Článek
Americký psycholog Ulric Neisser jednou požádal své studenty, aby si zapsali, kde byli a co právě dělali ve chvíli, kdy se dozvěděli o výbuchu raketoplánu Challenger. Stalo se to v lednu 1986 a zpráva o tragédii zasáhla celé Spojené státy. Studenti popsali, od koho se o neštěstí dozvěděli, kde stáli, co měli na sobě i jak reagovali.
O několik let později jim Neisser jejich otázky položil znovu.
Řada odpovědí se s původními zápisy vůbec neshodovala. Jeden člověk si například živě pamatoval, že zprávu slyšel na koleji z rádia, ačkoli bezprostředně po katastrofě napsal, že mu ji ve studentské jídelně oznámila spolužačka. Když před něj výzkumníci položili jeho vlastní starý zápis, dlouho mu nechtěl věřit. Novější verze mu připadala skutečnější.
Právě v tom spočívá podivnost lidské paměti. Dokáže nám nabídnout obraz, který působí naprosto pravdivě, a přitom se nemusí shodovat s tím, co se opravdu stalo. Někdy se změní jen okolnosti. Jindy se nám v hlavě vytvoří celá událost, která vůbec neproběhla.
Nejde přitom nutně o lež, špatný charakter ani duševní nemoc. Člověk může mluvit upřímně, být dojatý a bez sebemenšího zaváhání popisovat něco, co si jeho paměť postupně poskládala z jiných zdrojů. Pro takové případy se vžilo označení falešná vzpomínka nebo syndrom falešné vzpomínky.
Syndrom, který není diagnózou
Výraz syndrom falešné vzpomínky (nebo také fenomén falešné vzpomínky) zní, jako by šlo o jasně popsanou nemoc. Ve skutečnosti je to spíš název, který se začal používat pro skupinu velmi sporných případů. V běžných psychiatrických klasifikacích ho jako samostatnou diagnózu nenajdeme.
Do širšího povědomí se dostal na začátku 90. let, především ve Spojených státech. Tehdy se objevovala svědectví lidí, kteří si při psychoterapii začali vybavovat údajné zneužívání z dětství. Předtím o něm ale neměli žádnou konkrétní vzpomínku. Během terapie se začaly objevovat jednotlivé obrazy, pocity a později i celé příběhy. Někteří pak obvinili rodiče nebo jiné příbuzné. Rodiny se rozpadaly a část případů skončila u soudu.
Při špatném vedení ze strany terapeuta si může člověk vybavit i to, co se nestalo
Nikdo rozumný přitom nezpochybňuje, že děti mohou být skutečně zneužívány a že oběti někdy o tom, co prožily, dlouho nemluví. Problém byl jinde. U některých terapií se ukázalo, že vzpomínky nevznikaly zcela samovolně. Terapeut už předem počítal s tím, že za klientovými potížemi musí stát nějaké zapomenuté trauma. Úzkosti, deprese, potíže ve vztazích nebo neurčitý pocit, že „něco není v pořádku“, se začaly vykládat jako stopy vedoucí do dětství.
Když si klient na nic nevzpomínal, neznamenalo to konec pátrání. Naopak. Právě absence vzpomínek mohla být vysvětlena tím, že zážitek byl příliš těžký a mysl ho vytěsnila. Člověk se tak snadno dostal do situace, v níž se hledal příběh, o jehož existenci byl postupně přesvědčován.
Používala se hypnóza, řízené představování, práce se sny nebo opakované návraty do určitých období v dětství. Klient měl popisovat, co vidí, co cítí a co by se mohlo skrývat za jednotlivými obrazy. Jenže lidská paměť není pevný záznam. To, co si člověk opakovaně představuje, může časem začít působit povědomě. A povědomost si lze snadno splést se vzpomínkou.
Právě tehdy se začalo mluvit o syndromu falešné vzpomínky. Nešlo o běžný omyl, třeba o špatně zapamatované místo nebo datum. Šlo o případy, kdy domnělá vzpomínka převrátila člověku život. Najednou přes ni nahlížel na celé své dětství, hledal v ní vysvětlení svých problémů a podle ní také rozhodoval, komu ještě může věřit.
Od začátku to byl pojem problematický. Lidé obvinění ze zneužívání se na něj mohli odvolávat a tvrdit, že vzpomínky jejich dětí nebo příbuzných vznikly při terapii. Tím se samozřejmě dala zpochybnit i pravdivá výpověď. Na druhou stranu se nedalo přehlédnout, že některé vzpomínky se objevily po dlouhém a velmi jednostranně vedeném pátrání.
Proto se na podobné případy nedá dívat jednoduše. Vzpomínka, která se objeví až po letech, nemusí být nutně falešná. Stejně tak ale není pravdivá jen proto, že je silná, bolestná a plná detailů.
