Vlha pestrá, jeden z nejkrásnějších ptáků v naší přírodě. Hnízdo hrabe v zemi a loví včely za letu

Jsou ptáci, kterých si člověk skoro nevšimne. Splývají s větvemi, s trávou, se stínem. A pak je tu vlha pestrá. Pták, který jako by se do střední Evropy zatoulal z úplně jiného světa. Když ji člověk zahlédne poprvé, většinou na okamžik znejistí. V krajině, kde jsme zvyklí na hnědé skřivany, šedé vrabce, černé kosy a nenápadné pěnice, se najednou objeví tvor s tyrkysovým břichem, rezavým hřbetem, žlutým hrdlem a černou páskou přes oko. Vypadá spíš jako pták z cestopisného filmu než obyvatel našich pískoven, říčních břehů a teplých svahů.

Jenže vlha pestrá, latinsky Merops apiaster, není žádný uprchlík z exotické voliéry. Je to evropský druh, i když jeho domovem jsou především teplejší oblasti. Hnízdí v jižní a střední Evropě, v části západní Asie i severní Afriky a evropské populace na zimu táhnou do Afriky. V Česku byla dlouho vzácností, ale v posledních desetiletích se její výskyt postupně rozšiřuje. A právě to z ní dělá jednoho z nejzajímavějších ptáků současné české přírody - není jen krásná, ale také něco vypovídá o tom, jak se krajina a klima mění.

Vlha pestrá není velký pták. Na délku měří zhruba něco přes dvacet centimetrů, takže velikostí může vzdáleně připomínat štíhlejšího kosa. Jenže tím podobnost končí. Má dlouhá, špičatá křídla, štíhlé tělo, protáhlý ocas a poměrně dlouhý, lehce zahnutý zobák. Celá její silueta napovídá, že nejde o ptáka určeného k poskakování v křoví. Vlha je vzdušný lovec. Potřebuje rychle startovat, prudce měnit směr a přesně uchopit kořist ve vzduchu.

Nejnápadnější je samozřejmě zbarvení. Hřbet a temeno mají teplé rezavohnědé tóny, hrdlo září žlutě, spodina těla přechází do modrozelené až tyrkysové a přes oko se táhne tmavý proužek, který jí dává skoro maskovaný výraz. Jako by příroda spojila několik ptáků do jednoho a pak se rozhodla, že tentokrát nebude šetřit barvou.

Na první pohled by se mohlo zdát, že takhle pestrý pták musí být v přírodě okamžitě vidět. Jenže v letu a v prudkém světle jeho barvy působí jinak, než bychom čekali. Nad suchou travou, pískovou stěnou nebo mezi odlesky listí nemusí být vlha zdaleka tak křiklavá jako na fotografii. Člověk si jí často všimne až podle hlasu. Její volání je měkké, tekuté, trochu bublavé, jako by se krajinou neslo krátké „prrüt“ nebo „prrüp“. Kdo ho jednou slyšel, začne ho v létě v teplé otevřené krajině vyhlížet skoro automaticky.

Latinské jméno apiaster i anglické označení European bee-eater napovídají, čím je vlha proslulá. Je to lovec včel. Přesnější by ale bylo říct, že je lovcem většího létajícího hmyzu. V jejím jídelníčku se objevují včely, vosy, čmeláci, sršni, vážky, motýli, mouchy i další hmyz, který dokáže chytit za letu. A právě způsob lovu je na ní fascinující.

Vlha často sedává na vyvýšeném místě - na suché větvi, drátu, keři nebo okraji stěny. Odtud sleduje okolí. Jakmile zaznamená vhodnou kořist, prudce vystartuje, udělá krátký výpad, hmyz uchopí zobákem a vrací se zpět. Je to přesný, úsporný pohyb, žádné bezcílné poletování. Vlha si vybírá okamžik, vyrazí a zase se vrátí. V tom připomíná spíš drobného sokola než zpěvného ptáka.

Nejznámější je její zacházení s bodavým hmyzem. Včelu nebo vosu obvykle nese v zobáku na posed, kde ji opakovaně tluče o podklad a tře. Tím kořist omráčí, zbaví ji části nebezpečí a teprve potom ji spolkne. Nejde o nějakou náhodnou dovednost, ale o přesně naučené chování, bez kterého by specializace na bodavý hmyz byla příliš riskantní.

Právě kvůli potravě bývá vlha někdy vnímaná problematicky včelaři. Není fér předstírat, že včely neloví. Loví je a někdy mohou včely tvořit významnou část její potravy, zvlášť pokud se kolonie vlh nachází blízko úlů. Zároveň ale není pravda, že by šlo o jednoduchého „škůdce včelstev“. Vlha neloví jen včely medonosné, ale širokou škálu létajícího hmyzu, včetně vos, sršňů a vážek. Její dopad závisí na místě, roční době, nabídce potravy i vzdálenosti včelnic. V přírodě má své místo jako predátor hmyzu, nikoli jako nepřítel člověka. AOPK uvádí, že potravu vlhy tvoří výhradně hmyz chycený v letu, nejčastěji blanokřídlí, vážky a motýli.

