Vasilij Zajcev, lovec z Uralu: z účetního se stal obávaný odstřelovač a hrdina

Začátek války zastihl Vasilije Zajceva na úplně opačném konci země. Sloužil u tichomořského loďstva a měl na starosti finance. Nebyl tedy někde v zákopech ani na palubě válečné lodi, ale v kanceláři, nad účty a výkazy. Z fronty k němu přicházely jen zprávy, jedna horší než druhá. Němci postupovali, sovětské jednotky ustupovaly a ztráty narůstaly tak rychle, že si je člověk skoro nedokázal představit.

Zajcev nechtěl zůstat stranou. Požádal o převelení k bojovým jednotkám, ale velitelé ho zřejmě nechtěli pustit hned. Měl svou práci, byl pro loďstvo užitečný a nebyl důvod posílat ho někam, kde vojáci mizeli po tisících. Podle jeho pozdějších vzpomínek žádost opakoval tak dlouho, až nakonec uspěl.

Na podzim 1942 se ocitl u 1047. střeleckého pluku 284. střelecké divize. Ta mířila ke Stalingradu. Německé jednotky už tehdy bojovaly přímo ve městě a na některých místech se dostaly téměř až k Volze. Sovětští obránci se drželi v úzkém pásu trosek podél řeky a každá nová posila pro ně znamenala několik dalších mužů, kteří mohli vystřídat unavené, zraněné nebo mrtvé.

Zajcev mezi nimi nijak nevynikal. Nebyl to slavný střelec ani zkušený frontový voják. Byl mu sedmadvacet a ještě nedávno pracoval s čísly. Teď se měl poprvé ocitnout v bitvě, o níž si nikdo předem neuměl představit, jak bude vypadat.

Nejprve bylo potřeba přeplout Volhu. Ani to nebyla samozřejmost. Německé dělostřelectvo ostřelovalo břehy, přístaviště i čluny na řece a nad vodou se objevovala letadla. Některé posily se do města vůbec nedostaly. Plavidlo dostalo zásah, převrátilo se nebo začalo hořet a vojáci skončili ve vodě ještě dřív, než zahlédli místo, kde měli bojovat.

Na druhé straně už nebylo skoro co poznávat. Stalingrad byl zdevastovaný k nepoznání. Ulice mizely pod sutinami, z domů zůstaly části zdí a schodiště, která končila ve vzduchu. V továrnách ležely mezi troskami převrácené stroje, kusy kolejí a pokroucené železo. Bojovalo se ve sklepích, na chodbách, v dílnách i na dvorech. Někdy měla jedna strana přízemí a druhá patro nad ní.

A pořád tam byli civilisté. Schovávali se ve sklepích, bez pořádného jídla, vody a často i bez možnosti zjistit, co se děje o pár ulic dál. Zajcev tedy nepřišel do města, kde byla jasná fronta a za ní bezpečné zázemí. Přišel do změti trosek, vojáků a lidí, kteří v tom všem zůstali uvěznění. Právě tam měl začít jeho skutečný boj.

Zajcev se zde nejprve zapojil do boje jako řadový pěšák. Teprve postupně vyšlo najevo, že s puškou zachází lépe než většina jeho druhů. K přesné střelbě přitom nepřišel v armádě. Naučil se jí dávno předtím v úplně jiném prostředí.

Narodil se 23. března 1915 ve vesnici Jeleninskoje na jižním Uralu. Jeho rodina žila skromně a lov nepatřil k volnočasovým zálibám, byl nutností. Zvěř poskytovala maso i kožešiny, a kdo s puškou neuměl zacházet, mohl se v kraji s dlouhými zimami dostat do vážných potíží.

Na lov ho brával dědeček. Pozdější životopisy z této části Zajcevova života vytvořily téměř předem napsaný osud budoucího odstřelovače. Vyprávělo se, že už jako dítě lovil vlky, že první pušku dostal ve velmi nízkém věku a že se v uralské přírodě naučil téměř nadlidské trpělivosti. Část těchto historek může být pravdivá, jiné se patrně během let přikrášlily. Zajcev se stal známým hrdinou a jeho dětství se později vyprávělo tak, aby k jeho válečné pověsti co nejlépe pasovalo.