Člověk může být naprosto upřímný a přesto se mýlit. Může skutečně věřit tomu, co vypráví. Právě to dělá celé téma tak citlivým. Lidská paměť dokáže cizí podněty, představy a útržky skutečných zážitků spojit do příběhu, který pak působí jako vlastní minulost.
V hlavě nemáme filmový archiv
O vlastní paměti většinou přemýšlíme jako o knihovně. Události jsou někde uloženy a vzpomínání znamená, že najdeme správnou polici a příslušný svazek otevřeme. Pokud se nám něco nevybaví, máme pocit, že jsme knihu jen nedokázali najít.
Mozek však minulost neukládá tímto způsobem. Neuchovává každý prožitý den jako souvislý záznam. Zůstávají v něm různé části – hlavní děj, několik obrazů, emoce, význam události a možná pár nápadných podrobností. Když později vzpomínáme, mozek z těchto částí znovu skládá scénu.
Jenže do vznikajícího obrazu nevstupuje pouze to, co jsme tehdy skutečně viděli a slyšeli. Přimíchají se také věci, které jsme se dozvěděli později. Rodinné vyprávění, fotografie, vlastní úvahy, cizí vzpomínky i to, co bychom v dané situaci očekávali.
Člověk může například tvrdit, že si pamatuje své třetí narozeniny. Vidí dort, kuchyňský stůl a červený svetr, který měl tehdy na sobě. Je však možné, že si nepamatuje samotnou oslavu. Zná jen fotografii, kterou mu rodiče mnohokrát ukazovali, a z ní si časem vytvořil pohyblivou scénu.
Mozek přitom jednotlivé části vzpomínky neoznačuje údaji o jejich původu. Nepřipojí k obrazu poznámku „tuto část jsi skutečně viděl, tohle ti vyprávěla matka a tuto podrobnost sis domyslel.“ Výsledek působí jako jeden celek založený na prožité situaci.
Právě proto mohou být falešné vzpomínky překvapivě živé. Nemáme pocit, že bychom museli při vybavování vzpomínky improvizovat a něco si doplňovat. Jenže často tak činíme.
Naše paměť nefunguje jako film, který můžeme kdykoliv přetočit a bude stejný
Ztracený v obchodním centru
Jedním z nejznámějších pokusů se stala studie spojená se jménem americké psycholožky Elizabeth Loftusové. Výzkumníci požádali příbuzné účastníků, aby jim poskytli několik skutečných příhod z jejich dětství. Mezi ně potom vložili jednu smyšlenou. Dotyčný se měl jako malý ztratit v obchodním centru, plakat a nakonec být nalezen cizím starším člověkem.
Účastníci dostali popis všech příběhů a měli se pokusit vybavit si další podrobnosti.
Většina lidí si vymyšlenou událost nepřisvojila. To je důležitá část výsledku, na kterou se někdy zapomíná. Někteří lidé však skutečně začali věřit, že se ztratili. Nezopakovali pouze příběh, který četli. Přidávali k němu vlastní obrazy a pocity – strach, pláč, vzhled okolí nebo podobu člověka, který jim měl pomoci.
Experiment nebyl důkazem, že lze komukoli bez potíží namluvit jakoukoli minulost. Ukázal ale, že alespoň u části lidí může vhodně podaná smyšlená informace zakořenit v autobiografické paměti. Zvlášť tehdy, pokud je příběh uvěřitelný a údajně jej potvrdil někdo blízký.
Pozdější pokusy pracovaly s upravenými fotografiemi nebo s událostmi, které se podle rodiny nikdy nestaly. Někteří lidé si postupně vytvořili vzpomínku na let balonem, polití punčem na svatbě nebo setkání s postavou v zábavním parku.
Zpočátku často říkali, že si nic nevybavují. Pak začali hledat. Představili si, jak asi místo vypadalo, co mohli cítit a kdo tam mohl být. Po několika rozhovorech už někdy nedokázali bezpečně rozlišit, zda si událost pouze představovali, nebo si na ni opravdu vzpomněli.
Co udělá jediné slovo…
Elizabeth Loftusová se pamětí svědků zabývala ještě před pokusy se smyšlenými příhodami z dětství. V jednom známém experimentu sledovali lidé záznam dopravní nehody a potom odhadovali rychlost automobilů.
Otázky nebyly pro všechny stejné. Lišily se použitým slovesem. Auta se mohla „dotknout“, „narazit“ do sebe nebo se „roztříštit“.
Čím prudší slovo výzkumníci zvolili, tím vyšší rychlost lidé zpravidla odhadovali. Později také častěji uváděli, že viděli rozbité sklo, přestože na záznamu žádné nebylo.
