Vypadá neškodně. Přesto v sobě pištec černohlavý ukrývá stejný typ jedu jako slavné pralesničky

Pištec černohlavý, latinským jménem Pitohui dichrous, je středně velký pralesní pták z Nové Guineje, černý a rezavě oranžový, nápadný, ale ne přehnaně. Jenže právě tenhle pták ukázal, že i v dobře známé skupině, jako jsou pěvci, může být něco, s čím věda dlouho skoro nepočítala.

U ptáků jsme zvyklí se bavit o letu, zpěvu, hnízdění, tahu, peří, námluvách. Jedovatost si s nimi člověk běžně nespojí. Pod jedovatým zvířetem si vybavíme hada, štíra, pavouka, pralesnička, možná rybu nebo některý hmyz. Pták většině lidí nepřijde jako tvor, kterého by bylo lepší nebrat do ruky. A přesto právě pištec černohlavý patří mezi nejznámější jedovaté ptáky světa.

Přesnější český název, se kterým se dá setkat v databázích, bývá také pitohui černohlavý. Dlouho byl řazen k pištcům v širším smyslu, dnes je podle moderní taxonomie spojován s čeledí žluvovitých, tedy se skupinou starosvětských žluv a jejich příbuzných.

Nová Guinea je pro podobný objev skoro ideální postředí. Není to jen ostrov s tropickým lesem. Je to obrovský, členitý svět s nížinami, mokřady, horskými hřebeny, mlžnými pralesy i oblastmi, kam se biologové dostávali a dodnes dostávají obtížně. Žije tam mimořádné množství endemických druhů, tedy živočichů a rostlin, které člověk nenajde nikde jinde.

Pištec černohlavý obývá lesy hlavního ostrova Nová Guinea a také některé okolní oblasti, například ostrov Yapen. Není to pták žijící v otevřené krajině. Patří do prostředí, kde se světlo láme přes listy, větve se překrývají jedna přes druhou a zvířata se víc slyší, než vidí. Pohybuje se v korunách a ve středních patrech lesa, často v párech nebo menších skupinách. Živí se hlavně hmyzem a dalšími drobnými bezobratlými, ale nevyhýbá se ani rostlinné potravě, například plodům.

Na délku mívá kolem dvaceti několika centimetrů. Nápadný je hlavně kontrastem barev. Hlava, křídla a ocas jsou černé, tělo má oranžově až rezavě hnědé. Právě tohle zbarvení dnes vypadá jako jedna z důležitých indicií. U jedovatých nebo nepoživatelných zvířat bývá výrazný vzhled často varováním. Ne vždy, ale u pištce černohlavého tohle varování platí.

Takové zbarvení není samoúčelné. Když predátor jednou získá špatnou zkušenost, může si výrazný vzor zapamatovat. Pták nemusí predátora zabít. Často stačí, když se s ním spojí nepříjemný pocit, pálení v tlamě, znecitlivění, podráždění sliznic nebo jiný varovný signál. Příště se predátor podobně zbarvené kořisti raději vyhne.

Na začátku objevu stála terénní práce v novoguinejském pralese a obyčejný kontakt s ptákem chyceným do sítě. Americký ornitolog Jack Dumbacher si při manipulaci s pitohui všiml zvláštní věci - po poškrábání a následném kontaktu s ústy cítil pálení a znecitlivění. Nebyl to důkaz sám o sobě, ale byl to signál, že se tu děje něco neobvyklého.

Pozdější chemické analýzy ukázaly, že kůže a peří těchto ptáků obsahují batrachotoxinové alkaloidy, zejména homobatrachotoxin. Práce publikovaná na začátku devadesátých let popsala tyto toxiny u rodu Pitohui jako chemickou obranu ptáků. To bylo zásadní, protože šlo o první dobře doložený případ jedovatého ptáka v moderním vědeckém smyslu.

Pištec však není had s jedovými zuby ani štír se žihadlem. On jed nevpravuje do těla oběti útokem. Jed má uložený v tkáních, hlavně v kůži a peří. Nebezpečný je při dotyku, při kontaktu se sliznicemi nebo pro predátora, který by ho chtěl sežrat.

Samotný batrachotoxin je mimořádně silný jed. Nejznámější je z jihoamerických pralesniček, především z některých druhů rodu Phyllobates. Název batrachotoxin ostatně souvisí s řeckým slovem pro žábu. U nejjedovatějších pralesniček jde o látku, která v malém množství dokáže usmrtit savce i člověka.

