Vrah z prasečí farmy: Robert Pickton a jedno z největších selhání kanadské policie

Příběh Roberta Picktona se často vypráví od konce. Od prasečí farmy v Port Coquitlamu, od policejních pásek, od vyšetřovatelů v bílých kombinézách a od hrůzných nálezů, které se postupně vynořovaly ze země, z budov, z věcí odhozených mezi špínu a harampádí. Jenže z toho by člověk mohl mít pocit, že zlo bylo ukryté na jednom místě, za plotem jedné farmy, a že stačilo ten plot jednou otevřít. Ve skutečnosti ten případ začal mnohem dřív. V ulicích vancouverské čtvrti Downtown Eastside, kde v devadesátých letech mizely ženy a kde se jejich zmizení až příliš dlouho bralo jako něco, co se v takovém prostředí prostě stává.

Downtown Eastside nebylo zrovna hezké místo k žití. Bylo to místo chudoby, závislostí, pouliční prostituce, sociálního vyloučení a každodenního přežívání. Mnohé ženy, které odtud zmizely, neměly pevné zázemí, některé byly závislé na drogách, některé pracovaly v sexbyznysu, některé pocházely z původních obyvatel Kanady. Právě to se později ukázalo jako jeden z nejbolestivějších bodů celé kauzy. Kdyby mizely ženy z bohatších čtvrtí, kdyby měly vlivné rodiny, stabilní práci a adresu, kterou by bylo snadné zapsat do policejního protokolu, pravděpodobně by poplach zazněl mnohem dřív. Jenže tady se příliš často předpokládalo, že odešly samy, že se skrývají, že se přesunuly jinam, že se vrátí. Podle odhadů zmizelo z oblasti Downtown Eastside mezi lety 1978 a 2001 nejméně 65 žen.

Pickton nebyl neviditelný démon. Byl člověk z masa a kostí, farmář z nedalekého Port Coquitlamu, který se pohyboval ve skutečném světě, potkával lidi, pořádal večírky a měl kolem sebe okruh známých. A přesto se mu podle obžaloby a pozdějšího rozsudku podařilo vraždit tak dlouho, že se jeho případ stal jednou z nejtemnějších kapitol kanadské kriminalistiky.

Robert William Pickton se narodil 24. října 1949 v Britské Kolumbii. Vyrůstal na rodinné prasečí farmě v Port Coquitlamu, městě nedaleko Vancouveru. Byl to svět práce, zvířat, bláta, zápachu a hrubosti. Jestli se už tehdy dalo čekat, že z takového prostředí nemůže vzejít nic dobrého? Možná, možná také ne. Zpětně se dá v dětství pachatele najít skoro cokoli. Osamělost, divnost, zanedbanost, špatné vztahy, ponížení. Jenže z takových věcí se automaticky vrazi nestávají.

Pickton nebyl charismatický zločinec, na kterého by ženy „letěly“. Podle svědectví působil spíš jednoduše, zanedbaně, sociálně neobratně. To ale neznamená neškodně. Právě tahle obyčejnost někdy mate. Člověk si pod sériovým vrahem představuje někoho nápadného, výjimečného, skoro démonického. Pickton byl na pohled spíš muž, kterého by člověk minul u pumpy, na kraji silnice nebo na dvoře mezi starými auty a rezavým nářadím. Jeho farma ale nebyla uzavřeným hospodářstvím. Časem se z ní stalo podivné, špinavé a chaotické místo, kde se kromě chovu prasat konaly i divoké večírky.

Spolu s bratrem provozoval organizaci nazývanou Piggy Palace Good Times Society. Formálně měla sloužit k pořádání společenských a charitativních akcí, ve skutečnosti se kolem farmy vytvořila pověst místa, kam jezdili motorkáři, lidé z okraje společnosti, prostitutky i různí známí. Právě tato směs volného pohybu, alkoholu, drog, hluku a chaosu později vyšetřování nesmírně ztížila. Na farmě se pohybovalo mnoho lidí. A tam, kde je všechno špinavé, rozbité a neuspořádané, se stopy mohou ztrácet skoro přirozeně.

Zmizení žen z Downtown Eastside neměla podobu jedné události. Nebyl to jeden večer, jedna noc, jeden okamžik, který by přiměl celé město zastavit se. Bylo to horší. Ženy mizely postupně. Jedna se nevrátila. Pak další. Pak další. Některé rodiny naléhaly na policii, jiné samy bojovaly s tím, že jejich blízké žily nestabilním životem, takže bylo těžké určit, jestli samy někam nezmizely, do jiné oblasti nebo dokonce města. Jenže právě v tom spočívala vrahova výhoda. Oběti patřily k lidem, jejichž nepřítomnost se dala až příliš snadno vysvětlit.