Není však důvod pochybovat o tom, že skutečně vyrůstal mezi lidmi, kteří uměli lovit a pohybovat se v krajině. Taková zkušenost nebyla jen otázkou přesné mušky. Lovec se musel naučit čekat, neprozradit se hlukem a všímat si změn, které ostatní snadno přehlédli. Zvíře často nebylo vidět celé. Jeho přítomnost prozradil pohyb větve, otisk ve sněhu nebo neklid ptáků.

Stejné návyky později využíval ve Stalingradu. Místo lesa měl před sebou rozpadlé domy, ale i v nich hledal drobnosti, které nezapadaly do okolí. Kus zdiva mohl ležet trochu jinak než předchozí den. V tmavém otvoru se na okamžik změnil stín. Na okraji zdi se objevila čára, která mohla být hlavní pušky. Zkušený odstřelovač se obvykle neukázal celý a jeho protivník musel nejprve poznat, že na místě vůbec někdo je.

Zajcev přitom dlouho nežil jako lovec ani profesionální voják. Vystudoval stavební školu, vyučil se zámečníkem a získal účetní vzdělání. Roku 1937 nastoupil k Tichomořskému loďstvu, kde pracoval mimo jiné jako účetní. Do Stalingradu tedy nepřišel absolvent zvláštní střelecké akademie, ale muž, který několik předchozích let strávil převážně kancelářskou prací.

O prvních Zajcevových zásazích ve Stalingradu existuje několik verzí. Podle nejznámější z nich si jeho přesnosti všiml velitel poté, co Zajcev obyčejnou armádní puškou zasáhl několik německých vojáků na protějším břehu nebo ve vzdáleném postavení. Následně měl dostat pušku Mosin s optickým zaměřovačem a začít působit jako odstřelovač.

Takto hladký začátek se dobře hodil do novinového článku, skutečnost však nejspíš byla obyčejnější. Zajcev se účastnil bojů, střílel přesně a jeho nadřízení postupně poznali, že by byl užitečnější při cíleném vyhledávání důležitých protivníků než při běžné palbě pěšího družstva.

Odstřelovači tehdy nebyli ve Stalingradu žádnou raritou. Obě strany je nasazovaly ve velkém a rozbité město jim poskytovalo množství úkrytů. Bojovalo se v domech, továrních halách, na železničních náspech i v kanalizačních příkopech. Němečtí a sovětští vojáci někdy drželi různá patra jedné budovy. V podobném prostředí mohl jediný dobrý střelec zastavit pohyb přes dvůr, znemožnit zásobování postavení nebo donutit celý oddíl, aby se celé hodiny držel při zemi.

Zajcev rychle pochopil, že největší cenu nemá první voják, který se objeví v zaměřovači. Vyhledával především důstojníky, kulometčíky, dělostřelecké pozorovatele a další lidi, jejichž ztráta mohla způsobit větší škodu. Nebývali vždy rozeznatelní podle hodnosti. Vojáci v boji často odkládali nápadné odznaky a velitel se mohl oblékat stejně jako jeho podřízení. Prozradilo ho však chování skupiny. Ostatní čekali na jeho pokyn, obraceli se k němu nebo mu předávali hlášení.

Zajcev proto někdy dlouho sledoval několik mužů, aniž by vystřelil. Potřeboval nejprve pochopit, co se před ním odehrává. Jeden unáhlený výstřel mohl zlikvidovat bezvýznamný cíl a současně odhalit jeho vlastní stanoviště.

Nejlepší pozorovací místa bývala zároveň nejnebezpečnější. Horní patro domu nabízelo široký výhled, ale postava střelce se v něm mohla rýsovat proti obloze. Díra ve zdi poskytovala ochranu jen do chvíle, než si jí všiml německý odstřelovač. Hromada cihel mohla vypadat opuštěně, ale právě proto ji někdo na druhé straně pozorně sledoval.

