Článek
Za Tutanchamonem do Prahy
Je to už několik let, kdy se v Praze uspořádala výstava, věnovaná egyptskému králi Tutanchamonovi a jeho pokladům, nalezeným v hrobce. Prostor krátce dostaly také egyptské dějiny a seznámení se s všeobecnými egyptskými fakty, vývojem říše, populací a kulturou. K exponátům bylo také možné si poslechnout audio komentář, prostřednictvím kterého si návštěvníci vyslechli spoustu zajímavých informací.
Coby menší nadšenkyně do Egypta jsem si výstavu v minulosti nemohla nechat ujít. Příležitost zaletět si do Egypta hned tak nemám, a toto byl pro mě skvělý způsob, jak vidět něco, co by měl vidět každý ,,fanda“ egyptské historie a Egypta všeobecně. Navíc je neskutečné, co dokážou šikovní řemeslníci dle předlohy vytvořit svýma rukama. I když se člověk nedívá na originály a jsou to ,,jen“ kopie, nestačím zírat, jak se vydařily. Stovky hodin práce na nejrůznějších detailech, napodobení faktu a uspořádání tak, aby člověk měl dojem, jako kdyby on sám hrobku objevil, to je něco, nad čím mi zůstává rozum stát a obdivuju všechny, kdo se na výstavě podíleli. Dát lidem tu možnost, přiblížit poklad slavného faraona a ukázat, jaký byl jeho život a život v oné starověké době, to si zaslouží ocenit.
Lístky, prosím, a račte vstoupit
Aplikaci mám staženou do mobilu, takže audio průvodce nepotřebuju. Předkládám vytištěnou vstupenku a vzhůru do dobrodružství. Ještě si u šatny vytahuju mobil na fotky a průvodce, k tomu radši sluchátka, abych nikoho nerušila a peněženku. Je mi sice divné, že jsou tací, kteří na výstavu jdou s kabelkou nebo batohem, byť by měli jít bez toho, ale asi to není takový prohřešek. Moje chvilková touha nechat si svůj mikrobatůžek zmizela ve chvíli, kdy je několik lidí za mnou upozorněno místním personálem, že batůžky si mají nechat v šatně. Aha, tak raději nebudu porušovat nařízení a odevzdám jej šatnářce. A vzhůru do haly.
Nastavím si kapitolu o Rosettské desce a poslouchám průvodce, který k ní vysvětluje některé detaily. Vyslechnu si povídání o nápisech, hieroglyfech a moje touha po poznávání dalších detailů Egypta se zvětšuje. Prohlédnu si informace o různých aspektech Egypta, visící po stěnách. Fotím, kde se jen dá, přece jen nejsem jediná fotekchtivá účastnice, v tom mumraji lidí vyfotit si něco normálně, se snad ani nedá. Dávat si pozor, abych někomu nevlezla do záběru, což se mi už několikrát neúmyslně povedlo, nastavit si okamžik, abych měla alespoň trochu inteligentní fotku, a ne nějakou rozmazaninu, to je docela fuška.
Některé nástěnné informace přejdu, nebo jen letmo přečtu, abych se dostala do obrazu, čemu jsou věnovány. V duchu už přemýšlím, kterou knížku si objednám, abych si ohledně historie doplnila ještě nějaké informace, např. o národu Hyksósů.
Počkám si ve frontě, která se tvoří v půlce místnosti a přemýšlím, jak tohle všechno zvládnou organizátoři ukorigovat. Zájemců o to, vidět dokument o egyptském králi je hodně. Fronta se, podle cedulí vepředu, tvoří na kino. V něm se krátce pohovoří o objevení Tutanchamonovy hrobky, o odhodlání Howarda Cartera při hledání místa jeho posledního odpočinku a jeho neuvěřitelné výdrži.
A samozřejmě po kinu následují jednotlivá ,,stanoviště“, tedy místnosti, které byly v Tutanchamonově hrobce. Poklady, které měl faraon na cestu do posmrtného života, věci, které využíval v době, kdy žil a spoustu dalšího. K tomu audio průvodce vykládá spoustu zajímavostí a umocňuje tak pohled na osvětlenu vitrínu, která předkládá, jak to v hrobce vypadalo. Člověku se tají dech.
Téměř až zamrazí, když vidím, do čeho všeho byl faraon uložen. Jedna rakev, druhá, těžké sarkofágy. Egyptskou kulturu obdivuju, ale sakra, ti to měli těžké, když pohřbívali. Jsem docela ráda, že součástí výstavy nejsou názorné ukázky mumifikace. Ty bych asi nezvládla. Další, co mě oslní, je královská pokladnice, které vévodí bůh Anup na truhle. Musím říct, že pro rodiny s dětmi tohle musí být něco naprosto fascinujícího. A já, coby kategorie Dospělí, si výstavu užívám jako malá holka, byť už jsem na ní jednou byla. Nejde neprožívat stejně uchváceně.
