Článek
Claudia Brenner nebyla člověk, který by toužil po pozornosti. Byla to mladá žena, která studovala architekturu, měla své plány, vztah, práci i obyčejné starosti jako kdokoliv jiný. Jenže Amerika osmdesátých let nebyla pro homosexuální páry zdaleka tak svobodná, jak se často tvářila. Člověk mohl žít po svém, ale jen do chvíle, než to začalo vadit okolí. Mohl milovat, koho chtěl, ale bylo lepší to moc neukazovat. Spousta lidí tehdy žila s pocitem, že je bezpečnější držet část svého života raději stranou.
Claudia a Rebecca Wight spolu chodily už od studií na Virginia Tech. V květnu 1988 si chtěly na pár dní odpočinout a vypadnout z běžného života. Vyrazily do Pensylvánie, do oblasti Appalačské stezky, lesů Michaux State Forest a parku Pine Grove Furnace. Nebyla to žádná extrémní výprava ani dobrodružství na hraně. Prostě jen dvě mladé ženy, které chtěly být chvíli samy, daleko od města, stresu a pohledů lidí, kteří mají potřebu hodnotit cizí životy, i když o nich nic nevědí.
Dělaly úplně obyčejné věci. Šly do lesa, postavily stan, plánovaly společný večer. Nic nebezpečného, nic zvláštního. Jenže právě tenhle obyčejný výlet se během několika minut změnil v něco, co oběma navždy převrátilo život. Jedné ho vzalo úplně.
Muž, který je sledoval
Stephen Roy Carr byl mladý muž, který se v oblasti pohyboval. Podle pozdějších záznamů měl u sebe malorážkovou pušku ráže .22 a nějaký čas se zdržoval v lesích. Rebecca Wight ho poprvé potkala u veřejných toalet poblíž místa, kde s Claudií tábořily. Požádal ji o cigaretu. Ona žádnou neměla a vrátila se zpět ke Claudii. Už tehdy v ní setkání zřejmě vyvolalo neklid, protože obě ženy se rozhodly najít si soukromější místo.
Už tehdy se snažily nebezpečí vyhnout. Nedělaly nic provokativního, nikoho nevyhledávaly, nikomu neubližovaly. Naopak, když vycítily, že v okolí je někdo cizí, ustoupily. Jenže Carr je později znovu našel.
Podle dostupných informací je sledoval z úkrytu. Viděl je jako pár. A právě jejich intimita, jejich vztah a jejich lesbická identita se později staly součástí jeho obhajoby i širší debaty o násilí z nenávisti. Carr tvrdil, že ho pohled na obě ženy rozzuřil. Jeho obhájce se pokusil stavět obranu na představě, že jejich lesbický vztah byl jakousi „provokací“. Dnes se podobnému typu argumentace často říká v angličtině „gay panic defense“ - tedy pokus přesunout část viny na samotné oběti tím, že pachatel údajně jednal pod vlivem šoku, odporu nebo zuřivosti vyvolané homosexualitou druhých.
Ve skutečnosti ale nic z toho nemění podstatu věci. Claudia Brenner a Rebecca Wight byly napadeny proto, že byly spolu. Protože jejich láska v očích ozbrojeného muže nepatřila do světa, ve kterém chtěl žít.
Osm výstřelů v lese
Večer 13. května 1988 se změnil v hrůzu během několika vteřin. Carr začal střílet. Vypálil osm ran. Claudia Brenner byla zasažena pětkrát, mimo jiné do oblasti hlavy, krku, obličeje a paže. Rebecca Wight byla zasažena dvakrát. Jeden z projektilů jí způsobil smrtelné poranění jater. Osmá kulka minula.
Les, krev, bolest, panika a dvě ženy, které ještě před několika minutami možná řešily úplně obyčejné věci. Co snědí. Kde budou spát. Jestli druhý den půjdou dál. A najednou jedna z nich umírala a druhá musela pochopit, že pokud se nezvedne, zemře také.
Carr se domníval, že obě ženy zabil. Odešel. Na místě po něm zůstaly stopy, včetně munice a čepice, které později pomohly při vyšetřování. Pro Claudii Brenner však v tu chvíli nebylo důležité, co po sobě pachatel zanechal. Důležité bylo jen jediné - dostat se z lesa ven.
Šest kilometrů se střelnými ranami
Claudia Brenner byla těžce zraněná. Měla v těle několik střel, krvácela a musela být v šoku. Přesto se dokázala zvednout a vydat se pro pomoc. Podle dostupných zdrojů ušla zhruba čtyři míle, tedy přes šest kilometrů, než se dostala k silnici a následně na policii v Shippensburgu.
Claudia musela opustit Rebeccu, protože jinak by nepřežila ani ona. Musela jít, i když její tělo bylo rozstřílené. Musela pokračovat, i když nevěděla, jestli ji Carr stále nesleduje. Musela si uchovat dost vědomí, aby pochopila směr, vzdálenost, cestu, šanci.
Přežití se v takových situacích často popisuje jako hrdinství. Jenže ono to možná není správné slovo. Hrdinství zní vznešeně, skoro čistě. Tohle muselo být špinavé, zoufalé a strašně osamělé. Jen žena, která šla lesem s pěti střelnými ranami a držela se při životě, protože zastavit se znamenalo zemřít.
Když se policie dostala zpět na místo útoku, Rebecca Wight už byla mrtvá. Bylo jí osmadvacet let.
Zatčení Stephena Roye Carra
Stephen Roy Carr se po útoku skrýval. Podle dostupných informací se zdržoval několik dní v mennonitské komunitě, jejíž členové nesledovali běžná média, takže zpočátku netušili, že muž v jejich okolí může být hledaný v souvislosti s vraždou. Nakonec byl poznán podle zveřejněného portrétu a policie ho zatkla.