Zajcev se proto snažil nevracet na stejné místo a po několika výstřelech stanoviště opouštěl. Nestřílel těsně z okenního otvoru, ale raději se ukryl hlouběji v místnosti, kde jeho hlaveň ani tvář nebyly zvenčí snadno vidět. Příchodovou cestu maskoval a předem si hledal možnost ústupu. Když protivník přibližně určil jeho polohu, mohl proti ní použít minomet, kulomet nebo dělostřeleckou palbu.

Značnou část dne přitom Zajcev vůbec nestřílel. Pozoroval. Ležel v prachu, chladu nebo vlhku a čekal, zda se v okně, mezi kolejemi či za zničeným strojem něco nepohne. Nesměl zakašlat, neopatrně otočit hlavu ani odstrčit kámen, který ho tlačil do těla. V optice viděl jen malý výsek města. Zatímco kolem dopadaly granáty a hořely domy, jeho vlastní svět se mohl na několik hodin zúžit na tři okenní otvory a kus rozbité zdi.

Podobná práce vyžadovala jiný druh odvahy než útok s bajonetem. Nebyla v ní možnost nechat se strhnout ostatními. Odstřelovač zůstával často sám nebo pouze s pozorovatelem a dobře věděl, že někde před ním může ležet protivník, který sleduje stejné místo.

Také potvrzování zásahů bylo v troskách složité. Zasažený člověk mohl spadnout za zeď, jeho tělo odtáhli spolubojovníci nebo prostor krátce nato zasáhl granát. Přesné počty proto nelze brát jako spolehlivou statistiku. Sovětské prameny přesto Zajcevovi za boje ve Stalingradu připisovaly 225 zabitých německých vojáků a důstojníků. Celkový počet za válku bývá uváděn kolem 242. Nebyl tedy nejúspěšnějším sovětským odstřelovačem, ale stal se z nich nejznámějším.

Zajcevovy schopnosti byly pro obránce města cenné, ještě důležitější však bylo, že je dokázal předávat ostatním. Začal školit další vojáky, kterým se podle jeho příjmení říkalo „zajíčata“.

Výcvik nemohl být dlouhý ani komfortní. Probíhal v bojujícím městě a nováčci se učili přímo v terénu. Zajcev jim vysvětloval, že dobrý střelec nemusí být dobrým odstřelovačem. Člověk mohl na střelnici zasahovat terč za terčem, ale ve skutečném boji se prozradit hned při příchodu na stanoviště.

Učili se pozorovat nejen nepřátelské linie, ale také okolí vlastního úkrytu. Čerstvě odhrnuté cihly, zlomené větve nebo nápadně čistý otvor ve zdi mohly protivníkovi ukázat, že se na místě někdo usadil. Odstřelovač neměl přetvářet okolí podle svých potřeb víc, než bylo nutné. Musel se přizpůsobit nepořádku, nikoli v něm vytvořit uklizené střelecké místo.

Důležitá byla spolupráce ve dvojici. Jeden muž se soustředil na úzké zorné pole puškohledu, zatímco druhý hlídal širší okolí. Pozorovatel mohl zjistit směr nepřátelského výstřelu, upozornit na pohyb z boku nebo sledovat, zda se na zasažené místo nepokouší dostat další voják.

Zajcev pracoval také s několika dvojicemi rozmístěnými tak, aby se jejich sledované prostory překrývaly. Pokud se Němec ukryl před jednou z nich, mohl se zároveň ukázat druhé. Smyslem nebylo jen zvýšit počet zásahů. Několik dobře umístěných střelců mohlo vytvořit prostor, přes který se protivník neodvážil přecházet. Tím zpomalovali přesuny lidí, munice i rozkazů.