Vlha nepotřebuje hluboký les. Naopak. Vyhovuje jí otevřená, slunná krajina nižších poloh, kde se střídají louky, pastviny, pole, sady, vinice, křoviny, osamělé stromy a hnízdní stěny. Potřebuje dvě věci najednou - dostatek létajícího hmyzu a vhodné místo k vyhrabání hnízdní nory. Tam, kde jedno z toho chybí, může krajina vypadat na první pohled příznivě, ale vlha se v ní neusadí.

Zajímavé je, že mnohá její dnešní hnízdiště nejsou čistě „divoká“ místa. Velmi často využívá pískovny, hliniště, lomy, zářezy cest nebo uměle vzniklé stěny. Tedy prostředí, která vytvořil člověk. V tom je určitý paradox. Na jedné straně moderní krajina spoustu přirozených hnízdních možností zničila, protože řeky byly regulovány, břehy zpevněny a eroze potlačena. Na druhé straně těžba písku a hlíny vytvořila náhradní stěny, ve kterých mohou vlhy hnízdit.

Taková místa ale bývají křehká. Jednu sezonu mohou být ideální, další rok je někdo zarovná, zasype, odtěží nebo zaroste náletovými dřevinami. Vlha tedy může působit jako pták, kterému se daří, ale její úspěch často stojí na velmi konkrétních lokalitách. Stačí nevhodný zásah v hnízdní době a celá kolonie může přijít o snůšku.

Způsob hnízdění vlhy pestré patří k tomu nejzajímavějšímu, co na ní můžeme pozorovat. Nestaví si klasické hnízdo z větviček, trávy a peří. Místo toho si vyhrabává noru do hlinité nebo písčité stěny. Může jít o břeh řeky, stěnu pískovny, lom, svah u cesty nebo jiný odkrytý profil. Důležité je, aby materiál nebyl příliš tvrdý, ale zároveň se nebortil tak snadno, že by hnízdo zničil.

Nora může být poměrně dlouhá. Ptáci ji hloubí zobákem a nohama, postupně pronikají do stěny a na konci vytvoří hnízdní komůrku. Tam samice snáší bílá vejce. Na inkubaci i krmení mláďat se podílejí oba rodiče. V kolonii je přitom pořád rušno. Dospělí ptáci přilétají s potravou, mizí v tmavých otvorech, zase vyletují ven a nad stěnou se ozývá jejich měkké volání.

Koloniální způsob života má výhody i nevýhody. Více očí dříve odhalí nebezpečí, ptáci se mohou vzájemně varovat a společně využívat dobré hnízdní místo. Na druhou stranu je kolonie nápadná. Pokud ji objeví predátor nebo člověk, riziko se týká mnoha párů najednou. Proto je při pozorování vlh důležité držet odstup. U hnízdní stěny by se člověk neměl dlouho zdržovat, chodit přímo pod nory ani ptáky nutit k opakovanému přerušování krmení.

Vlha pestrá je přísně tažný pták. U nás se objevuje v teplé části roku, zahnízdí, vyvede mláďata a potom mizí na jih. Evropské populace zimují v Africe, takže ptáci během roku překonávají obrovské vzdálenosti. To je samo o sobě obdivuhodné. Tvor, který váží jen desítky gramů, dokáže spojit českou pískovnu, jihomoravskou vinici nebo říční břeh s africkou krajinou vzdálenou tisíce kilometrů.

Přílet do střední Evropy spadá obvykle do pozdního jara. Vlha je závislá na létajícím hmyzu a ten potřebuje teplo. Kdyby přiletěla příliš brzy, riskovala by období chladu a nedostatku potravy. Odlet začíná zpravidla po vyhnízdění, kdy se mladí ptáci musí naučit lovit a nabrat síly na první velkou cestu svého života.

Migrace je jedním z důvodů, proč nelze vlhu chránit jen na jedné lokalitě nebo v jedné zemi. Potřebuje bezpečná hnízdiště v Evropě, vhodné zastávky po cestě a zimoviště v Africe. Když se pokazí jedna část řetězce, může to ovlivnit celou populaci. V tom je život tažných ptáků neúprosný. Nestačí jim jedno dobré místo. Potřebují celou mapu míst, která dohromady dávají smysl.

V české přírodě působí vlha pestrá pořád trochu nepatřičně, ale její přítomnost už dávno není jen náhodou. První prokázané hnízdění na našem území se uvádí z roku 1954 u Lednice na jižní Moravě. Pravidelněji začala hnízdit od druhé poloviny 20. století, hlavně v teplých oblastech Moravy. Později se začala objevovat i na dalších místech a početnost narůstala. Starší odhady z konce 80. let mluvily jen o jednotkách párů, zatímco pozdější mapování už ukazovala výraznější nárůst a rozšíření do dalších oblastí.