Její účinek se týká nervové soustavy a svalů. Zjednodušeně řečeno narušuje práci sodíkových kanálů v buněčných membránách. Tyto kanály jsou důležité pro vedení nervových vzruchů. Když nefungují správně, tělo ztrácí kontrolu nad svaly a může dojít k vážným poruchám srdeční činnosti nebo dýchání.

U pištce černohlavého však nejde o to, že by člověk při běžném dotyku padl mrtvý k zemi. To by bylo přehnané. Koncentrace toxinů u pitohui je mnohem nižší než u nejnebezpečnějších pralesniček. Přesto může kontakt s kůží nebo peřím způsobit pálení, brnění, znecitlivění nebo podráždění. Pro malé predátory, parazity nebo zvíře, které by ptáka pozřelo, je význam takové obrany mnohem větší.

Navíc se toxicita jednotlivých ptáků výrazně liší. Některé populace a jedinci jsou toxičtější, jiní méně. U části jedinců nemusí být toxin v daném množství zjistitelný vůbec. Jeho jedovatost je proměnlivá a pravděpodobně souvisí s tím, co v konkrétní oblasti požírá.

Jedna z nejzajímavějších otázek zní - vyrábí si pištec černohlavý batrachotoxiny sám?

Dnešní poznatky naznačují, že spíše ne. Podobně jako u pralesniček se předpokládá, že ptáci toxiny získávají z potravy a ukládají je do vlastního těla. Hlavní pozornost se soustředila na brouky rodu Choresine z čeledi bradavičníkovitých, respektive Melyridae. Tito brouci obsahují batrachotoxinové látky a byli nalezeni také v potravě pištců.

Tohle je na celé věci možná ještě zajímavější než samotná jedovatost. Pištec není „chemická továrna“ v tom smyslu, že by toxin od nuly vyráběl. Spíš využívá chemii potravního řetězce. Sní určitý druh hmyzu, toxické látky přežijí trávení, tělo je dokáže tolerovat a uložit tam, kde mu budou k užitku.

Podobný princip známe i od jiných zvířat. Pralesničky v zajetí, pokud nedostávají přirozenou potravu obsahující zdroj toxinů, obvykle ztrácejí jedovatost. U pištců se předpokládá podobný mechanismus. Neznamená to, že by všechny detaily byly definitivně vyřešené. Pořád zůstávají otázky, jak přesně ptáci toxin ukládají, jak se před ním sami chrání a proč některé populace obsahují jedu více než jiné.

Z biologického hlediska je to krásný příklad toho, že jedovatost nemusí vzniknout jen jako vnitřní „vynález“ organismu. Může být výsledkem vztahu mezi potravou, prostředím a evolučním tlakem. Pták se naučí využívat látku, kterou původně vytvořil nebo nesl někdo jiný.

U hadů nebo pavouků si význam jedu představíme snadno. Slouží k lovu, k obraně nebo k obojímu. U pištce je to tochu jiné. Nejde o lovce, který by jedem ochromoval kořist. Jde o relativně malého ptáka, který sám může být kořistí.

V pralesním prostředí na něj mohou číhat hadi, draví ptáci, savci i další predátoři. Mláďata a vejce jsou ještě zranitelnější. Pokud má pták v kůži a peří látku, která predátorovi znepříjemní útok, je to významná výhoda. Nemusí být nezranitelný. Stačí, když je natolik nepříjemný, že se nevyplatí.

Někteří vědci uvažují také o ochraně před parazity. Peří je pro parazity lákavé prostředí a chemická obrana by mohla snižovat jejich množství. U pištce se proto mluví nejen o obraně před predátory, ale i o možné ochraně proti parazitům. Tato myšlenka se objevuje i v odborných přehledech o toxinech u ptáků.

Když se na ptáka podíváme tímto způsobem, jeho nápadné zbarvení začne dávat smysl. Černá hlava, černá křídla a rezavé tělo nejsou jen estetická kombinace. Mohou fungovat jako varovný štítek. V přírodě se tomu říká aposematismus. Zvíře jako by říkalo: „Vidíš mě dobře, a právě proto si mě zapamatuj. Nestojím za to.“

Samozřejmě nemůžeme každému barevnému ptákovi automaticky připsat jedovatost. Tropické lesy jsou plné výrazných barev z mnoha různých důvodů. U pištce černohlavého je ale spojení mezi zbarvením, nechutností a toxicitou velmi pravděpodobné.