Mezi troskami se navíc rychle šířily pověsti. Němečtí vojáci nemuseli přesně vědět, odkud se střílí ani kolik odstřelovačů v okolí působí. Stačilo, že někdo při přebíhání přes dvůr padl. Další už postupovali pomaleji, hledali kryt a zvedali hlavu jen na okamžik. Strach z neviditelného střelce dokázal ochromit pohyb i tam, kde zrovna žádný nebyl.

Ve Stalingradu nepůsobili jen vojáci, ale také váleční zpravodajové. Jedním z nejznámějších byl spisovatel Vasilij Grossman, který trávil s obránci dlouhé týdny a zajímal se rovněž o odstřelovače. Jejich příběhy se objevovaly v armádním tisku a Zajcev se brzy stal jednou z nejznámějších tváří bitvy.

Sovětská propaganda si ho nevybrala náhodou. Jeho život se dal vyprávět jednoduše a působivě. Chlapec z rolnické rodiny se naučil střílet v uralských lesích, později pracoval jako účetní a na frontu se přihlásil dobrovolně. Ve Stalingradu pak své lovecké zkušenosti obrátil proti německým útočníkům.

Nebyl to vymyšlený hrdina. Zajcev skutečně bojoval, skutečně cvičil další střelce a jeho výsledky byly v rámci 62. armády mimořádné. Noviny však z živého člověka postupně odstraňovaly všechno, co se do obrazu hrdiny nehodilo. Únavu, strach, nepovedené akce, dlouhé dny bez jediného zásahu i skutečnost, že žádný odstřelovač nemohl působit bez pomoci dalších lidí.

Propaganda neznamenala pouze lhaní. Často pracovala s pravdivým základem, z něhož vybírala nejpůsobivější části, spojovala je dohromady a podávala je bez pochybností. Zajcev se tak už během bitvy začal měnit v postavu, která byla klidnější, odvážnější a neomylnější než kterýkoli skutečný člověk.

Právě z tohoto prostředí pravděpodobně vyrostl i jeho nejslavnější příběh.

Podle Zajcevových pozdějších vzpomínek vyslali Němci do Stalingradu mimořádně zkušeného odstřelovače, který měl slavného sovětského střelce zlikvidovat. V různých verzích vystupuje jako major König, Konings nebo Heinz Thorvald. Bývá označován za velitele německé odstřelovačské školy.

Zajcev měl se svými druhy několik dní hledat místo, odkud nový protivník střílí. Nakonec ho údajně objevil pod kusem železného plechu mezi hromadou cihel a zničeným tankem. Jeho spolubojovník Nikolaj Kulikov vystrčil přilbu a po výstřelu předstíral, že byl zasažen. Německý střelec se měl nepatrně odkrýt, aby se přesvědčil o úspěchu, a Zajcev jej v té chvíli zastřelil.

Právě tato epizoda se později stala jádrem filmu Nepřítel před branami. Její věrohodnost je však sporná. Neexistují přesvědčivé německé doklady o odstřelovači daného jména ani o veliteli školy, který by byl do Stalingradu vyslán přímo proti Zajcevovi. Historik Antony Beevor uvedl, že ruské vojenské archivy slavný souboj v této podobě nepotvrzují. Někteří badatelé jej proto pokládají za propagandistickou legendu, jiní připouštějí, že mohl vycházet ze skutečného střetu s některým zkušeným německým střelcem.

Zajcev se ve městě nepochybně s nepřátelskými odstřelovači setkával. Je docela možné, že jeden obtížný souboj trval několik dnů a skončil způsobem, který se alespoň částečně podobal pozdějšímu vyprávění. Zda proti němu skutečně stál slavný německý major, už patrně nezjistíme.

Pochybnosti o Königovi však neznamenají, že je třeba zpochybnit všechno ostatní. Jen ukazují, jak snadno se z válečné příhody stane dokonale vystavěný příběh. Zajcev v něm představoval prostého člověka z Uralu, zatímco Němec byl školeným profesionálem vyslaným z centra říše. Sovětský voják zvítězil nikoli lepší technikou, ale trpělivostí, zkušeností a znalostí prostředí. Pro tehdejší čtenáře mělo takové vyprávění jasný význam.

