Tompkins vydělal miliardy na značkách Esprit a The North Face. A pak začal budovat národní parky

Douglas Rainsford Tompkins měl život, který by vydal za několik dalších - založil The North Face, spoluvytvořil Esprit, zbohatl a pak peníze utratil za záchranu přírody. Jenže Tompkins nebyl jen bohatý Američan, který si ve druhé polovině života pořídil kus Patagonie jako soukromý ráj. Byl to člověk posedlý krajinou, pohybem, rizikem, krásou, ale také vlastními rozpory. Nejprve pomáhal budovat svět spotřeby, značek a módy. Později proti témuž světu vystupoval tak ostře, až tím mnohé dráždil.

Narodil se 20. března 1943 v Ohiu, ale jeho skutečným prostředím se brzy staly hory, sníh, řeky a dlouhé cesty. Nebyl typem člověka, který by trpělivě stoupal po zavedených schodech. Školu opustil poměrně brzy, víc ho táhlo lyžování, lezení, cestování a dobrodružství. To je svým způsobem klíč k pochopení všeho dalšího. Tompkins nezačal podnikat proto, že by chtěl sedět v kanceláři nad tabulkami. Začal podnikat z prostředí lidí, kteří potřebovali dobré vybavení do hor a na cesty. The North Face vznikl v roce 1966 v San Francisku jako malý obchod s horolezeckým a outdoorovým vybavením, který založil se Susie Russellovou, svou tehdejší ženou.

V té době outdoor styl ještě nebyl oblíbeným stylem městské společnosti. Nebyla to image, jakou si dnes někteří budují, i když kolikrát do divočiny nikdy nevyrazili, ale skutečná pomůcka k tomu, aby člověk nezmrzl, nepromokl a mohl se dostat dál. The North Face proto od začátku nesl něco z Tompkinsovy povahy - chuť jít na hranu, být venku, nebrat přírodu jen jako příjemné prostředí. Jenže firma se brzy začala rozcházet s jeho neklidem. Tompkins svůj podíl v The North Face prodal už v roce 1969. Z dnešního pohledu to působí skoro neuvěřitelně. Značka, která se později stala jedním ze symbolů outdoorového oblečení, byla pro něj jen jedna kapitola, nikoli životní přístav.

Ještě předtím, než se Tompkins stal velkým ochráncem přírody, prožil další zkušenost, která se mu zřejmě zapsala hluboko pod kůži. V roce 1968 vyrazil s přáteli z Kalifornie na dlouhou cestu do Jižní Ameriky. Jeli v dodávce až do Patagonie, lezli, lyžovali a natáčeli. Nebyla to pohodlná výprava turistů, kteří si jedou udělat fotky. Byla to dlouhá cesta mladých lidí, kteří si chtěli sáhnout na svět v jeho syrovější podobě. Patagonie pro Tompkinse nebyla jen zeměpisný pojem. Stala se místem, kam se později vrátil, tentokrát už ne jako dobrodruh s batohem, ale jako muž s penězi a s plánem, který mnozí považovali za bláznovství.

Po The North Face přišel Esprit. A tady je Tompkinsův příběh ještě složitější. Esprit nebyl jen další obchod s oblečením. Tompkins ho se Susie vybudoval z malého prodeje oděvů v San Francisku do mezinárodní módní značky. Firma zachytila ducha doby - ležérnost, barvy, mladistvost, kalifornskou uvolněnost. Esprit nebyl tvrdý outdoor, ale městská móda s úsměvem, grafickým jazykem a výraznou firemní identitou. Tompkins měl mimořádný cit pro značku, obraz a styl. Uměl prodat nejen výrobek, ale i pocit. To je potřeba zmínit, protože jeho pozdější kritika konzumu nebyla kritikou outsidera, který by nikdy nepochopil, jak trh funguje. On ho pochopil velmi dobře. Pomáhal ho tvořit.

