Článek
V jednu chvíli jste úplně v klidu, v tu další už jste bez kontroly
Pro toho, kdo nezažil, je to něco, jako kdybyste až moc ,,hrotili“ nějaký trochu víc stresující okamžik. Zkrátka to dle dotyčného moc prožíváte, neumíte se uvolnit a děláte z toho drama. Na jednu stranu chápu. Nezná ty stavy, neví, jaké to je, nebo si dokáže něco nepřipouštět, zatímco vy se učíte ty stavy zvládat a za každý o něco zkrácený nepříjemný stav si už gratulujete.
No, můžu říct, že jsem tolikrát slyšela od někoho blízkého, že něco moc prožívám, ať to tolik neprožívám, že jsem až moc vystresovaná a neumím tak nějak vypnout. Věřte mi, rozhodně nejsem někdo, kdo si tyhle, jak já říkám ,,psychostavy“ užívá, kdo je rád, že je mu psychicky zle. Nijak netoužím po pozornosti okolí, ideálně, aby si mě nikdo nevšímal, to je to nejlepší, co se mi může přihodit za celý den. Když já nemusím nic říkat, když mě nikdo nesleduje a každý si jde po svém. Ale někdy to tak prostě nejde. A když se sejde více faktorů najednou, mají někteří lidé na problém zaděláno. A kdo s tím neumí pracovat, má to o to těžší než ten, kdo tenhle stav nezažil. A že takových lidí je. I když se mi možná někteří zasmějete, věřte, že vám klidným lidem závidím. Na druhou stranu nevím, jak vy zvládáte některé nervy drásající situace, možná to vaše tělo prožívá jinak. Nebudu soudit, zcela určitě ale budu přát úplně jiné tělesné prožívání než to, které má některé procento populace na planetě. Ne, nevybrali si to, je jim to nepříjemné, ale musí to zvládnout. I když se to často neobejde bez odborníka.
Ilustrační obrázek
Člověk si říká, že by ideální aspoň bylo, kdyby věděl, co tyto stavy spouští. Ne vždy ale dokáže odhadnout, co bylo příčinou. Někdy se může sejít více faktorů, jindy postačí jen jedna úzkostná myšlenka, která rozjede celý kolotoč a že vy to nechcete prožít? Vaše smůla, mozek si vyjede stav ohrožení a nastává kritická situace ,,bojuj/uteč“. A já se tedy přiznám, že už jsem zažila několik situací, kdy se mi opravdu ve stavu rozjeté ataky chtělo utéct. Pryč z toho místa, pryč ode všech, někam daleko, kde mě nikdo neuvidí. Jenže problém je, když prostě utéct nemůžete. Tak zůstanete a bojujete. A někdy j to fakt životní boj, že máte pocit, že to už je fakt na olympijské zlato. Akorát vy byste to zlato s chutí vrátili za stoprocentní jistotu, že už ty stavy nikdy nezažijete. Jenže ony si tu cestu k vám najdou. Otázka je – poddáte se jim, nebo začnete bojovat a pracovat s tím problémem tak, aby se z problémů stalo něco, co dostanete pod kontrolu?
Měla jsem jít místo své vedoucí na školení k právnické záležitosti. Školení se konalo v místnosti budovy naší organizace, takže odpadly starosti, kam přesně jít. Bylo to v menší zasedací hale, lidí tu bylo asi přes 40. Ten zájem o danou problematiku mě docela překvapil. Neseděla jsem ani vepředu, ani vzadu, spíše zlatý střed. Nikoho jsem neznala. Lektor, který nám přednášel danou problematiku, byl zřejmě šprýmař, už na začátku školení se pokoušel o uvolnění atmosféry. To se mi bude líbit, říkala jsem si.
Seděli jsme na dřevěných lavicích, byly vystlané menšími slabými polštáři, takže člověk cítil to tvrdé dřevo, na kterém seděl. A mohl se hýbat minimálně, ideálně mít vytočené nohy do strany, aby s nimi mohl víc hýbat.