Zajcevovo působení ve Stalingradu netrvalo dlouho. V lednu 1943 explodoval v jeho blízkosti minometný granát a střepiny mu vážně poškodily oči. Na nějaký čas téměř (možná úplně) přestal vidět. Bitva přitom právě vstupovala do závěrečné fáze. Německá 6. armáda byla obklíčena, její vojáci hladověli a sovětské jednotky postupně dobývaly zbytek území, které ještě držela.

O Zajceva se staral známý oční lékař Vladimir Filatov a jeho zrak se podařilo zachránit. Dne 22. února 1943 získal titul Hrdina Sovětského svazu. Někdy se mylně tvrdí, že mu byl udělen až roku 1980, ve skutečnosti jej obdržel bezprostředně po bitvě o Stalingrad. Později se vrátil do služby a válku dokončil v hodnosti kapitána.

Po skončení bojů se usadil v Kyjevě. Vystudoval textilní obor a pracoval v oděvním průmyslu, kde se časem stal ředitelem závodu. Žil tedy životem, který se od jeho válečné pověsti značně lišil. Vedl podnik, řešil výrobu a účastnil se setkání veteránů. Své zkušenosti později popsal v pamětech, z nichž čerpala řada dalších autorů.

Zemřel 15. prosince 1991, jen několik dní před definitivním rozpadem Sovětského svazu. Bylo mu šestasedmdesát let. Přál si být pohřben ve Volgogradu, někdejším Stalingradu, jeho ostatky však zůstaly nejprve v Kyjevě. Teprve roku 2006 byly přeneseny na Mamajevovu mohylu, kde se nachází hlavní památník obránců města.

Vasilij Zajcev nebyl sovětským odstřelovačem s nejvyšším počtem potvrzených zásahů. Někteří jeho kolegové dosáhli vyšších čísel, ale jejich jména mimo někdejší Sovětský svaz zná málokdo. Zajcev měl výhodu, že bojoval ve Stalingradu, bitvě, která se už během svého průběhu stávala symbolem.

Jeho příběh navíc obsahoval všechno, co si veřejnost snadno zapamatovala. Lovecké dětství na Uralu, dobrovolný odchod z bezpečného místa, hořící město, skupinu žáků nazývaných zajčata, těžké zranění i tajemného německého protivníka. Každá další kniha, článek a film tento obraz trochu upravily, až se skutečný voják téměř ztratil pod postavou slavného střelce z trosek.

Film Nepřítel před branami z roku 2001 jeho známost ještě znásobil. Zajcev v něm vystupuje jako osamělý hrdina, kolem něhož se do značné míry otáčí celá bitva. Ve skutečnosti byl součástí mnohem většího celku. Bez pozorovatelů, průzkumníků, pěšáků a dalších odstřelovačů by nepřežil. Německý postup nezastavil jeden člověk, ale armáda, která za vítězství zaplatila obrovskými ztrátami.

Kolem jeho jména zůstane několik otazníků. Není jisté, zda opravdu bojoval s majorem Königem. Nelze dokonale ověřit ani každou položku v jeho válečné bilanci. Byl ale skutečným a mimořádně schopným odstřelovačem, kterého sovětská propaganda využila, protože jeho příběh dokázal povzbudit obránce města. Jedno nevylučuje druhé. Skutečný muž a legenda vznikali vedle sebe, ve stejnou dobu a na stejném místě.

Zdroje:

https://sdi.edu/2022/05/17/greatest-marksmen-vasily-zaitsev/

https://stalingradfront.com/articles/articles-about-stalingrad-battle/zaytsev/

https://www.gw2ru.com/history/3799-vasily-zaitsev-battle-of-stalingrad

https://www.dotyk.cz/magazin/vasilij-zajcev-odstrelovac-30000123.html