Článek
Nová kolegyně v týmu
Typická situace, kdy se do ženského kolektivu dostane nová kolegyně, která v celém množství nových pracovních parťaček zná pouze jednu, se kterou ji pojí již pracovní záležitosti z minulosti. Logicky se tedy chodí doptávat nejčastěji právě téhle kolegyně, ale občas se zeptá i jiných. Práci odvádí dobře, účastní se schůzek, občas si s kolegyněmi jdou sednout odpoledne na kávu a popovídat si. Vše vypadá zalité sluncem. A pak se to stane…
Všichni se odvrací
Přijdete druhý den do práce a nikdo na vás moc nemluví, resp. prohodí s vámi slovo, třeba i větu, ale je vidět, že si dávají pozor na to, co před vámi řeknou. A vás zajímá proč? Co se stalo? Co je špatně? Proč najednou všichni vypadají, jako když jste veřejný nepřítel číslo 1? A když se chcete dozvědět detaily, nikdo vám nic neřekne, každý zatlouká, že se přece nic neděje. A je na vás, abyste našel/a pravdu. Pravdu, která vlastně ani pravdou není, ale přece šířeným drbům se snáze věří.
Drby
Je zajímavé zamyslet se nad tím, jak málo stačí k tomu, aby člověk vstřebal to, co se povídá o druhém a uvěřil tomu, aniž by si ověřil verzi dotyčného. Přece proč ověřovat, jak to doopravdy je, když máme k dispozici ,,zaručené informace“?
Kdysi jsem se dostala do situace, u které dosud nějak nemůžu pochopit, jak vlastně vznikla. Nastoupila jsem do práce, kolektiv příjemných kolegyň, se kterými jsem se bavila snad o všem možném, přidávala názor, a kde to bylo možné, tak i zkušenost. Všechno bylo strašně fajn do doby, než se najednou se mnou přestaly některé kolegyně bavit. Vědělo se o mně, že se znám s jednou kolegyní z minula a máme spolu přátelské vztahy, bavíme se o rodině, zájmech, práci, celkově o všem. Ovšem nikdy by mě nenapadlo, že někoho napadne sdělovat o mně, že kolegyni donáším na ostatní. Ptala jsem se ostatních, proč se se mnou tolik nebaví a jejich pohled vypadá, jako bych byla snad nájemný vrah. Až mi jednou jedna z kolegyní řekla: ,,Nediv se, že se s tebou nikdo nebaví. Říká se, že na nás donášíš, kdy jdeme z práce, kam jdeme, s kým se bavíme.“ No, reakce potom, co jsem se vzpamatovala z šoku, byl naprostý smích a sdělení, že tohle snad nemůže nikdo brát vážně, protože kolegyně, se kterou jsem se hodně bavila, je v kolektivu oblíbená a baví se s ní úplně všichni. A do toho, kdy moje kolegyně chodí do práce nebo z ní a kam chodí, je mi upřímně naprosto jedno, mám svoje povinnosti, nemíním řešit život jiných. Na tohle mi bylo zodpovězeno, že přece to holky o mně říkají a s kolegyní se bavím, takže na tom asi něco bude.
Co dodat..
No, neměla jsem co dodat. Bylo mi líto, že se o mně roznáší toto, a ještě víc mě mrzelo, že si žádná z kolegyň neověřila mou verzi příběhu včetně toho, že opravdu nemám zapotřebí řešit takové malichernosti. Připadala jsem si trochu jako v té písničce Nafrněná, kde se zpívá ,,i tamta tamhle to ví, no ta to bejt tak musí, když se to prsím tě říká, se to prsím tě ví.“ Opravdu na tuhle část života snad není výstižnější písničky.
Abych to zkrátila, časem vše vyšumělo a do popředí se dostaly jiné drby a pomluvy. O kolegyních jsem si myslela svoje a nikdo se k tomu už nevracel. Když se někdy dozvím řeči o ostatních, vždycky si říkám, kolik je na tom pravdy a kolik lži? A kdo si dal práci zeptat se na skutečnost?
Dostal/a jste se do situace, kdy vám bylo řečeno, že se o vás říká, že donášíte? Jak jste takovou situaci řešil/a? Bránil/a jste se, nebo jste tomu nevěnoval/a pozornost?
