Sklípkanec jedovatý patří k nejnebezpečnějším pavoukům světa. Jeho jed je pro člověka silně toxický

Austrálie nebezpečnými zvířaty doslova pověstná. Krokodýli, hadi, žraloci, medúzy – seznam tvorů, před kterými turistické příručky varují, je dlouhý. Jenže jedním z živočichů, kteří si respekt opravdu zaslouží, není žádný velký predátor. Je to černý, lesklý pavouk, který většinu života tráví schovaný v noře a o člověka se vůbec nezajímá. Sklípkanec jedovatý (Atrax robustus), anglicky Sydney funnel-web spider, se přesto zapsal do historie jako původce některých z nejvážnějších pavoučích otrav na světě.

Jeho děsivá pověst nevznikla jen z našeho lidského strachu z pavouků. Před zavedením účinného protijedu byla kousnutí skutečně spojována s několika smrtelnými případy a otrava se rozvíjela velmi rychle. Zvláštní přitom je, že člověk není kořistí, pro kterou by byl jed tohoto pavouka „určen“. Atrax robustus loví hlavně bezobratlé a člověka kouše prakticky výhradně v sebeobraně. Jenže souhra evoluce zařídila, že právě nervový systém primátů reaguje na některé složky jeho jedu mimořádně silně.

Domovem sklípkance jedovatého je Nový Jižní Wales, především oblast kolem Sydney. Neznamená to, že by pavouk pobíhal centrem města mezi chodci. Vyhovují mu vlhčí, zastíněná místa, lesnaté svahy, křoviny a půda, v níž si může vybudovat bezpečný úkryt. Jenže Sydney se během posledních desetiletí rozrostlo hluboko do prostředí, které zde existovalo dávno před prvními předměstími. Pavouk tedy nezmizel. Místo toho se naučil využívat i zahrady, kamenné obruby, prostory pod dřevem nebo jiné kouty, které mu připomínají jeho původní prostředí.

Na pohled není nijak nenápadný. Dospělý sklípkanec má silné tělo, robustní končetiny a tmavé, někdy téměř černé zbarvení. Hlavohruď se nápadně leskne, takže pavouk může vypadat skoro jako politý černým lakem. Z přední části těla vystupují mohutné chelicery zakončené dlouhými jedovými drápky. Není to pavouk, jehož kousnutí člověk sotva pocítí. Drápky jsou dost silné na to, aby pronikly kůží, a samotné poranění může být velmi bolestivé ještě předtím, než se začnou projevovat účinky jedu.

Přesto se většina lidí s tímto druhem nikdy nesetká. Samice tráví velkou část života ve své noře a nemají důvod ji opouštět. Poněkud jiný život čeká dospělé samce. Jakmile přijde čas rozmnožování, opouštějí své úkryty a vydávají se hledat samice. Právě tato putování jsou důvodem, proč se sklípkanec občas objeví na terase, v garáži, v bazénu nebo v botě ponechané přes noc venku.

Anglický název funnel-web spider se často překládá jako „nálevkovitý pavouk“ a odkazuje na podobu jeho hedvábného úkrytu. Sklípkanec však nestaví klasickou lapací síť mezi větvemi. Jeho skutečným domovem je nora, kterou vyhrabává ve vlhké půdě nebo si ji vytváří pod kameny, kořeny a spadaným dřevem. Stěny vyztužuje hedvábím a kolem vstupu pokládá několik vláken, která fungují trochu jako poplašné zařízení.

Pavouk sedí uvnitř a čeká. Když po jednom z vláken přeběhne brouk, šváb nebo jiný drobný živočich, vibrace se přenesou dovnitř. Sklípkanec okamžitě vyrazí, kořist uchopí mohutnými chelicerami a většinou ji zatáhne zpátky do bezpečí. Nemusí tedy aktivně procházet okolí a riskovat střet s predátory. Jeho strategií je hlavně trpělivost.

Takto mohou samice přežívat na jednom místě celé roky. Jejich svět tvoří několik desítek centimetrů půdy kolem vstupu do nory a všechno důležité přichází prakticky až k nim. Potrava, potenciální partner i případný nepřítel ohlásí svoji přítomnost nejprve vibracemi.

Právě proto jsou náhodná setkání člověka se samicí poměrně vzácná. Člověk musí její úkryt odkrýt, sáhnout pod kámen nebo například přemisťovat kus dřeva. Samci naproti tomu několik týdnů v roce vedou úplně jiný život. Pohybují se krajinou a při hledání samic se mohou dostat daleko od míst, kde by je člověk čekal.

Na první pohled by člověk přirozeně očekával, že větší samice bude také nebezpečnější. U sklípkanců ze Sydney je tomu ale naopak. Za většinu historicky nejzávažnějších otrav byli odpovědní dospělí samci a jejich jed má na člověka mimořádně silný účinek. Australské muzeum uvádí, že právě samci Atrax robustus stáli pravděpodobně za většinou z třinácti zaznamenaných úmrtí připisovaných těmto pavoukům.

