trochu se během Vánoc zahojily, i když ne tolik, kolik očekávaly. Jenže my se dostali stěží na nulu. Bylo jasné, že takhle to pokračovat nemůže.
Šéf často chodil nevrlý, což se dalo pochopit, ale svoji frustraci si často začal vybíjet na nás. Kdejaká drobnost byla najednou velkým problémem, který řešil tak, jako kdyby právě kvůli tomu byly tržby mizerné. Jako kolektiv jsme se snažili být pozitivní, nebrat si jeho nevrlé útoky osobně a o to víc jsme se snažili mít všechno načančané a perfektní, aby byl aspoň v tomto směru spokojený.
Po měsíci však přišel s tím, že buď půjde jeden z nás z kola ven, aby ušetřil na mzdách, nebo musíme přistoupit na úpravu mezd. Samozřejmě jsme nechtěli nikoho vyloučit, nejen proto, že by to pro nás bylo pomalu jak Sophiina volba, ale také proto, že už takhle jsme byli v minimálním počtu a pokud by nás bylo ještě o jednoho méně, bylo by těžké zajistit provoz v případě, že by někdo onemocněl, musel zůstat doma s nemocným dítětem nebo chtěl na dovolenou. Dalo by se to řešit přesčasy, kdy bychom chybějícího člověka nahradili, jenže šéf kvůli úsporám přesčasy platit odmítal a místo toho jsme si měli vybírat náhradní volno. Jenže abychom si ho mohli vybrat, musel by jít někdo jiný na přesčas za toho, kdo si vybírá volno. Začarovaný kruh.
Takže jsme přikývli na změnu mezd. Šéfův návrh byl, že nám dá oficiálně o 20 % nižší mzdu a ten rozdíl nám bude platit bokem hotově. Nikdo z nás z toho nebyl nadšený. Taková úprava znamenala nižší nemocenskou v případě nemoci, nižší podporu v nezaměstnanosti, pokud by někdo skončil a šel na ÚP, ale také nižší důchody v budoucnu. Nehledě na to, že kdyby na to někdo přišel, máme z toho všichni problém. Chtě nechtě jsme však přistoupili na tento návrh.
Všichni jsme věřili, že takové smolné období nemůže trvat věčně. Jenže tržby stále stěží dosahovaly takové výše, aby byl výsledek alespoň nulový. Šéf býval zpruzenější čím dál víc a většinou jsme to stále odnášeli my. Marné bylo vysvětlování, že když nikdo nepřijde, tak nemůžeme nic prodat. Pokud někdo přišel, byl obsloužen na víc jak 100 %. Všichni jsme chtěli, aby se podnik rozběhnul a začalo se dařit. Jak kvůli šéfovi, tak i kvůli nám, aby se nám mzdy zase srovnaly a třeba bylo i na nějaké přidání, protože ceny všeho rostly jak o život. A naše mzdy už takhle nebyly kdovíjaká výhra.
Uplynul krušný rok a s nadějí jsme se upínali k dalším přicházejícím Vánocům. Šéfovi jsme i nabídli, že necháme vytvořit malé vánoční letáčky a sami je ve volném čase rozneseme po okolí do schránek. Jenže to odmítnul, že nebude platit tisk něčeho, co lidi ani nepřečtou a hodí rovnou do koše. Když jsme navrhli, že bychom mohli udělat nějakou akci na prodejně, kterou bychom mohli odpromovat na sociálních sítích a zkusit přilákat lidi aspoň takhle, odmítnul to také, že nebudeme nikomu dělat šašky. Vůbec jsme to nechápali. Ať jsme přišli s jakýmkoliv nápadem, vždy ho smetl ze stolu, žádnému nedal šanci. Začínali jsme být frustrovaní i my. Protože jsme se snažili v zájmu nás všech, ale veškeré reakce byly odmítavé. Někdy nám až přišlo, že se v tom snad vyžívá.
Vánoce byly opět zoufalé. Otrávenější jsme snad už nemohli být. Tlak na tržby ze strany šéfa byl enormní, ale jak je udělat, když nikdo nepřicházel, to už nám neřekl. Po Vánocích přišel s tím, že bude muset znovu upravit mzdy. Napíše nám minimální mzdu a zbytek opět hotově bokem. Proti tomu už jsme protestovali. Chápali jsme, že ani on není v dobré situaci a že i pro něj je těžké neustále brát někde peníze, když jeho podnik prodělává. Ale zároveň jsme mu už měli za zlé, že nebyl ochoten k žádné akci, žádné reklamě, k ničemu. Jak se o nás můžou lidi dozvědět? Jeho mantra, že když budeme odvádět kvalitní práci a obchod bude čistý, pěkný a s kvalitním zbožím, tak si nás zákazník najde sám, evidentně už druhým rokem nefungovala.
