Článek
Článek, na který reaguji, popisoval hledání vhodného nájemce z pohledu pronajímatele. Nepochybuji, že řada pronajímatelů je slušných a že i pro ně je často těžké najít spolehlivého nájemníka. Na druhou stranu ale bývá, aspoň v dnešní době, převis zájemců nad nabídkou bytů či domů k pronájmu, a tak si pronajímatelé mohou většinou vybírat z dlouhé řady zájemců. A přestože se nikdy nedá dopředu odhadnout, jak se bude člověk později chovat, nějaký předběžný obrázek si člověk může udělat i z chování během prohlídky. Pronajímatelé tak mají dnes větší výhodu, lepší výběr a možnost „víc si diktovat“ než samotní zájemci o pronájem.
Když jsem se během studií osamostatnila, byl mojí první zkušeností společný pronájem bytu i se spolužačkami. Vzhledem k tomu, že žádná z nás by tehdy sama nepoplatila byt, rozhodly jsme se společně najít takový, kde bychom mohly bydlet po dobu studia společně a na nájem se skládat. I tehdy nebyla nabídka kdovíjak bohatá, a tak jsme nakonec musely vzít zavděk malým starším bytem, kde jsme byly trochu jako sardinky, ale měly jsme tam vše potřebné, a to bylo důležité.
Nájem nebyl zrovna malý, ale když jsme ho rozpočítaly, bylo to snesitelné. Pronajímatel byl starší muž, ne zrovna dvakrát příjemný a jednání s ním bylo složitější. Neustále se s námi chtěl scházet, aby prý poznal, komu dává všanc svůj byt. I když už jsme se dohodli, že nám byt pronajme, musely jsme ho několikrát žádat, aby vytvořil nájemní smlouvu, abychom ji mohly podepsat a „měly něco v ruce“. Pořád se na něco vymlouval a my už se bály, že z toho nakonec nic nebude a že nás třeba po týdnu z bytu vyhodí. Raději jsme koukaly po dalších možnostech, ale v dojezdové vzdálenosti ke škole se bohužel nic moc neobjevovalo. Asi už měl dost našeho dožadování se, a tak nakonec se smlouvou dorazil.
Přestože měl na počátku jedinou podmínku, že nesmíme dělat v noci hluk a rušit okolí, najednou měl požadavků mnohem více. A ano, ne všechny byly podle zákona. Byly jsme ale mladé a příliš nevěděly, co si pronajímatel může dovolit požadovat, a co ne. A i kdybychom to věděly, netroufly bychom si jakkoliv protestovat, protože někde jsme bydlet potřebovaly.
Abych ještě přiblížila, jak ubytování vypadalo, jednalo se o rodinný domek s malým dvorem, kde byl samotný dům ještě prodloužen přístavbou, která byla samostatná jako malý byt – a ten jsme měly pronajatý. Když jsme chtěly do bytu nebo z bytu, musely jsme projít přes společný dvůr a vrata.
V návaznosti na společně sdílený dvůr a vchodová vrata pronajímatel požadoval, abychom po 22. hodině už nikam neodcházely a abychom i přicházely do bytu před touto hodinou. Jinak nemusí být vrata odemčená a my se nikam nedostaneme. Vytápět se smělo jen na maximálních 20 stupňů. Přehled o teplotě a možnost topení regulovat měl majitel ve své části domu, takže i kdybychom si chtěly přitopit, což jsme někdy chtěly, protože staršími okny poněkud protahovalo, mohl nám to zarazit. Přitom bychom byly ochotné za to připlatit. Hluk byl zakázaný celý den i celou noc, nechtěl být rušen. Návštěvy nemyslitelné.
Už jsme nebyly puberťačky a ani jsme neměly potřebu se někde toulat po večerech, protože škola nám dávala zabrat, a tak jsme tehdy přikývly a rok jsme v tomto pronajatém bytě žily. Majitel si stejně každou chvíli vymýšlel něco, čím jsme ho údajně rušily a neustále nás obtěžoval nesmyslnými připomínkami, takže po roce jsme se rozhodly, že v pronájmu pokračovat nebudeme. Kauci, která měla být vratná, jsme z něj tahaly tak dlouho, že jsme už ani nevěřily, že nám ji někdy vrátí. Stejně ji nevrátil celou – část si započetl za údajné opotřebování vybavení. Tehdy mě poprvé napadlo, jaká byla chyba, že jsme si celý byt nevyfotily, abychom měly důkaz počátečního stavu.
Zbýval mi ještě jeden rok studia a naštěstí se mi naskytla možnost přivýdělku, ze kterého bych pokryla platbu za pronájem levné garsonky. Když jsem obcházela nabídky, kterých bohužel také moc nebylo, překvapilo mě, s jak protichůdnými požadavky jsem se někde setkávala. Zatímco někteří pronajímatelé trvaly na smlouvě na dobu určitou, většinou na rok, jiní zase trvali na tom, že chtějí někoho, kdo tam bude bydlet víc let, protože nechtějí zanedlouho hledat někoho dalšího. Ale jak by se člověk mohl dopředu někde uvázat, když ho život může za nějaký čas zavát někam jinam? Samozřejmě, žádný pronajímatel vás nemůže nikde držet násilím, ale když jste slušný člověk, není vám příjemné odsouhlasit, že někde vydržíte určitě řadu let, když si sama myslíte, že za rok možná budete jinde…
No, nakonec jsem získala starou garsonku, kterou pronajímala paní ve věku mé babičky. Strohá, přísně vypadající, a ne příliš komunikativní. Smlouvu chtěla na rok, ale s tím, že první tři měsíce budou zkušební a pokud bude mít pocit, že se k bytu nechovám dostatečně dobře, může mě ihned vyhodit. Zároveň si vymínila právo se chodit aspoň dvakrát do měsíce podívat, v jakém stavu byt je. Vybavení si můžu do bytu přidat, pokud mi nebude stačit stávající, ale neexistuje, že bych stávající vybavení někam odstrčila, složila apod. Vše musí zůstat tak, jak je. A v žádném případě si tam nemůžu zřídit trvalý pobyt.