To neznamená, že se o ně nikdo nezajímal, jak by možná někoho napadlo. Rodiny, přátelé, sociální pracovníci a aktivisté upozorňovali, že se děje něco vážného. Jenže instituce reagovaly pomalu. Pozdější vyšetřovací komise nazvaná Missing Women Commission of Inquiry popsala selhání policie i systému. Ve zprávě Forsaken se mimo jiné uvádí, že chybná analýza rizika a špatné vyhodnocení situace patřily k hlavním faktorům policejních selhání při vyšetřování pohřešovaných žen a Picktonova případu.

Pickton byl vrah, za své činy byl odsouzen a nese hlavní odpovědnost. Ale zároveň vraždil v prostředí, kde oběti nebyly chráněny tak, jak měly být. Když někdo zmizel, ne vždy se spustil tlak, jaký by měl následovat u každého pohřešovaného člověka. A právě proto se jména obětí v Kanadě připomínají nejen jako součást kriminálního případu, ale i jako připomínka sociální slepoty.

Pickton nebyl pro policii úplně neznámý. Už v roce 1997 byl obviněn v souvislosti s útokem na ženu, které se podařilo uniknout. Případ byl později odložen, mimo jiné kvůli problémům s důvěryhodností svědkyně a její schopností vypovídat. Z dnešního pohledu je to jeden z těch okamžiků, u kterých člověka napadne, jak jinak se všechno mohlo vyvíjet. Jenže čas vrátit nedokážeme.

Policie měla v dalších letech různé informace, tipy a indicie. Některé směřovaly k Picktonovi. Přesto trvalo až do roku 2002, než se farma stala skutečným centrem vyšetřování. Když se na ni policisté dostali, nebylo to původně kvůli plně rozjetému vyšetřování sériových vražd, ale v souvislosti se zbraněmi. Při prohlídce však narazili na věci, které začaly spojovat farmu s pohřešovanými ženami.

A pak se rozběhlo něco, co Kanada do té doby v takovém rozsahu neznala. Farma se změnila v obrovské forenzní pracoviště. Vyšetřovatelé prohledávali budovy, půdu, předměty, mrazáky, stroje, vozidla, odpad, chlévy. Nešlo jen o běžné ohledání místa činu. Bylo nutné doslova rozebírat prostor po vrstvách. Hledaly se kosti, zuby, osobní věci, DNA, cokoliv, co by mohlo dát jméno ženám, které zmizely.

Když se řekne „farma“, většinou si představíme hospodářské budovy, zvířata, možná pastviny nebo naopak osetá pole. Picktonův pozemek byl ale podle dobových popisů chaotický, zanedbaný a plný míst, kde se mohlo něco skrýt nebo zničit. Právě proto bylo vyšetřování tak obtížné. Forenzní týmy pracovaly v prostředí, kde se lidské stopy mísily se zvířecími, organický materiál se rozkládal, předměty byly znečištěné a prostor nebyl jedním uzavřeným pokojem, ale rozsáhlým areálem.

Veřejnost šokovaly zejména informace o tom, že ostatky obětí mohly být likvidovány způsobem souvisejícím s chovem prasat. Ne všechno, co se o případu traduje, bylo u soudu prokázáno ve stejné míře. Jisté ale je, že vyšetřovatelé našli na farmě biologické stopy mnoha žen a že obžaloba pracovala s mimořádně brutálním obrazem likvidace těl.

Pickton byl nakonec obviněn z vražd 26 žen. Už samo číslo je obtížně představitelné. Soud ale nemohl jednoduše pojmout všechno najednou. Proces se nakonec soustředil na šest případů: Sereenu Abotswayovou, Monu Wilsonovou, Andreu Joesburyovou, Brendu Wolfeovou, Georginu Papinovou a Marnie Freyovou. Nejvyšší soud Kanady později řešil i právní otázky související s instrukcemi porotě v případu R. v. Pickton.

V prosinci 2007 byl Pickton shledán vinným ze šesti vražd druhého stupně. Nebyl odsouzen za vraždu prvního stupně, což pro část veřejnosti mohlo znít jako nedostatečné. V kanadském právu ale i vražda druhého stupně znamená doživotní trest. Pickton dostal doživotí bez možnosti žádat o podmínečné propuštění po dobu 25 let, tedy nejpřísnější možnou lhůtu pro tento typ odsouzení.