Neznamená to, že by vlha byla všude běžná. Pořád je to druh vázaný na specifická stanoviště. Největší šanci na setkání má člověk v teplejších regionech, zejména na jižní Moravě, ale jednotlivé výskyty a hnízdění se objevují i jinde. Vlha tak patří k druhům, které citlivě reagují na teplotu, dostupnost potravy i vhodná hnízdiště.

Její šíření bývá spojováno mimo jiné s oteplováním klimatu. To je logické, protože jde o teplomilného ptáka. Zároveň by ale bylo zjednodušující říct jen: „Je tepleji, proto přibývá vlh.“ Důležitá je i struktura krajiny. Vlha potřebuje otevřená místa, hmyz a stěny vhodné k hnízdění. Když se tyto podmínky potkají, může se usadit. Když chybí, samotné teplo nestačí.

Vlha pestrá je krásný příklad toho, že příroda často nepotřebuje dokonale uklizenou krajinu. Naopak. Mnoho druhů je závislých na místech, která z lidského pohledu vypadají nedokončeně, narušeně nebo neupraveně. Strmé písčité stěny, erodované břehy, opuštěné pískovny, staré hliníky, vyšlapané svahy, suché okraje polí, rozvolněné křoviny. To všechno mohou být pro vlhu důležitá místa.

Moderní krajina má ale tendenci podobné prvky odstraňovat. Břehy se zpevňují, svahy se zarovnávají, pískovny se rekultivují, cesty se upravují, „nepořádek“ mizí. Jenže spolu s ním mizí i prostor pro druhy, které právě takové prostředí potřebují. Nejde jen o vlhu. Podobně jsou na svislé stěny vázané třeba břehule říční a řada druhů samotářských včel nebo vos.

Ochrana vlhy proto nemusí vždy znamenat složitá opatření. Někdy stačí neničit hnízdní stěnu v nevhodnou dobu. Jindy pomůže údržba zarůstajícího svahu, ponechání části pískovny bez rekultivace nebo vytvoření nové kolmé stěny. Důležité je vědět, kde ptáci hnízdí, a chovat se tam opatrně.

V České republice je vlha pestrá vedena mezi zvláště chráněnými druhy v kategorii silně ohrožený druh. To samo o sobě ukazuje, že i když se její výskyt může lokálně zvyšovat, stále nejde o ptáka, ke kterému bychom se mohli chovat lhostejně.

Když se člověk podívá na hnízdní kolonii vlh z dostatečné vzdálenosti, uvidí jeden z nejživějších obrazů letní přírody. Ptáci posedávají na větvích, náhle vyrážejí za hmyzem, vracejí se ke stěně a mizí v norách. Zvenčí to může vypadat chaoticky, ale ve skutečnosti má každý pár svůj prostor, svou noru a svůj rytmus.

Námluvy u vlh zahrnují také krmení samice samcem. Samec přináší kořist a předává ji samici, což může posilovat párovou vazbu a zároveň ukazovat jeho schopnost opatřit potravu. U druhu, který musí během krátkého evropského léta vyhloubit noru, snést vejce, vysedět je a vychovat mláďata, není čas na zbytečné zdržování. Úspěšný pár musí fungovat přesně.

Mláďata v noře nejsou vidět, ale jejich přítomnost poznáme podle aktivity rodičů. Čím jsou větší, tím víc potravy potřebují. Dospělí ptáci pak neustále loví a přinášejí hmyz. Nora, která na začátku působila jako čistý tunel, se postupně mění v tmavou komůrku plnou zbytků potravy a trusu. Ptačí romantika má i tuhle praktickou, trochu nevábnou stránku. Ale právě z ní nakonec vyletí mladé vlhy, které se poprvé postaví na okraj stěny a začnou zkoušet svět mimo hnízdo.

Vlha pestrá je jedním z těch druhů, které mohou v budoucnu působit stále méně exoticky. Pokud se bude klima dál oteplovat, můžeme ji vídat častěji a na větším území. To ale není jen radostná zpráva o krásném ptákovi. Je to zároveň připomínka, že změny v přírodě mají mnoho tváří. Některým druhům nové podmínky vyhoví, jiné budou ustupovat. To, že se u nás daří teplomilné vlze, neznamená, že je s krajinou všechno v pořádku.

Když se nad loukou ozve její měkké volání a vzduchem proletí tyrkysovo-rezavý záblesk, je to jeden z těch okamžiků, kdy česká krajina najednou působí větší, bohatší a překvapivější. Vlha pestrá do ní přináší kus jihu, ale zároveň nám ukazuje něco velmi domácího - že i obyčejný svah, hliněná stěna nebo stará pískovna mohou být pro někoho celým světem.

Zdroje:

https://animaldiversity.org/accounts/Merops_apiaster/

https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2006/Cerven---2006/VLHA-PESTRA-MEROPS-APIASTER

https://www.birdlife.cz/vlha-pestra-poprve-hojneji-zahnizdila-v-jiznich-cechach/

https://birdsoftheworld.org/bow/species/eubeat1/cur/foodhabits