Vypadá jako včela, ale je to maskující se moucha. Pestřenka trubcová patří k nejlepším imitátorům

Na květu sedí tvor, kterého by většina z nás bez váhání označila za včelu. Má zavalité tělo, hnědožluté skvrny na zadečku a stejně jako včela se sklání do květu, aby se dostal k nektaru. Když vzlétne, ozve se známé bzučení. Člověk, který se bodavého hmyzu bojí, raději ustoupí.

Jenže tahle „včela“ žádné žihadlo nemá. Nemá ani čtyři křídla, jaká mají včely. Patří mezi mouchy a její skutečné jméno je pestřenka trubcová. Latinsky Eristalis tenax. V naší přírodě ale nejde o žádnou vzácnost. Objevuje se v zahradách, parcích, sadech, na loukách i podél cest. Přesto ji většina z nás celý život přehlíží. Především proto, že nám připomíná běžnou včelu.

Její vnější podoba je ale jen jednou ze zajímavostí života této pestřenky. Dospělá pestřenka létá po květech a podílí se na opylování. Její larva mezitím vyrůstá v úplně jiném světě – v bahnité vodě, hnoji, odpadních jímkách a kalužích plných rozkládajících se zbytků. Dýchá přitom pomocí trubice, která se může natáhnout jako tenký teleskop. Sotva by člověk hledal větší rozdíl mezi mládětem a dospělcem.

Při letmém pohledu je podobnost se včelou opravdu přesvědčivá. Pestřenka trubcová bývá přibližně stejně velká, její tělo je místy ochlupené a na zadečku se objevují žlutavé až oranžové skvrny. Zbarvení jednotlivých jedinců se může trochu lišit. Někteří jsou světlejší a nápadnější, jiní téměř splývají s tmavou barvou včely medonosné.

Kdo ji chvíli pozoruje, začne si ale všímat rozdílů. Hlava je typicky muší, s velkýma očima, které zabírají značnou část jejího povrchu. Tykadla jsou krátká a nenápadná. Nejjednodušší rozpoznávací znak představují křídla. Pestřenka má jen jeden pár, zatímco včely a vosy mají páry dva.

V praxi se však křídla na živém hmyzu nepočítají snadno. Mnohem nápadnější bývá způsob letu. Pestřenka dokáže několik okamžiků stát ve vzduchu téměř na jednom místě. Nezavěsí se přitom na pavučinu ani na jinou oporu. Prudkými pohyby křídel prostě vyrovnává každý nepatrný posun. Pak bez varování odskočí stranou, zastaví se o kus dál a znovu visí ve vzduchu.

Takto se často chovají samci, kteří hlídají určitý úsek prostoru a vyhlížejí samice. Nevytvářejí si teritorium v lidském slova smyslu, ale opakovaně se vracejí na stejné místo a vyhánějí odtud jiné létající vetřelce. Někdy se pestřenka rozletí proti člověku, na okamžik se před ním zastaví a zase zmizí. Neútočí. Jen kontroluje pohyb ve svém okolí. Některé zdroje však uvádějí, že se pestřenky snaží napodobit včelu i způsobem letu.

Pestřenka ze své podoby se včelou získává velmi konkrétní výhodu. Mnoho ptáků, ještěrek a dalších hmyzožravců se včelám raději vyhýbá. Někteří se s jejich žihadlem setkali sami, jiní mohou mít opatrnost do určité míry vrozenou. V každém případě je pro predátora bezpečnější nechat podezřele zbarvený hmyz být než riskovat bolestivé bodnutí.

Pestřenka tohoto varování využívá, přestože sama žádnou účinnou obranu nemá. Jde o jeden z příkladů takzvaných mimiker, při nichž neškodný druh napodobuje tvora, který je jedovatý, nechutný nebo jinak nebezpečný. Napodobení nemusí být naprosto dokonalé. Rozhodující je, zda ošálí nepřítele v krátké chvíli, kdy se rozhoduje, jestli zaútočí.

Člověk má na prohlížení pestřenky více času než pták. Když ji ale zahlédne jen koutkem oka, dopadá často stejně. Považuje ji za včelu nebo vosu. Někteří lidé se ji proto snaží odehnat, případně ji zabijí ze strachu, že bodne. Pestřenka trubcová přitom člověku nijak ublížit nemůže. Nemá žihadlo a její ústní ústrojí je uzpůsobené k přijímání tekuté potravy z květů.

Včelí převlek jí tak někdy zachrání život před ptákem, ale před člověkem může působit přesně opačně.

Pestřenka tráví velkou část dne v letu, a tak musí energii průběžně doplňovat. Na květy přilétá hlavně kvůli nektaru, který jí slouží jako rychlý zdroj cukrů. Nezůstává však jen u něj. Sbírá také pyl, bohatý na bílkoviny, a ten je zvlášť důležitý pro samice před kladením vajíček.

Na výběr květů není pestřenka trubcová nijak přehnaně náročná. Sedne na řebříček, pampelišku, kopretinu, zlatobýl, břečťan i na běžné zahradní trvalky. Nejlépe jí vyhovují květy, na kterých se může snadno usadit a dostat se k potravě bez dlouhého dobývání se do úzkých korunních trubic.

Při přelétání mezi rostlinami na sebe zachytává pyl a odnáší ho dál. Pestřenky sice stojí ve stínu včel a čmeláků, ale na květech rozhodně nehrají vedlejší roli. V některých obdobích jich bývá tolik, že patří k nejčastějším návštěvníkům záhonů, luk i kvetoucích mezí.

