Vypadá jako kolibřík, ale létá v našich krajinách. Dlouhozobka svízelová je podivuhodný motýl

Když ji uvidíte poprvé, nejspíš se na chvíli zarazíte. Kolibřík? Tady u nás? Nad květinami na zahradě? Jenže když se podíváte lépe, dojde vám, že něco nesedí. Není to pták, ale motýl. Zůstane viset ve vzduchu před květem, křídla mu kmitají tak rychle, že jsou skoro neviditelná, a dlouhým sosákem saje nektar, aniž by si vůbec sedl. Tohle zvláštní stvoření se jmenuje dlouhozobka svízelová, latinsky Macroglossum stellatarum.

Patří mezi lišajovité – skupinu motýlů, kteří mají silnější tělo, užší křídla a hlavně výborně létají. Dlouhozobka je ale i mezi nimi trochu jiná. Létá přes den a při krmení nepřistává, což není u motýlů zrovna běžné. Možná právě proto si jí lidé tolik všímají. Neproletí někde nenápadně za šera, ale objeví se klidně v poledne, přímo u domu nebo na balkoně, a na pár vteřin vám předvede něco, co spíš připomíná tropy než běžnou českou zahradu.

Její jméno vlastně docela sedí. „Dlouhozobka“ kvůli tomu nápadně dlouhému sosáku, kterým dosáhne hluboko do květů. „Svízelová“ podle rostlin, na kterých se vyvíjejí její housenky. A latinské Macroglossum? To znamená něco jako „velký“ nebo „dlouhý jazyk“.

Dospělá dlouhozobka není velký motýl, ale působí větší, než ve skutečnosti je. Má zavalité, chlupaté tělo a rychlý, energický let. Rozpětí křídel bývá kolem pěti centimetrů. Přední křídla jsou šedohnědá, spíše nenápadná, s tmavšími vlnkami a skvrnami. Zadní křídla jsou naproti tomu oranžová až rezavá s tmavým okrajem. V klidu si jich člověk tolik nevšimne, ale za letu mohou krátce problesknout jako teplý barevný záblesk.

Na konci zadečku má dlouhozobka vějířek tuhých chloupků. Ten může při letu připomínat ocasní pera malého ptáka. I to přispívá k dojmu, že se člověk dívá spíš na kolibříka než na motýla. Podoba s kolibříkem ale není příbuzenská. Jde o krásný příklad takzvané konvergentní evoluce - dva zcela odlišné organismy si vyvinuly podobný způsob pohybu a krmení, protože řeší podobný problém. Kolibřík i dlouhozobka potřebují získávat nektar z květů, aniž by na ně museli usedat.

Nejdůležitější částí její výbavy je sosák. Když ho nepoužívá, drží ho stočený pod hlavou. Jakmile se přiblíží ke květu, rychle ho narovná a zasune do květní trubky. Díky tomu může využívat rostliny, ke kterým se mnoho jiných druhů hmyzu nedostane tak snadno. Vyhledává proto květy s hlubším kalichem, například komuli Davidovu, sporýš, floxy, levanduli, hadinec, červenou mavuň nebo různé okrasné balkonové rostliny.

To nejzajímavější na dlouhozobce není samotný vzhled, ale pohyb. V letu je neuvěřitelně přesná. Přiletí ke květu, zabrzdí, zůstane viset na místě, vsune sosák dovnitř, nasaje nektar a během zlomku vteřiny se přesune k dalšímu květu. Nepůsobí těžkopádně. Spíš jako malý živý stroj, který se dokáže zastavit ve vzduchu s přesností na centimetry.

Tento způsob letu je energeticky velmi náročný. Křídla musí pracovat vysokou rychlostí a svaly v hrudi spotřebovávají velké množství energie. Dlouhozobka proto potřebuje pravidelně doplňovat cukry z nektaru. Její život je vlastně neustálým střídáním výdeje a příjmu energie. Rychlý let jí umožňuje navštívit velké množství květů za krátkou dobu, ale zároveň ji nutí být téměř pořád v pohybu.

Když se člověk k dlouhozobce přiblíží, často si všimne i tichého bzučení. Nevydává ho ústy, ale rychlým pohybem křídel. I to posiluje dojem, že nejde o motýla v obvyklém smyslu. Většina lidí má motýly spojené s pomalým třepotavým letem, usedáním na květy a rozevřenými křídly na slunci. Dlouhozobka se tomuto obrazu vymyká. Je rychlá, svalnatá, neklidná a technicky dokonalá.

Dlouhozobka svízelová je rozšířená v Evropě, severní Africe a velké části Asie. V teplejších oblastech se může rozmnožovat pravidelně a mít více generací za rok. Ve střední Evropě je její výskyt složitější. Část jedinců k nám přilétá z jihu, část se může v příznivých letech rozmnožit přímo u nás a někteří dospělci se pokoušejí přezimovat. V chladnějších zimách ale mnoho z nich nepřežije.

Je to tedy druh částečně tažný. Ne tak, jak si představujeme tah ptáků s přesnými trasami a velkými hejny, ale přesto jde o velmi schopného letce, který dokáže překonávat značné vzdálenosti. V některých letech je dlouhozobek více, v jiných méně. Záleží na počasí, průběhu zimy, teplotách na jaře i na tom, kolik jedinců přiletí z teplejších oblastí.

U nás ji lze pozorovat hlavně od jara do podzimu, nejčastěji v teplých měsících. Objevuje se v zahradách, parcích, na loukách, okrajích lesů, v křovinách i ve městech. Není vázaná jen na divokou přírodu. Naopak, dobře osázená zahrada nebo balkon s nektarodárnými květinami pro ni může být výbornou zastávkou.