Otázka tedy nejen, že vyvolala již hotovou vzpomínku. Přinesla s sebou novou informaci a ta se do vybavované události mohla přimíchat. Výzkum takzvaného dezinformačního efektu opakovaně ukázal, že lidé mohou do výpovědi zahrnout podrobnosti, s nimiž se setkali až po původní události.
V běžném životě to nemusí být vědomá manipulace. Matka se ptá dítěte: „Ten pán tě vyděsil?“ Terapeut pronese: „Nemůže být ten odpor k otci známkou něčeho, co sis zakázala pamatovat?“ Policista chce vědět: „Jaký nůž držel útočník v ruce?“
Všechny tyto otázky už obsahují kus příběhu. Pán byl děsivý. Otec něco udělal. Útočník měl nůž. Tazatel možná jen neobratně hledá odpověď, ale současně nabízí vzpomínce materiál, který v ní předtím být nemusel.
Čím častěji se člověk ke scéně vrací, tím důvěrněji mu připadá. A čím důvěrnější je, tím snáze ji začne považovat za vlastní minulost.
U soudu může být člověk přesvědčen, že popisuje skutečnou vzpomínku. Je na odbornících, aby rozpoznali, zda nejde o falešnou
Když terapie začne pátrat po zločinu
Největší škody nevznikaly proto, že by terapeut položil jednu nešťastnou otázku. Problémem byl celý způsob práce založený na předem hotovém závěru.
Klient přišel s úzkostmi, obtížemi ve vztazích, depresí, nočními můrami nebo poruchou příjmu potravy. Terapeut mu vysvětlil, že podobné potíže často svědčí o zneužívání v dětství. Když si klient na nic takového nevzpomínal, absence vzpomínek nebyla přijata jako důvod k pochybnostem. Naopak měla dokazovat, že trauma bylo příliš bolestivé a muselo být vytěsněno.
Vznikla tak past, ze které nevedla jednoduchá cesta ven. Vzpomínáš si? Pak je to důkaz. Nevzpomínáš si? Potom je vytěsnění ještě hlubší.
Někteří terapeuti používali hypnózu, výklad snů, řízenou představivost nebo takzvanou věkovou regresi. Klienti měli zavřít oči, vrátit se v představách do dětského pokoje a sledovat, co se objeví. Představa se pak mohla probírat znovu a znovu, až získala pevný děj.
Hypnóza přitom nepůsobí jako sérum pravdy ani jako klíč k uzamčenému archivu. Člověk v ní může vytvářet obrazy, domněnky a vyprávění stejně jako mimo ni. Rozdíl je v tom, že jim někdy přikládá větší váhu.
To neznamená, že každý terapeut, který pracuje s traumatem, vyrábí falešné vzpomínky. Neznamená to ani, že člověk nemůže naplno připustit význam prožitého násilí až po letech. Nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy terapeut přestane být zvědavý a začne vystupovat jako vyšetřovatel, který už předem zná pachatele i zločin. Terapie potom nehledá, co se stalo. Snaží se potvrdit, co se podle ní stát muselo.
Upřímný člověk se může mýlit
Při hovoru o falešných vzpomínkách se často objeví námitka: vždyť ten člověk plakal, třásl se a popisoval všechno do nejmenších podrobností. Jak by si něco takového mohl vymyslet?
Jenže sloveso „vymyslet si“ zde mate. V běžné řeči naznačuje úmysl. Člověk zná pravdu, ale rozhodne se vyprávět něco jiného. Falešná vzpomínka funguje odlišně. Její nositel může být naprosto přesvědčený, že mluví pravdu.
Emoce dokazují, že člověk něco silně prožívá. Neříkají však s naprostou jistotou, kde se jeho představa vzala. Také noční můra dokáže vyvolat opravdový strach a vymyšlený film nás může dohnat k slzám. Emoce nejsou falešné, i když událost, ke které se vážou, neproběhla.
Totéž platí pro podrobnosti. Smyšlená nebo pozměněná vzpomínka nemusí být rozmazaná. Mozek může doplnit barvu pokoje, počasí, oblečení i slova, která údajně někdo pronesl. Čím častěji se scéna vybavuje, tím více podrobností může získávat.
Náš pocit jistoty je proto špatným měřítkem pravdivosti. Výzkum falešných vzpomínek ukazuje, že při vybavování hraje roli nejen obsah původního zážitku, ale také pocit známosti, celkový význam události a naše schopnost poznat, odkud určitá informace pochází. Někdy si člověk nepamatuje událost. Pamatuje si své poslední vyprávění o ní.
Špatně poznaná tvář může zničit život
Nespolehlivost paměti není jen tématem psychologických laboratoří a rodinných sporů. Zvlášť vážné následky má u soudu.