Když jsem někde v průběhu toho roku měla vyplňovat trvalé bydliště, bylo mi dost nepříjemně, když jsem musela vyplnit adresu magistrátu, jako kdybych byla nějaký bezdomovec. V bytě jsem se pomalu bála čehokoliv dotknout, aby na tom snad nezůstal otisk nebo jsem to o centimetr neposunula jinam. Paní domácí měla schopnost všimnout si všeho, i vypraného ubrusu na malém stolečku, ze kterého se párala malá nitka.
Že vybavení bylo už tak staré, že se rozpadalo samo o sobě, že okna by uvítala aspoň nová těsnění a pračka vydávala zvuky jak skřípající lokomotiva, to jí přišlo v pořádku a nebyl důvod k renovaci.
Se skřípěním zubů jsem to ten rok vydržela, dokončila školu a rozhodla se, že se vrátím do svého rodného města, kde si najdu pronájem a novou práci, tentokrát už na plný úvazek.
Práci jsem si našla ještě dřív než nový byt, takže jsem první měsíc musela dojíždět ze stávajícího bydliště. Netrvalo to ale dlouho a v nabídce se objevil poměrně pěkný, zrekonstruovaný malý byt. Neváhala jsem a hned si domluvila s majitelem prohlídku.
Na prohlídce nás bylo několik najednou. Docela dobrý psychologický tah, protože máte pocit, že když okamžitě vše neodsouhlasíte, někdo z ostatních by vás mohl předběhnout.
Byt se mi líbil, i svým vzhledem odpovídal tomu, jak bych si jej případně zařídila já sama, takže jsem věděla, že bych se v něm cítila opravdu dobře. Rozhodně lépe než v předchozích dvou bytech, kde jsem si celou dobu připadala spíše jako škodná nebo vetřelec.
Raději jsem neváhala a jako první jsem ze skupinky vyjádřila vážný zájem o pronájem. Domluvili jsme se na schůzce během dalšího dne, kdy by mi majitel předložil nájemní smlouvu a sepsali bychom vše potřebné. Byla jsem nadšená, majitel mi připadal jako normální člověk a byt byl prostě super.
I přes mé počáteční nadšení přišla druhý den trochu studená sprcha. Než si plácneme a podepíšeme smlouvu, majitel chce znát nebo ode mě podepsat souhlas:
· Výpis z rejstříku trestů
· Potvrzení o bezdlužnosti
· Potvrzení o tom, že jsem zaměstnaná na dobu neurčitou a už mám po zkušební lhůtě
· Podepsat, že nebudu v bytě kouřit
· Podepsat, že nemám a nebudu si pořizovat zvíře
· Podepsat, že neplánuji malé dítě
· Podepsat, že v bytě budu bydlet pouze sama – v případě změny by musel případný spolubydlící doložit a podepsat to samé
Přijde vám to přehnané? Mně také a hlavně nezákonné. Ale byt jsem potřebovala, byl za přijatelnou cenu, a i když na nic z toho nemá pronajímatel právo, odmítnutí by znamenalo ztrátu příležitosti. A tak jsem vše doložila a podepsala. Trochu měl problém s tím, že mi do konce zkušební doby zbýval ještě necelý měsíc, ale nakonec to se skřípěním zubů zkousnul.
Co jsem tím chtěla říct? Že chápu obavy pronajímatelů, ale i oni by se měli pokusit trochu vžít do nás, zájemců o pronájem. I my jsme lidé, slušní lidé. Nechceme nikomu ničit majetek, ale když už budeme platit nemalé částky za pronájem, chceme se i my cítit jako lidé a mít pocit, že můžeme pronajatému bytu říkat domov.
Všechny tyhle podmínky jsou často až ponižující a hlavně – pokud nebude nájemce slušný člověk, tak tohle všechno bude pronajímateli stejně k ničemu.
Je sice fajn, že zákon stanovuje, co si nesmí pronajímatel dovolit, ale realita je taková, že si může dovolit cokoliv – a vy to sice nemusíte akceptovat, ale pak taky nebudete mít kde bydlet. Protože nabídek je málo, zájemců hodně a vždycky se najde někdo, kdo takové podmínky přijme, jen aby měl střechu nad hlavou.
Nedivím se, že mnoho lidí dává přednost bydlení ve vlastním, i když se tím uvážou k celoživotní hypotéce. Ale budou mít domov, který si budou moci přizpůsobit svým potřebám a kde jim nikdo nebude určovat, zda smějí mít pejska nebo dokonce malé dítě.