Školení začalo. Lektor začal s úvodem a asi po 5 minutách jsem cítila, že mi začíná bušit srdce. A ne, rozhodně to nebylo tím, že by mi tak imponoval a já cítila takové to filmové romantické mrazení. Tedy mrazení to bylo, ale úplně jiné. Nastalo ticho a já do lektorova výkladu slyšela jen ,,buch, buch, buch, buch“. Snažila jsem se soustředit se na výklad, psala jsem si poznámky, hrála si s prsty. Zkusila si i loknout studené vody. Nic. Srdce dál bušilo jak o závod a zkuste se uklidnit, když vnímáte tlukot vlastního srdce. Začala jsem se třást a dostavoval se pocit, že se nemůžu nadechnout. Nadále jsem se pokoušela zaměstnat mozek, tu pozornost prostě musím upnout jinam. Ale ne, nešlo to. Asi po minutě srdce zesílilo, já měla silnější mrazení a říkala si, že snad z místnosti odejdu a na chodbě se to nějak zkusím rozdýchat. Na tuhle myšlenku mi okamžitě mozek odpověděl stylem ,,nikam nechoď, jsi tu za vedoucí, musíš vydržet“.
Asi po 10 minutách stav pomalu odezníval, já se ošívala všemi směry, modlící se, aby si zbývajících asi 40 lidí nevšimlo, že se něco děje. Takže konečně za chvíli bude klid. Hurá. Jenže to ,,hurá“ netrvalo věčně. Zhruba za 5 minut to přišlo opět. Srdce začalo bušit jako o závod, já si začala říkat, jestli třeba není špatný vzduch, ale větralo se. Tak co se sakra děje. Lektor ani nevyvolával, a když už chtěl interakci, většinou to byla touha vědět naše jméno a jestli třeba vlastníme nějakou věc, kterou by použil do praxe k danému příkladu. To člověka přece neznervózní. Ovšem moje maličkost si jela úplně něco jiného. Srdce jako po maratonu, dýchací soustava ve stavu, že bych ocenila i kyslíkovou masku, hrudník sevřený, že jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo zapnul do svěrací kazajky. A nepřestávalo to. Snaha o nádech na 4 doby a výdech na 6 dob selhávala a já si říkala, že snad musím omdlít. Ale samozřejmě jsem neomdlela. Po nějaké chvíli to zase ustávalo, přiznám se, že ani nevím, co z těch technik tomu pomohlo. Ale doufala jsem, že to už je naposledy. Ovšem ne. Tělo si to dalo natřikrát, ovšem při třetí ,,štaci“ už jsem se vážně obávala, že to je můj konec. Klepala jsem se, pila jsem studenou vodu ostošest, kreslila jsem, hýbala se na všechny strany a když byla moje srdeční činnost na vrcholu, už jsem si jen v duchu říkala, že jestli s sebou na místě seknu, tak jsem v háji, ani se nestihnu rozloučit s vedoucí. Ovšem tahle myšlenka rozsekla v mozku nějakou brzdu, protože jsem si následně v duchu začala nadávat, že jsem pitomá, že moje vedoucí by mi za myšlení stylem ,,nestihnu se rozloučit“ pěkně vynadala.
Tělo se po chvíli začalo opět uklidňovat a naštěstí už pak žádný další ataka nepřišla. Po zbytek výkladu už jsem tak nějak byla schopná rozumným způsobem uvažovat, a dokonce se i zasmála při pronesených hláškách jiných zúčastněných.
Po školení jsem zašla za vedoucí, šťastná, že jsem to přežila, ale vnitřně vyklepaná, přesvědčená, že to místnosti už nikdy nepůjdu. Mimochodem z panických atak můžete přejít do fobií, jakmile se začnete místům, kde jste prožili ataku, vyhýbat. Svěřila jsem se kolegyni, co se tam stalo. Nevěřícně vrtěla hlavou, řekla mi, abych s tím něco dělala. Zmohla jsem se jen na to, že jsem něco dělala, jinak bych odtamtud utekla. Paradox byl, že jako jedna z mála věděla, že tenhle problém řeším i s pomocí odborníka, takže jsem tak trochu nechápala, proč říká, abych s tím něco dělala. Já se snažím, jen to bylo silnější. Ovšem moji domněnku ohledně nafackování za to ,,(ne)rozloučení“ mi potvrdila a snažila se mi jemně, ale důrazně vštípit, abych na tohle vůbec nemyslela. Jo, to se ti to řekne když jsi to nezažila.