Právě proto jeho pozdější obrat působí silněji. Když člověk, který celý život stál mimo byznys, odmítá konzumní styl, nepřekvapí to. Když to udělá člověk, který na módě a značkách vydělal obrovské peníze, je v tom divné napětí. Tompkins si zřejmě stále jasněji uvědomoval, že průmysl, v němž uspěl, stojí na výrobě touhy. Nejde jen o to, že lidé potřebují kalhoty, bundu nebo tričko. Jde o to, aby chtěli nové, jiné, sezónní, stylovější. V jednom z pozdějších vyjádření popsal své rozčarování z toho, že vyráběl mnoho věcí, které lidé vlastně nepotřebovali, a přispíval tím ke konzumní společnosti.

Tompkins odešel z Espritu na konci 80. let, v době, kdy se rozpadalo i jeho manželství se Susie. Podíl ve firmě prodal v roce 1989 a kolem roku 1990 už směřoval úplně jinam - k ekologickému aktivismu, hlubinné ekologii a ochraně velkých území.

U Tompkinse nešlo o hladký přerod do nové životní etapy. Nebyl to člověk, který by jen posílal šeky zavedeným organizacím a nechal si za to tleskat na galavečerech. Chtěl zasahovat přímo. Kupovat půdu. Zastavit těžbu. Spojovat rozdrobené pozemky. Obnovovat krajinu. Vrátit jí divokost. A také přesvědčit ostatní, že moderní představa nekonečného růstu je slepá ulička.

V roce 1990 založil Foundation for Deep Ecology, nadaci spojenou s myšlenkami hlubinné ekologie. Ta se nedívá na přírodu jen jako na zdroj pro člověka, ale jako na hodnotu samu o sobě. Pro Tompkinse nebyla divočina skladem dřeva, nerostů, pastvin nebo budoucích parcel. Byla to živá síť, do níž člověk patří, ale nemá právo ji bezmezně ohýbat podle svých potřeb. V roce 1992 vznikl The Conservation Land Trust, později spojený s Tompkins Conservation, organizací zaměřenou hlavně na ochranu území v Chile a Argentině.

Prvním velkým projektem se stal Pumalín v jižním Chile. Tompkins tam začal na začátku 90. let skupovat pozemky s valdivijským deštným lesem (deštné lesy mírného pásma poblíž Valdivie), jezery, řekami a horami. Výsledkem bylo území o rozloze zhruba 800 000 akrů, tedy přes 320 000 hektarů. The North Face na svých stránkách připomíná, že Pumalín chrání deštný les rozkládající se od Pacifiku až k Andám.

Vypadalo to dobře. Bohatý člověk koupí divočinu, aby ji zachránil před těžbou. V reálném Chile 90. let to ale zdaleka nebylo tak jednoduché. Tompkins byl cizinec, Američan, který najednou vlastnil obrovské pásy půdy v citlivé části země. Někteří lidé se ptali, co tím sleduje. Objevovaly se podezřívavé řeči, že chce rozdělit Chile, vytvořit jakýsi soukromý stát, brzdit rozvoj nebo prosazovat zájmy ze zahraničí. Část kritiky byla přehnaná, část vycházela ze skutečné historické zkušenosti zemí, které dobře věděly, jak problematické může být, když cizinci skupují půdu. Tompkins navíc nebyl diplomat v měkkých rukavičkách. Uměl být neústupný, ostrý a přesvědčený o vlastní pravdě.

Nebyl to bezchybný světec přírody. Byl to člověk, který měl obrovskou energii, peníze, tvrdohlavost a vizi. Bez těchto vlastností by nejspíš nic podobného nevzniklo. Zároveň právě tyto vlastnosti budily odpor. Mnozí místní se báli omezení, ztráty pracovních příležitostí nebo toho, že se z krajiny, v níž žijí, stane rezervace podle představ bohatých ekologů. Tompkins však tvrdil, že ochrana přírody nemusí znamenat uzavření krajiny před lidmi. V Pumalínu proto vznikaly stezky, kempy, návštěvnická infrastruktura a místa, která měla veřejnosti umožnit skutečný kontakt s divočinou, ne jen pohled na mapu chráněného území.