Proč se jed samců a samic liší, není úplně jednoduchá otázka. Jed pavouka není jedna jediná látka, ale směs celé řady sloučenin. Některé slouží především k rychlému ochromení kořisti, jiné mohou pomáhat při obraně. U dospělých samců zřejmě sehrál důležitou roli jejich způsob života. Samice je většinu času ukrytá v bezpečné noře. Samec, který se vydá na povrch hledat partnerku, se najednou ocitá před ještěrkami, ptáky a dalšími predátory. Silnější obranný jed mu mohl poskytovat významnou výhodu.

Jenže něco, co se vyvinulo jako obrana proti australským živočichům, se ukázalo být nebezpečně účinné také proti člověku. Pavouk nepotřeboval zabíjet primáty. Ti v Austrálii před příchodem lidí ostatně ani nežili. Možná to je ale právě ten důvod, proč je náš nervový systém na některé toxiny sklípkanců mimořádně citlivý.

Nejnebezpečnější složky jedu zasahují nervovou soustavu. Zjednodušeně řečeno narušují normální fungování sodíkových kanálů v buněčných membránách. Ty mají zásadní význam pro vedení nervových vzruchů. Pokud jejich činnost přestane být správně regulována, nervový systém se může dostat do stavu nepřetržitého a chaotického dráždění.

To vysvětluje, proč jsou příznaky těžké otravy tak výrazné. Člověk se může začít silně potit a slinit, objevit se mohou svalové záškuby, zvracení, bolest, potíže s dýcháním nebo výrazné změny krevního tlaku a srdeční činnosti. U těžkých případů může dojít až k plicnímu edému a oběhovému selhání. Proto se podezření na kousnutí tímto pavoukem považuje za akutní stav a na rozvoj příznaků se nečeká.

Zároveň ale neplatí, že každé kousnutí automaticky znamená těžkou otravu. Pavouk nemusí pokaždé vstříknout stejné množství jedu a může dojít i k takzvanému suchému kousnutí. Z pohledu postiženého je ovšem tento rozdíl prakticky nepoužitelný. Bez odborného vyšetření není možné poznat, zda se do těla dostalo nebezpečné množství toxinu. Právě proto jsou doporučení australských zdravotníků nastavená velmi jednoznačně.

Sklípkanec není agresivní ve smyslu, že by vyhledával člověka a útočil na něj. Pokud však nemůže uniknout, dokáže působit velmi sebevědomě. Zvedne přední část těla, rozevře chelicery a může několikrát udeřit. Jeho obranná pozice je natolik nápadná, že není těžké pochopit, odkud se vzala jeho pověst.

K většině kontaktů dochází ve chvíli, kdy člověk pavouka překvapí. Typickým příkladem bývá práce na zahradě, přesouvání kamenů nebo dřeva, případně obouvání bot, které zůstaly venku. Samci hledající samice mohou zalézt do nejrůznějších úkrytů a lidské obydlí pro ně není nic jiného než další soubor temných štěrbin a vlhkých míst.

Zvláštní kapitolou jsou bazény. Nálevkovití pavouci jsou známí tím, že po pádu do vody nemusí okamžitě uhynout. Kolem chloupků na těle se může zachytit vrstva vzduchu, díky níž dokážou nějaký čas přežít ponoření. Černý pavouk ležící na dně bazénu proto nemusí být mrtvý. Australané jsou ostatně právě z tohoto důvodu varováni před manipulací s nalezeným jedincem holou rukou.

Nebezpečnost sklípkanců ze Sydney není založená pouze na laboratorních testech. Před zavedením moderní léčby byly jejich kousnutí spojena se třinácti úmrtími. Některé případy měly velmi rychlý průběh a zvlášť ohrožené byly děti, u nichž představovala stejná dávka jedu vzhledem k tělesné hmotnosti větší problém.

Pak přišel zásadní zlom. Roku 1981 byl zaveden specifický protijed a od té doby nebylo podle australských zdrojů zaznamenáno další smrtelné kousnutí nálevkovitým pavoukem. To je při pověsti těchto pavouků možná vůbec nejdůležitější údaj. Atrax robustus se samozřejmě přes noc nestal méně jedovatým. Lékaři jsou však nyní schopni proti jeho jedu účinně zasáhnout.

Sklípkanec jedovatý dodnes budí pozornost. Jeho domov neleží někde v nepřístupné divočině, kam se člověk dostane jednou za život, ale v krajině, která se postupně změnila v předměstí plná domů, zahrad a bazénů. Pod kameny a mezi kořeny tam dál probíhá život, který začal dávno před vznikem Sydney a kterému je v zásadě jedno, kolik milionů lidí se mezitím nastěhovalo do sousedství. Sklípkanec jedovatý je trochu připomínkou toho, že ani moderní velkoměsto nikdy není čistě jen lidským světem.

Zdroje:

https://zoom.iprima.cz/priroda/sklipkanec-jedovaty-zabijak-lidi

https://www.denik.cz/veda/nejvetsi-pavouk-sklipkanec-jedovaty-australie/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/nejvetsi-a-nejjedovatejsi-australsky-pavouk-vedci-popsali-novy-druh-357081

https://australian.museum/learn/animals/spiders/sydney-funnel-web-spider/

https://biomedicalsciences.unimelb.edu.au/departments/department-of-biochemistry-and-pharmacology/engage/avru/discover/spiders/funnel-web-spiders-atrax-robustus-and-hadronyche-sp.