Prosím, pochop mě, neodsuzuj.. já to nedělám schválně
Člověk, který prožije panickou ataku, má kromě hrůzy z toho, že tenhle stav nikdy neskončí, také hrůzu z toho, že ho u toho někdo uvidí. Proto taky chce co nejrychleji zmizet z místnosti, dostat se někam do klidu, kde se s tím popere. Ale aby byl viděn u toho, když je mu špatně? To je pro něj něco hadr na býka, ztráta kontroly nad situaci, trapnost, stud.
Takový člověk vnitřně bojuje s tím, aby ten stav rychle odezněl, a zároveň, aby bylo u toho co nejméně svědků. A když svědkové jsou, je třeba jim nějakým způsobem vysvětlit, že to, co se děje, prostě přijde a odejde, ale dotyčný potřebuje být v klidu a o samotě. Někteří to pochopí a nechají ho, jiní se snaží pomoct. A jiní pro to nemají úplně pochopení.
Jasně, když člověk neví, co ten druhý prožívá, jak se vnitřně cítí, mže ho považovat za hypochondra, blázna, někoho přecitlivělého. Ale i kdyby si to myslel tak každý, kdo si atakou prošel, ocení, když mu tahle slova nebude říkat nahlas. Protože on o ten stav nestojí. Když už dotyčný neví, co říct na to, když se mu s tímhle někdo svěří, postačí třeba poznamenat, že ,,je mu to líto a kdyby bylo něco potřeba, je k dispozici“. Nebo vlídná slova a zájem o to, jak ulevit. Nebo se jen zeptat, co vlastně onen člověk prožívá, aby pochopil, jak mu asi je a proč se chová, jak se chová.
Hodně často člověk prožitou ataku skrývá, nikomu se nesvěří, bojí se odsouzení. Jenže si tím nijak nepomůže.
Co naopak pomůže, když ataku zažijete? Ne, že bych ji někomu přála, jsou to stavy, které fakt zažít nechcete. Pokud ale už na to dojde, snažte se zachovat klid. Nezapomeňte v prvé řadě, že i když si myslíte, že máte zřejmě infarkt, tak ten to opravdu není. Máte zrychlenou reakci těla na nějaký podnět, nad kterým musíte opět převzít kontrolu. A jak na to? V první řadě se zaměřte na dech. I když nejste trénovaní, dechová technika pomáhá i těm, co mají pocit, že plíce se jim buď roztrhnou, nebo se udusí. Takže s nádechem počítejte do 4, s výdechem do 6. A hezky pomalu. Možná budete mít pocit, že už nemáte co vydechnout, ale pokuste se zkrátka o delší výdech, než je nádech. Dále pomáhá uzemnění, technika 5, 4, 3, 2, 1 – rozhlédněte se kolem sebe a vyjmenujte 5 věcí, které vidíte. Dále jmenujte 4 věci, kterých se můžete dotknout. Následují 3 věci, které slyšíte. Zaměřte se na 2 věci, které cítíte. A 1 věc, kterou chuťově poznáváte a máte v ústech.
Důležitá je také podpora rodiny a blízkých. Svěřte se blízké osobě, řekněte jí, jak se cítíte, co to s vámi dělá, příp. jak vám můžou pomoct. Vy budete rádi, že to můžete sdílet, dotyčná osoba si zase bude vážit důvěry, kterou k ní máte. Někteří možná nepochopí a nebudou vás brát vážně, jiní se naopak budou zajímat a podpoří vás.
Zdroje:
Zkušenost autorky