Zvlášť ji lákají místa, kde kvete více rostlin najednou. Pokud má člověk na zahradě levanduli, komuli, floxy, sporýš nebo petúnie, šance na setkání s dlouhozobkou výrazně roste. Nepotřebuje rozsáhlou divočinu. Stačí jí kousek prostoru, kde najde potravu.

Dospělá dlouhozobka je nápadná, ale její vývojová stadia většinou unikají pozornosti. Samička klade drobná vajíčka jednotlivě na živné rostliny. Nejčastěji jde o svízele, například svízel přítulu nebo jiné příbuzné druhy. Housenky se mohou vyvíjet také na mořenách a dalších rostlinách z příbuzného okruhu.

Housenka dlouhozobky je zelená, někdy s jemnými světlými pruhy po stranách. Na konci těla má typický růžek, který je pro mnoho lišajovitých charakteristický. Tento růžek může vypadat hrozivě, ale není nebezpečný. Neslouží k bodnutí ani k útoku. Je to spíš znak tělesné stavby, který se u této skupiny motýlů opakuje.

Housenka se živí listy hostitelské rostliny a postupně roste. Když dospěje, zakuklí se obvykle nízko u země, v opadu, mezi zbytky rostlin nebo v řídkém zámotku. Z kukly se potom líhne dospělý motýl. V teplých oblastech se tento cyklus může během roku opakovat několikrát. Ve střední Evropě záleží na délce teplé sezony a na počasí.

Zajímavé je, že dlouhozobka přezimuje jako dospělý motýl. Ukryje se ve štěrbinách, v dutinách, mezi kameny, ve zdech nebo v chráněných místech staveb. V mírných zimách může přežít, ale není to jistota. Právě proto se její početnost v našich podmínkách rok od roku mění.

Dlouhozobka není jen hezká zvláštnost pro někoho, kdo si rád všímá přírody. Má v ní svoje místo a dělá docela důležitou práci. Když saje nektar, přenáší přitom pyl z jednoho květu na druhý, takže pomáhá rostlinám se rozmnožovat. A díky svému dlouhému sosáku se dostane i do květů, kam jiný hmyz často nedosáhne.

Není to tak, že by bez ní všechno zkolabovalo. V přírodě to většinou nestojí na jednom „hrdinovi“. Spíš na spoustě menších rolí, které do sebe zapadají. Včely, čmeláci, pestřenky, motýli i můry – každý z nich dělá kousek práce a dohromady tvoří systém, na kterém stojí život rostlin. Když některé z těchto článků začnou mizet, celé to začne být křehčí.

Dlouhozobka taky připomíná, že motýli nejsou jen něco „na koukání“. Jsou součástí běžného chodu přírody. Jejich housenky slouží jako potrava pro ptáky a další zvířata, dospělci zase létají od květu ke květu a pomáhají s opylováním. Je to takový nenápadný koloběh, který běží pořád, i když si ho většinou ani neuvědomíme.

Pro člověka je dlouhozobka naprosto neškodná. Nekouše, neštípe, neničí potraviny, nenapadá dřevo ani textil. Housenky se živí planými rostlinami a nepředstavují významného škůdce zahrad. Pokud se dospělá dlouhozobka objeví u domu, není důvod ji odhánět. Naopak je to spíš známka toho, že v okolí něco kvete a že zahrada nebo balkon nabízí potravu pro hmyz.

Lidé ji často fotí, ale není to jednoduché. Dlouhozobka se málokdy zdrží dlouho na jednom místě. Přelétá z květu na květ a její křídla jsou v neustálém pohybu. Právě proto bývají fotografie rozmazané, zatímco při živém pozorování působí motýl mnohem ostřeji a přítomněji.

Kdo ji chce přilákat, nemusí dělat nic složitého. Pomůže pestrá výsadba květin, které kvetou postupně od jara do podzimu. Důležité jsou jednoduché nebo trubkovité květy s nektarem, ne sterilní okrasné kultivary bez potravy pro hmyz. Dobrou volbou bývá levandule, komule, dobromysl, sporýš, šalvěj, floxy, hadinec nebo mavuně. Stejně důležité je omezit chemické postřiky. Zahrada, která je dokonale uklizená a chemicky ošetřená, může vypadat „čistě“, ale pro podobné druhy bývá chudá.

Na dlouhozobce je nejkrásnější možná právě to, že narušuje naše očekávání. Člověk si myslí, že ví, jak vypadá motýl. Pak se objeví tvor, který vypadá jako pták, létá jako vrtulník a pije z květů dlouhým sosákem. Najednou je jasné, že i běžná evropská příroda umí překvapit.

Není třeba jezdit do tropů, aby člověk viděl něco zvláštního. Stačí chvíli stát u rozkvetlé levandule a dívat se. Dlouhozobka přiletí náhle, často bez varování. Nezdrží se dlouho. Prohlédne několik květů, zavrní křídly, mihne se oranžovým zábleskem zadních křídel a zmizí za plotem. Celé setkání může trvat půl minuty, ale člověk si ho pamatuje.

Zdroje:

https://radkapalenikova.cz/clanky/motyli/dlouhozobka-svizelova-motyli-kolibrik

https://www.pbs.org/wnet/nature/blog/featured-creature-hummingbird-hawk-moth/

https://www.animalfunfacts.net/butterflies/1604-hummingbird-hawk-moth.html

https://www.stoplusjednicka.cz/kolibrik-stredni-evropy-dlouhozobka-svizelova-letec-na-cestach

https://www.kouzlolesa.cz/l/havetologie-dlouhozobka-svizelova-aneb-roztomily-kolibrik-evropy/

https://www.npsumava.cz/wp-content/uploads/2020/10/dlouhozobka-svizelova.pdf

chovzvirat.cz/zvire/1115-dlouhozobka-svizelova/