Soudní proces byl pro Claudii další ranou. U podobných případů totiž utrpení nekončí tím, že pachatel zmizí za mřížemi. Přeživší musí často znovu a znovu poslouchat, co se stalo. Musí snášet otázky, pochybnosti, právní taktiku obhajoby. A v tomto případě musela Claudia čelit i pokusu udělat z jejího vztahu s Rebeccou něco, co mělo vysvětlit nebo zmírnit vraždu.
Carr se vzdal práva na porotu výměnou za to, že prokuratura nebude požadovat trest smrti. Byl odsouzen za vraždu a další trestné činy k doživotnímu trestu.
Ale rozsudek nemohl vrátit Rebeccu. Nemohl zrušit ten večer. Nemohl Claudii vrátit tělo bez jizev a život bez vzpomínek.
Když se bolest stane veřejnou věcí
Po útoku musela Claudia Brenner projít fyzickou léčbou i psychickým zápasem. Jenže brzy pochopila, že její příběh není jen osobní tragédie. Byl to také příklad toho, jak nebezpečné může být prostředí, kde se nenávist k určité skupině lidí dlouho bagatelizuje.
Později napsala knihu Eight Bullets: One Woman’s Story of Surviving Anti-Gay Violence. Už samotný název je přesný - osm kulek, jeden příběh přežití, násilí namířené proti homosexuálním lidem. Kniha nepopisuje jen útok, ale i to, co následuje potom - ztrátu, vinu přeživší, léčení, veřejné vystupování i snahu dát utrpení smysl.
Claudia se postupně stala řečnicí a aktivistkou proti násilí z nenávisti. Spolupracovala mimo jiné s organizacemi, které se zabývaly ochranou LGBTQ lidí a dokumentováním útoků proti nim. Cornellova knihovna ji ve svém archivním popisu uvádí jako architektku, autorku a přednášející o anti-gay violence, tedy o násilí namířeném proti homosexuálním lidem.
Proč byl případ tak důležitý
Útok na Claudii Brenner a vražda Rebeccy Wight se často připomínají v souvislosti s debatou o hate crimes, tedy trestných činech z nenávisti. V době útoku nebyla americká legislativa v této oblasti tak rozvinutá jako dnes. Násilí proti LGBTQ lidem se samozřejmě dělo, ale společnost ho často neviděla nebo nechtěla vidět v celé jeho souvislosti.
Případ ukázal několik nepříjemných věcí najednou. Zaprvé, že nenávist nemusí mít podobu organizovaného extremistického útoku. Někdy stačí jeden ozbrojený člověk, který uvěří, že životy jiných lidí mají menší cenu. Zadruhé, že oběti bývají po útoku zraňovány znovu, tentokrát jazykem obhajoby, médií nebo veřejnosti. A zatřetí, že zákon musí umět pojmenovat motiv, protože motiv není vedlejší detail. Motiv ukazuje, proč se pachatel rozhodl zabít právě tyto lidi.
Claudia Brenner se později objevila také v krátkém dokumentárním filmu In the Hollow z roku 2015, který se k případu vrací a zachycuje mimo jiné její návrat na místo, kde byla Rebecca zavražděna. Dokument je popisován jako příběh útoku, smrti Rebeccy Wight, zoufalého přežití Claudie Brenner a její pozdější proměny v hlas podporující legislativu proti zločinům z nenávisti.
Rebecca Wight nesmí zmizet ve stínu příběhu o přežití
U podobných případů se často stává, že pozornost přirozeně směřuje k tomu, kdo přežil. Je to pochopitelné. Přeživší může mluvit, svědčit, vysvětlovat, psát knihy, chodit na přednášky. Mrtvý člověk už nemůže nic z toho. Právě proto je nutné Rebeccu Wight v tom příběhu neztratit.
Rebecca nebyla jen „partnerka Claudie Brenner“ nebo „oběť útoku“. Byla mladá žena, studentka, člověk s vlastním životem. Její smrt nebyla symbol. Byla skutečná. Někdo ji připravil o budoucnost, o všechny obyčejné dny, které měla ještě prožít, o možnost zestárnout, pracovat, milovat, měnit se, dělat chyby, smát se, plánovat.
Claudia Brenner přežila, ale přežila s vědomím, že Rebecca zůstala v lese. Taková zkušenost člověka nikdy neopustí. Může se naučit žít dál, může mluvit, psát, pracovat, milovat znovu, ale určitá část života zůstane navždy rozdělena na „předtím“ a „potom“.
Mohlo by se zdát, že rok 1988 je už dávno. Jiná Amerika, jiná doba, jiný jazyk veřejné debaty. Jenže příběh Claudie Brenner a Rebeccy Wight nestárne. Mechanismus nenávisti se v čase totiž příliš nemění.
Vždycky začíná podobně. Nejdřív se o nějaké skupině lidí mluví jako o problému. Pak jako o provokaci. Pak jako o hrozbě. A nakonec se najde někdo, kdo si řekne, že má právo jednat. V případě Stephena Roye Carra měly dvě ženy zemřít za to, že byly spolu. Za to, že si dovolily mít soukromí, něhu a tělo. Za to, že jejich láska neodpovídala představě muže s puškou.
Zdroje:
https://web.archive.org/web/20060828040256/http://www.mountainpridemedia.org/oitm/issues/1989/01jan1989/index.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Murder_of_Rebecca_Wight
https://iiif.library.cmu.edu/file/Heinz_box00301_fld00002_bdl0005_doc0003/Heinz_box00301_fld00002_bdl0005_doc0003.pdf
https://scholar.lib.vt.edu/VA-news/ROA-Times/issues/1997/rt9703/970324/03240100.htm