Na podobných objevech je někdy až komické, jak často věda „objeví“ něco, co místní lidé dávno vědí. U pištců to platí také. Obyvatelé Nové Guineje některé tyto ptáky znali jako nepoživatelné nebo nepříjemné. Některé zdroje uvádějí, že místní lovci se jim vyhýbali nebo s nimi zacházeli opatrně.

To neznamená, že by domorodé znalosti automaticky odpovídaly laboratorní chemii. Místní lidé samozřejmě nemluvili o batrachotoxinech a sodíkových kanálech. Ale věděli, že tenhle pták není jako jiní. Že po něm může pálit kůže nebo ústa. Že není dobrý k jídlu. Že se s ním pojí špatná zkušenost.

A právě to je pro přírodovědu cenné. Terénní biologie nestojí jen na přístrojích a publikacích. Stojí i na pozorování, na opakované zkušenosti a na schopnosti brát vážně lidi, kteří v daném prostředí žijí celý život.

U pištce černohlavého se tak potkaly dva světy - dlouhodobá místní zkušenost a moderní chemická analýza. Teprve jejich spojení ukázalo celý obraz.

Pištec černohlavý není jediný toxický pták. Po jeho prozkoumání se ukázalo, že batrachotoxinové látky mohou mít i další novoguinejští ptáci. Zmiňuje se například pitohui proměnlivý, Pitohui kirhocephalus, a také ifrita modrohlavá, Ifrita kowaldi. Zajímavé je, že ifrita není s pištcem černohlavým blízce příbuzná. To naznačuje, že schopnost využívat toxiny z potravy se mohla u různých ptáků vyvinout nezávisle.

Přesto zůstává Pitohui dichrous symbolem celého tématu. Je nejznámější, často uváděný jako první dobře popsaný jedovatý pták a zároveň jeden z nejvýraznějších příkladů chemické obrany u ptáků.

Pištec černohlavý není nutně extrémně vzácný druh na pokraji vyhynutí. BirdLife ho vede v kategorii málo dotčený, tedy Least Concern. To ale neznamená, že by jeho prostředí nebylo zranitelné. Novoguinejské lesy čelí tlaku těžby, odlesňování a změn krajiny. U pralesních druhů proto nejde jen o početnost v jednom okamžiku, ale i o budoucnost prostředí, na kterém závisejí.

Kdybychom zapomněli na jed, zůstal by nám pořád zajímavý, ale ne tak senzační pták. Pištec černohlavý není příšera z pralesa. Nepoletuje krajinou jako varování před smrtí. Většinu života dělá to, co dělají jiní lesní pěvci - hledá potravu, pohybuje se větvemi, ozývá se, udržuje kontakt s partnerem nebo skupinou, hnízdí a stará se o potomstvo.

O jeho hnízdění se ví méně než o běžných evropských druzích. U tropických ptáků je to časté, jejich sledování v hustém lese je obtížné. Hnízda se hledají špatně, sezónnost nemusí být tak zřetelná jako v mírném pásu a mnoho druhů bylo dlouho studováno jen příležitostně.

Evoluce často používá stejné nápady na různých místech. Batrachotoxiny známe od jihoamerických žab, ale podobné látky se objevily i u ptáků z Nové Guineje. Ukazuje, že potrava může být zdrojem obrany. Ukazuje, že nápadné zbarvení může být víc než krása. Ptáci nejsou jen neškodní zpěváci. Žáby nejsou jediné, kdo může nosit prudké toxiny v kůži. A jedovatost není vždy otázkou tesáků nebo žihadel. Někdy stačí peří.

Pištec černohlavý se proto stal jedním z těch druhů, které člověk uvádí, když chce ukázat, jak nečekané mohou být biologické strategie. Není to kuriozita na okraj. Je to připomínka, že chemická obrana je v přírodě mnohem širší a pestřejší, než se dlouho zdálo.

Je to pták, který vypadá krásně, ale jeho krása není pozvánkou. Je to varování. Černá kapuce a rezavé tělo říkají predátorům něco, co lidé pochopili až mnohem později - tenhle pták se možná dá chytit, ale nemusí se vyplatit ochutnat.

Zdroje:

https://datazone.birdlife.org/species/factsheet/hooded-pitohui-pitohui-dichrous

https://www.stoplusjednicka.cz/vedci-zjistili-proc-se-novoguinejsti-pistci-neotravi-vlastnim-jedovatym-perim

https://www.gbif.org/species/144099748

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC27162