Jejich přínos spočívá i v tom, že se s ostatními opylovači úplně nepřekrývají. Objevují se za trochu jiných podmínek, sedají na jiné květy a některé druhy dokážou urazit překvapivě dlouhé vzdálenosti. Právě díky tomu doplňují práci včel, čmeláků a dalšího hmyzu. V přírodě zkrátka není rozhodující jeden jediný opylovač, ale celé společenstvo, v němž má každý svou část práce.

Samice neklade vajíčka na květy ani na listy rostlin. Hledá vodu s velkým množstvím rozkládající se organické hmoty. Nemusí jít o čistý rybník nebo horskou tůň. Právě naopak. Larvám vyhovují kalné, zapáchající a silně znečištěné vody, v nichž je dostatek bakterií a drobných organických částic.

Mohou se objevit v bahnitých okrajích stojatých vod, hnojištích, odpadních nádržích, zanedbaných žlabech nebo v loužích, do nichž dlouhodobě padají rostlinné zbytky. V minulosti byly zvlášť známé z venkovských jímek a míst, kde odtékala močůvka.

Takové prostředí je plné potravy, ale má jednu zásadní nevýhodu. Rozklad organických látek spotřebovává kyslík, takže ho ve vodě zbývá velmi málo. Pro mnoho vodních živočichů by podobná nádrž znamenala smrt. Larva pestřenky trubcové však tento problém vyřešila způsobem, který jí dal i české druhové jméno.

Na konci těla má dlouhou dýchací trubici. Larva se může ukrývat hluboko v kalu a konec trubice přitom vysune až k hladině, kde získává vzduch. Funguje podobně jako šnorchl. Trubice je pohyblivá a může být několikrát delší než tělo samotné larvy.

Na první pohled připomíná dlouhý tenký ocas. V angličtině se proto larvám některých pestřenek říká „krysí ocásky“. S ocasem však nemá tento útvar nic společného. Je to specializovaná dýchací pomůcka, bez níž by larva ve svém prostředí nepřežila.

Larva je bledá, měkká a protáhlá. Nemá žádné nápadné nohy ani křídla a s dospělou pestřenkou se vzhledem téměř nedá spojit. Pohybuje se v řídkém kalu, přijímá drobné částečky a živí se hlavně mikroorganismy, které se množí v rozkládající se hmotě.

Život larev bývá někdy popisován jako čištění vody. To je ale poněkud přehnané. Larvy skutečně konzumují bakterie a organické částice a účastní se rozkladných procesů, nedokážou však proměnit jímku v čistou vodu. Jsou jen jedním z mnoha článků prostředí, které vzniklo nahromaděním organického odpadu.

Jakmile larva doroste, musí prostředí opustit. Vyleze z vody nebo mokrého kalu a hledá sušší místo, kde se může zakuklit. Právě tehdy se někdy objeví ve větším počtu na podlahách stájí, kolem odpadních nádrží nebo v blízkosti kanalizačních otvorů. Lidé je pak považují za podivné červy s dlouhým ocasem.

Uvnitř kukly se její tělo zásadně přestaví. Z tvora uzpůsobeného k životu v bahně vznikne okřídlený hmyz s velkýma očima, svalnatým hrudníkem a schopností mimořádně obratného letu. Jakmile dospělec opustí kuklu, s kalnou vodou už obvykle nemá nic společného. Zamíří ke světlu a poté ke květům.

Rozdíl mezi larvou a dospělcem není náhodnou zvláštností. Má velkou výhodu. Obě stadia využívají úplně jiné zdroje a navzájem si nekonkurují. Larvy se živí v organickém kalu, zatímco dospělci sbírají potravu na květech. Mláďata tedy neubírají jídlo svým rodičům a každý věk se může specializovat na jiný úkol.

Dospělec se navíc může snadno přesouvat a hledat nová místa vhodná pro rozmnožování. Pestřenka trubcová patří mezi druhy schopné migrace. Jednotliví jedinci se mohou nechat unášet prouděním vzduchu a překonávat mnohem větší vzdálenosti, než by člověk při pohledu na mouchu sedící na kopretině očekával.

Tyto přesuny nejsou tak nápadné jako tahy ptáků nebo hejna motýlů. Často probíhají vysoko nad zemí a člověk je ze země vůbec nezaznamená. V součtu se však krajinou přesouvá obrovské množství hmyzu. Pestřenky s sebou nesou pyl, živiny uložené ve vlastním těle a stávají se potravou pro další živočichy.

Také díky schopnosti cestovat a využívat člověkem pozměněné prostředí se pestřenka trubcová rozšířila téměř po celém světě. Nevadí jí města, zemědělská krajina ani blízkost hospodářských objektů. Potřebuje pouze dvě věci, které se na podobných místech často nacházejí - květy pro dospělce a stojatou vodu bohatou na organické látky pro larvy.

Až se příště nad záhonem zastaví bzučící „včela“ a na několik vteřin zůstane viset na místě, zkuste se na ni podívat ještě jednou. Možná nepůjde o včelu, ale o mouchu, která svůj klamný převlek dotáhla téměř k dokonalosti.

Zdroje:

https://www.deutschlands-natur.de/tierarten/fliegen/eristalis-tenax/

http://www.naturabohemica.cz/eristalis/

https://www.wildlifetrusts.org/wildlife-explorer/invertebrates/flies/drone-fly

https://en.wikipedia.org/wiki/Eristalis_tenax

chovzvirat.cz/zvire/4069-pestrenka-trubcova/