Tutanchamonovy poklady
Po ukázce jednotlivých vitrín se dostanu do dlouho očekávané haly, kde je replika příbytku, nebo možná schrány, kam se musel sarkofág vejít. Inu, prostor by tu byl. Je neskutečné, jak je celá schrána nazdobená. Okolo jsou vystavené nástěnné malby a pomalu docházím k jednotlivým položkám, které byly součástí hrobky. Králův trůn, sošky, kanopy, malé sarkofágy, bojový vůz, důtky. Samozřejmě nesmí chybět ani samotná zlatá posmrtná maska. Tohle mít na sobě, to je tedy něco. Šperky, které jsou vystavené, mi připomenou časy, kdy jsem si jako dítě po shlédnutí filmu Kleopatra, anebo Řeka bohů vyrobila egyptskou korunku a nosila ji na hlavě, předstíraje královnu Egypta. V duchu se tomu zasměju, když vidím repliku korunky, jsem ráda, že ta moje byla vyrobená z papíru.
Egyptu nelze zapřít symboliku a fantazii, vystavené důtky mají také své kouzlo. Symbol moci Egypta, kterou se tehdy nikdo neopovážil jakkoliv rozporovat.
Královská korunka
A samozřejmě je tu také trůn i s těmi velkými vějíři na ovívání. Vybaví se mi scénky z filmů, kdy vějíři mávají služebné, aby své královně zajistily potřebný větrný komfort. Po zjištění, že už jsem celou halu prošla, se těším do imerzivní místnosti, která by měla diváka pohltit a vtáhnout do děje Egypta. No, začínám chápat, proč jsou tady ty polštáře, ačkoliv na výstavě před lety nebyly. Byť si nemyslím, že jsem nějaká slaboška a na pohyblivé obrazy na stěnách jsem se těšila, přiznávám, že asi do 2 minut jsem byla nucena odejít. Pro epileptiky tohle není nejvhodnější, a ačkoliv epileptik nejsem, vhodné to není ani pro mě, bohužel. Během 2 minut můj mozek nestačí zřejmě vnímat pohyby a točivé scenérie jsou na něj moc, takže odpovídá blížící se závratí, kterou začínám pociťovat. No, dobře, takže pryč odsud. Za touto ,,světelnou a hýbající se show“ je další místnost, díky které se rozsvítí moje očka. Samozřejmě – suvenýry. I když si myslím, že si můžu čas od času pořídit něco dražšího, při pohledu na všechny možné suvenýry a dárečky mi dojde, že bych tady asi fakt nechala valnou většinu svého bankovního účtu. Chtě nechtě tedy v duchu odškrtávám položky, co si opravdu nekoupím, a ve výsledku nakoupím až u pokladny. Tam je totiž asi to nejlepší, co může návštěvník chtít – tedy propisky, magnetky, turistické známky, propisky a podobně. Jinak jsou všude po hale rozmístěné suvenýry jako látkové peněženky, tašky, trika, sochy bohů, knížky, vše, na co jen pomyslíte.
Nakoupím tedy několik drobností a v duchu si říkám, že mi poněkud chybí ty možnosti focení, viděné na internetu. To se ovšem změní v další hale, kde je kromě občerstvení nabízena i možnost vyzkoušet si na strojích virtuální realitu. Kromě toho jsou na stěnách spuštěné zábavné hry pro děti, které je většinou zaujmou. A samozřejmě je tu i prostor pro možnost pořízení fotky na trůnu s motivem schodů na pozadí stěny. Z tohohle musí mít děti zaručeně radost.
Koupím si skořicového šneka a se zaujetím sleduju čtveřici dospělých, kteří si užívají virtuální realitu v něčem, co mi pomalu připadá jak létající talíř. Očividně jim tam pouští něco zajímavého, je to samý smích a halekání. Není nad to, když tu možnost pobavit se mají nejen i děti, ale i dospělí. Musím říct, že jsem se na výstavě skvěle odreagovala a její zmodernizování, i když jsem ho téměř nevyužila, mě zaujalo. Jsem zvědavá, jestli se za několik let, v případě opakování výstavy, něco opět zmodernizuje a budou tu další prvky, které zaujmou. Za mě má výstava velké plus. Jak po stránce vzdělání, tak po stránce zábavy. Děkuji za to, že jsem mohla jít a vidět ten poklad!
Anketa
Zdroje:
Vlastní zážitek autorky