Zásadní roli v jeho ochranářské práci sehrála Kristine McDivitt Tompkinsová. Předtím působila jako šéfka firmy Patagonia, další slavné outdoorové značky spojené s ekologickým uvažováním. S Dougem se vzali v 90. letech a vytvořili dvojici, která spojila podnikatelskou zkušenost, organizační schopnosti a mimořádnou tvrdohlavost. Rewilding Chile uvádí, že Kris odešla z Patagonie a spolu s Dougem zaměřila své schopnosti na ochranu přírodního světa.

Jejich přístup nebyl jen pasivní ochrana typu „koupíme pozemek a necháme ho být“. Mluvili o rewildingu, tedy o obnově divokých ekosystémů. To znamená nejen chránit stromy a řeky, ale také vracet krajině druhy, které z ní zmizely, obnovovat narušené vztahy mezi zvířaty, rostlinami, vodou a půdou. V Argentině se jejich práce spojila mimo jiné s obnovou mokřadů Iberá a návratem původních druhů. V Chile se jejich jméno váže k Pumalínu, Corcovadu, Patagonii a dalším územím, která se postupně dostávala pod silnější ochranu.

Tady se také ukazuje, že Tompkins ve skutečnosti nepřestal být podnikatelem. Jen změnil předmět podnikání. Místo značek budoval parky. Místo prodejen vytvářel infrastrukturu pro návštěvníky. Místo módních kolekcí skládal dohromady krajinu z jednotlivých pozemků. Místo marketingu pro oblečení se snažil lidem prodat myšlenku, že divočina má cenu právě tehdy, když zůstane divočinou. Jeho starý talent pro obraz, celek a silnou značku nezmizel. Jen se přesunul do jiného světa.

Tompkinsovi nešlo o malé ostrůvky zeleně. Věřil ve velká propojená území. To je v ochraně přírody zásadní rozdíl. Malá rezervace může zachránit konkrétní lokalitu, ale mnoho druhů potřebuje prostor, migrační trasy, celé říční systémy, lesy a stepi v měřítku, které přesahuje běžnou představu o „hezkém parku“. Proto byly jeho projekty tak rozsáhlé a také tak kontroverzní.

V roce 2018, už po Dougově smrti, oznámila chilská vláda dohodu, která zahrnovala darování přibližně milionu akrů soukromě chráněné půdy a vznik či rozšíření několika národních parků. Celkově šlo o ochranu milionů akrů krajiny. The Guardian tehdy psal o historickém aktu ochrany přírody v Chile.

To je asi nejdůležitější část jeho odkazu. Tompkins nekupoval divočinu proto, aby si ji nechal jako soukromý luxus. Cílem bylo převést ji do veřejné ochrany, vytvořit národní parky a zajistit, aby přežila déle než on sám. V tom je rozdíl mezi bohatým sběratelem pozemků a člověkem, který se pokusil změnit mapu ochrany přírody v Jižní Americe.

Dalo by se napsat, že Tompkins napravil své podnikatelské hříchy tím, že zachraňoval lesy. Jenže jeho peníze pocházely z oboru, který sám později kritizoval. The North Face i Esprit byly součástí moderní spotřební kultury. Outdoorové oblečení se nakonec také stalo módou a statusem, nejen praktickou výbavou. Esprit přímo vyrůstal z městského stylu, reklamy a touhy po novosti. Tompkins to věděl. A možná právě proto byl ve své pozdější kritice tak tvrdý.

Je v tom cosi nepohodlného, ale lidského. Člověk často nejlépe vidí chyby systému, který sám pomáhal budovat. Tompkins nebyl chudý prorok z lesa. Byl bohatý muž, který díky kapitalismu získal prostředky, aby proti některým důsledkům téhož systému bojoval. Pro jedny to byl pokrytec. Pro druhé důkaz, že i peníze vydělané v byznysu mohou být použity k něčemu většímu než k dalšímu růstu firmy.

Jeho ochranářství také nebylo nekonfliktní. Nesnažil se zavděčit všem. Věřil, že ekologická krize je tak vážná, že nestačí drobné úpravy životního stylu. Kritizoval průmyslové zemědělství, přehrady, těžbu, konzumní styl i představu, že technologický pokrok sám vyřeší škody, které člověk působí. To se některým lidem zdálo radikální. Jiným naopak připadal jako jeden z mála, kdo bere rozsah problému vážně. Ale kdo jiný by mohl mít lepší představu o realitě než člověk, který se v tom prostředí roky pohyboval?