Svědek může zahlédnout pachatele na několik vteřin. Je noc, bojí se, sleduje zbraň a lidské tváři nevěnuje tolik pozornosti, jak si později představuje. Při výslechu mu policie ukáže fotografie podezřelých. Jedna tvář mu připadá známá, a tak ji vybere.
Nemusí však být známá z místa činu. Svědek ji mohl zahlédnout v novinách, na sociální síti nebo při dřívějším ukazování fotografií. Když mu navíc vyšetřovatel naznačí, že vybral správně, jeho původní váhání se může postupně změnit v jistotu.
Před porotou pak stojí člověk, který nepůsobí nejistě ani zmateně. Dívá se na obžalovaného a říká: „Byl to on.“
DNA analýzy přitom ukázaly, že mylné rozpoznání svědkem patřilo k hlavním příčinám řady chybných odsouzení, která se později podařilo zvrátit. Neznamená to, že svědecké výpovědi nemají cenu. Ale způsob položení otázek, sestavení poznávací řady i první zaznamenaná míra jistoty mohou být stejně důležité jako pozdější přesvědčivé vystoupení u soudu.
Lze pravou vzpomínku poznat?
Bylo by uklidňující, kdyby existoval přístroj, který by ukázal, zda obraz v naší hlavě vznikl při skutečné události, nebo až o mnoho let později. Takový spolehlivý nástroj ale nemáme.
Pravdivost nezaručuje množství detailů, síla emocí, tělesná reakce ani přesvědčení člověka. Stejně tak drobné nepřesnosti samy o sobě neznamenají, že je celé vyprávění falešné. Skutečné vzpomínky bývají neúplné a mohou se v detailech měnit.
Mnohem důležitější je hledat nezávislé opory. Záznamy, dobové dopisy, lékařskou dokumentaci, fotografie nebo výpovědi lidí, kteří se předem navzájem neovlivňovali. Ani takové doklady nemusejí přinést úplnou odpověď, ale poskytují něco pevnějšího než pouhou sílu přesvědčení.
Pozornost si zaslouží také cesta, kterou se vzpomínka objevila. Vynořila se sama, nebo vznikala během měsíců naléhavého pátrání? Řekl člověku někdo předem, co má ve své minulosti hledat? Byl opakovaně ujišťován, že určitá událost musela nastat? Představoval si ji mnohokrát ještě předtím, než ji označil za vzpomínku?
Žádná z těchto okolností sama nerozhodne. Může však ukázat, jak velké bylo riziko ovlivnění.
Falešné vzpomínky nejsou vzácnou podivností několika mimořádně ovlivnitelných lidí. V malé podobě je zná každý. Přeme se s partnerem, kdo pronesl určitou větu. Jsme si jistí, že jsme zamkli dveře, protože jsme na zamknutí mysleli. V rodinném příběhu se vidíme na místě, kde jsme podle ostatních vůbec nebyli. Pamatujeme si scénu z knihy a po letech ji považujeme za část filmu.
Většinou o nic nejde. Nikdo neskončí před soudem a žádná rodina se nerozpadne kvůli tomu, zda na dovolené pršelo ve středu, nebo ve čtvrtek. Právě běžné omyly však ukazují, že mezi obyčejnou a závažnou falešnou vzpomínkou neleží ostrá hranice. V obou případech pracuje stejný mozek, který doplňuje mezery, propojuje útržky a snaží se vytvořit smysluplný příběh.
Paměť se nevyvinula proto, aby byla dokonalým soudním archivem. Pomáhá nám poučit se z minulosti, rozpoznávat souvislosti a odhadovat, co se může stát příště. K tomu nepotřebuje uchovat každou vteřinu přesně. Potřebuje především zachytit význam.
Za tuto schopnost však platíme určitou cenu. Minulost se při každém návratu může nepatrně změnit. Nový detail se připojí ke starému, cizí vyprávění splyne s vlastním prožitkem a mnohokrát představovaná možnost získá důvěrně známou podobu.
To nejznepokojivější na falešných vzpomínkách proto není, že nás může oklamat někdo jiný. Je to skutečnost, že nás může dokonale přesvědčit naše vlastní mysl. A čím jistější si jsme, tím méně nás obvykle napadne pochybovat.
Zdroje:
https://jaapl.org/content/jaapl/24/3/281.full.pdf
https://theses.cz/id/u6ws80/DP_Komarkova.pdf
https://www.vitalia.cz/clanky/proc-mame-falesne-vzpominky/
https://cesky.radio.cz/jak-vznikaji-falesne-vzpominky-vedci-vysvetluji-proc-si-realitu-casto-domyslime-8880493
https://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/syndrom-falesne-pameti-a-jak-ho-odhalit-3734/
https://www.flowee.cz/civilizace/12532-kdyz-nas-obelhava-vlastni-pamet-naucte-se-rozpoznat-falesne-vzpominky