Dalších dvacet obvinění bylo později zastaveno. Pro rodiny části obětí to bylo bolestné rozhodnutí. Z právního hlediska dávalo státu smysl - Pickton už měl maximální trest, další proces by byl nesmírně dlouhý, drahý a pro pozůstalé znovu traumatizující. Jenže lidsky to znamenalo, že mnoho jmen nikdy nezaznělo v samostatném rozsudku. A pro pozůstalou rodinu je rozdíl mezi tím, když se o blízké mluví jako o jedné z mnoha, a tím, když soud přesně řekne - tato žena byla zavražděna a tento člověk je za její smrt vinen.

To je jedna z největších hořkostí celého případu. Spravedlnost byla vykonána jen částečně. Pickton sice neodešel svobodný, ale rozsah jeho zločinů přesahoval schopnost jednoho procesu dát každé oběti vlastní prostor.

Jedním z nejznámějších momentů případu byla tajná policejní operace ve vazbě. Policista se vydával za spoluvězně a Pickton s ním mluvil otevřeněji, než by mluvil s vyšetřovateli. Právě v tomto rozhovoru se měl chlubit, že zabil 49 žen, a naznačovat, že chtěl dosáhnout padesáti.

U podobného přiznání je však potřeba rozlišovat dvě roviny. První je právní. Soud může odsoudit jen za to, co je prokázáno konkrétními důkazy. Druhá je vyšetřovací a historická. Picktonovo tvrzení o 49 obětech nelze brát jako rozsudek v 49 případech, ale nelze ho ani odbýt jako prázdné vychloubání. Zapadá do širšího obrazu rozsáhlých zmizení, nálezů na farmě a policejního přesvědčení, že skutečný počet obětí byl mnohem vyšší než šest.

V některých případech se už asi nikdy nepodaří přesně určit, co se stalo. Některé ženy zmizely beze stopy. Některé důkazy byly zničené časem, prostředím nebo samotným pachatelem. A některé otázky zůstaly viset ve vzduchu i po rozsudku.

Po Picktonově odsouzení se pozornost stále víc obracela k otázce, proč trvalo tak dlouho, než byl zastaven. Missing Women Commission of Inquiry vznikla právě proto, aby prozkoumala reakci policie a institucí na zmizení žen. Její závěry byly tvrdé. Nešlo jen o jednotlivé chyby. Šlo o hlubší problém - o způsob, jakým systém vnímal ženy z Downtown Eastside, jak podceňoval riziko, jak špatně spojoval informace a jak nedokázal včas uvažovat o možnosti sériového vraha.

Kritici komise ale zároveň upozorňovali, že ani samotné vyšetřování systémových selhání nebylo bez problémů. Organizace Pivot Legal například tvrdila, že komise zopakovala některé chyby systému tím, že dala příliš velký prostor institucím a nedostatečně zapojila marginalizované ženy a komunity, kterých se případ nejvíc týkal.

To je důležité, protože případ Roberta Picktona není jen otázkou minulosti. Je to varování před tím, co se stane, když se zranitelní lidé stanou pro stát méně viditelnými. Když jejich zmizení nepůsobí jako naléhavá tragédie, ale jako administrativní problém. Když se jejich životy začnou hodnotit podle toho, zda byly „spořádané“, nebo „rizikové“. Vrah může využít právě takové mezery.

Robert Pickton strávil zbytek života za mřížemi. V roce 2016 se kolem něj ještě jednou zvedla vlna odporu, když se objevila kniha vydaná jeho jménem, v níž tvrdil, že je nevinný. Po kritice byla rychle stažena z prodeje. I to ukázalo, jak živá rána po jeho zločinech zůstávala.

Dne 19. května 2024 byl Pickton napaden jiným vězněm v zařízení Port-Cartier v Québecu. Kanadská vězeňská služba oznámila, že zemřel 31. května 2024 v nemocnici na následky zranění z tohoto útoku. Podle Reuters mu bylo 74 let.

Jeho smrt vyvolala reakce, které se nedají jednoduše shrnout. Někteří příbuzní obětí cítili úlevu. Jiní připomínali, že Pickton si s sebou odnesl odpovědi, které už nikdo neuslyší. Nezemřel jako člověk, který vysvětlil, co udělal. Zemřel jako odsouzený vrah, kolem něhož zůstalo mnoho nedořečeného.

https://thecanadianencyclopedia.ca/en/article/robert-pickton-case

https://www.canada.ca/en/correctional-service/corporate/transparency/boards-of-investigation/board-investigation-pickton.html

https://decisions.scc-csc.ca/scc-csc/scc-csc/en/item/7872/index.do

https://www.denik.cz/svet/robert-pickton-seriovy-vrah-praseci-farma-pribeh-vyroci/

https://www.cbc.ca/news/canada/british-columbia/pickton-s-killer-murder-charge-1.7643499

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/seriovy-masovy-vrah-praseci-farmy-pickton-zemrel-po-utoku-vezne.A240601_082108_zahranicni_remy