Douglas Tompkins zemřel 8. prosince 2015 v Chile po nehodě na kajaku na jezeře General Carrera. Bylo mu 72 let. Podle dobových zpráv se dostal do studené vody a zemřel na následky podchlazení. Na výpravě byli i další známí milovníci outdooru, včetně Yvona Chouinarda, zakladatele Patagonie.

Jeho smrt působila symbolicky, i když by bylo laciné z ní dělat osudovou tečku. Zemřel v krajině, která ho přitahovala většinu života, při činnosti, která patřila k jeho způsobu bytí. Nebyl mužem, který by na stáří jen seděl v kanceláři nad svým odkazem. Pořád mířil ven, do vody, do hor, do prostoru, kde člověk nemá úplnou kontrolu.

Po jeho smrti pokračovala v práci Kris Tompkinsová. A právě tím se ukázalo, že nešlo jen o osobní posedlost jednoho muže. Projekty běžely dál, pozemky byly předávány státům, vznikaly nové parky a rewildingové programy. National Geographic uvádí, že Tompkins Conservation a jeho partneři pomohli chránit přibližně 14,8 milionu akrů parkových území v Chile a Argentině.

Douglas Tompkins po sobě zanechal zvláštní odkaz. V byznysu je připomínán jako spoluzakladatel dvou slavných značek. V ochraně přírody jako člověk, který pomohl vytvořit jedny z největších soukromě iniciovaných ochranářských projektů na světě. Ale možná nejzajímavější je právě spojnice mezi těmito dvěma světy.

Z byznysu si odnesl schopnost myslet ve velkém. Věděl, že nestačí mít dobrý úmysl. Musí existovat struktura, plán, správa, peníze, vytrvalost a schopnost dotáhnout věc do konce. Z přírody si odnesl vědomí, že některé hodnoty se nedají měřit čtvrtletním ziskem. Starý les není nevyužitá surovina. Řeka není jen energie, která ještě neprošla turbínou. Puma, jelenec nebo kondor nejsou fotografie z turistického prospektu. Jsou součástí světa, který nevznikl kvůli člověku, ale člověk v něm dostal místo.

Tompkinsův život je tak příběhem člověka, který nejprve dokonale zvládl pravidla moderního trhu a potom se rozhodl, že podle nich nechce dožít. Vydělal peníze na tom, že lidem prodával věci, a pak je použil k ochraně míst, kde žádné věci nejsou potřeba. V tom je jeho síla, rozpor i zvláštní krása.

Ne každý s ním souhlasil. Ne každý ho měl rád. Ale málokdo může říct, že po sobě nechal jen slova. Douglas Tompkins po sobě nechal lesy, řeky, stepi, mokřady, stezky, národní parky a myšlenku, že ochrana přírody nemusí být malá, opatrná a symbolická. Může být stejně odvážná, tvrdohlavá a velkorysá jako člověk, který se jednou rozhodl, že místo další značky zkusí vybudovat divočinu.

Zdroje:

https://www.bbc.com/news/world-latin-america-35048806

https://iocagroup.com/en/the-inspiring-story-of-douglas-tompkins-the-godfather-of-patagonia/ioca-group

https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/remembering-the-authentic-passionate-life-of-doug-tompkins

https://www.tompkinsconservation.org/news/2025/12/08/the-wild-legacy-of-doug-tompkins/

https://www.theguardian.com/us-news/2015/dec/13/douglas-tompkins-co-founder-north-face-chile-conservation

https://www.rewildingchile.org/en/about-us/about-kristine-and-douglas-tompkins/

https://www.tompkinsconservation.org/news/2015/12/09/douglas-tompkins-a-force-for-nature/

https://eu.patagonia.com/cz/en/stories/culture/community/to-those-who-loved-doug/story-17623.html

https://rewilding.org/a-wild-idea-a-biography-of-doug-tompkins/