Po novém roce nám to řekl jasně. Buď podepíšeme, nebo můžeme jít. Moc dobře věděl, že pro řadu z nás by to nebylo úplně snadné. Kolegyně byla matka samoživitelka a nemohla si jen tak dovolit skončit v práci, aniž by měla jistotu nové. Druhá kolegyně zase splácela dluhy, které vytvořil její expartner, rezervu neměla žádnou, a tak by také nemohla jen tak opustit práci. Jediný chlap, náš kolega, žil se svojí starou matkou, která byla upoutaná na lůžko. Já byla asi v nejlepší situaci, mě by podržela rodina, ale samozřejmě by to ani pro mě nebylo příjemné. Navíc bych si připadala jako krysa, která opouští loď, když ta se začíná potápět. Sice to byl nesmysl, ale v tu chvíli jsem to tak cítila. A tak jsme to zase podepsali. Dnes si říkám, že kdybychom se tomu vzepřeli, tak by třeba musel ustoupit on. Ale možná taky ne a vyházel by nás všechny. Nebyl ten typ, který by s tím měl nějaký morální problém.
Podepsali jsme. O měsíc později však oznámil, že stejně někdo bude muset z kola ven. A určil, že to bude právě náš kolega, protože nastoupil jako poslední. Petr z toho byl hodně zaskočený. A ještě víc, když se dozvěděl, že skončí ke konci týdne dohodou. Šéf nebude platit žádné odstupné a nebude mu platit ani mzdu další dva měsíce, které by měl jako výpovědní lhůtu. Prostě končí v podstatě hned. A jestli ne, tak ať počítá s tím, že mu bude vyplácet jen minimální mzdu, kterou má ve smlouvě. Nehorázná sprosťárna. Myslím, že kdyby za námi přišel a rozumně se s námi snažil probrat situaci a hledat řešení, vzali bychom to všichni mnohem lépe, i kdyby to nakonec dospělo do stejného výsledku, tedy že bude muset někdo z kola ven. Ale ten přístup z pozice moci a zneužití toho, že nás dostal do situace, kdy jsme měli oficiálně jen minimální mzdu, to nás zasáhlo hodně a zcela to narušilo naše vztahy vůči šéfovi.
Petr skončil a my všechny jsme pochopily, že tady už nás žádná budoucnost nečeká. A že ji tady ani nechceme hledat, ne pod takovým nadřízeným. Postupně jsme všechny začaly hledat pracovní nabídky v okolí, abychom si zajistily novou práci. Bohužel, žádná z nás neměla nějaké extra znalosti a zkušenosti, všechny jsme většinu života pracovaly v obchodě a v okolí byly nabídky zejména na technické pozice vyžadující potřebné vzdělání nebo zkušenosti. Čas od času některá z nás absolvovala nějaký pohovor, ale nic z toho nevzešlo. Aby toho nebylo málo, čas od času nám nevyplatil tu část mzdy, která byla načerno. Že prý teď nemá peníze a doplatí to později. Ale pak na to jakoby „zapomněl“ a musely jsme se několikrát potupně připomínat. To pak vždycky naříkal, jak k tomu přijde on, že taky nic nemá, když se netrží. A že to my nemůžeme pochopit, protože máme svoje jisté. Takové malé emoční vydírání.
Petr nám chyběl. Nejen jako náš kolega, ale především kvůli obsazení směn. Musely jsme často směnovat navíc, aby byl zajištěný provoz. Odměna za to žádná, měly jsme si to vybírat jako náhradní volno, ale většinou nebylo kdy. Kdyby alespoň přišel a poděkoval, že se snažíme udržet provoz. Ale ne. Žádná vděčnost nebo ocenění. Místo toho neustálé fňukání, jak je na tom špatně, nebo naopak hulvátské chování vůči nám všem.
Když jednoho dne dořval kolegyni, která si dovolila na půl hodiny zavřít obchod, aby si v rámci své přestávky stihla vyřídit něco na úřadě (dokud jsme byly ve čtyřech, vždy na obchodě někdo zůstal a na přestávce jsme se prostřídali), byla to poslední kapka.
Večer jsme se po whatsappu domluvily, že tohle je pro nás všechny konečná a ať si v tom svém obchodě pracuje sám.
Následující den ráno jsme se v obchodě sešly všechny, což ho překvapilo. Zamračeně si nás měřil a zřejmě čekal, že na něj chceme nastoupit, aby nám vyplatil dlužné částky. Místo toho jsme mu na stůl položily dohody o ukončení pracovního poměru k tomu dni a téměř sborově mu řekly:
„Šéfe, už toho máme tak akorát dost. Tady máte klíče, vstupní karty a sbohem.“
