Článek
Dezertík jednou za čas
S kuchyní úplně kamarádka nejsem, i když nemůžu říct, že bych se v ní neorientovala, příp. bych v ní nesvedla něco udělat (kromě nepořádku, když něco nemůžu najít). Občas spolu najdeme společnou řeč a se svým kuchařským umem zvládnu vytvořit i pochutiny, které se dají konzumovat, aniž by si člověk musel plánovat na další den konzumaci léků na střevní potíže. No a tak jednou za čas ve mně vykvete ta ,,spásná myšlenka“, že udělám nějaký dezert. Míša řezy jsou celkem nenáročné, už se mi povedly, tak si říkám, proč ne?
První zádrhel nastává ve chvíli, kdy si pro svou děravou hlavu googlím recept a zjišťuju, že tenhle dezert má asi několik příbuzných s pestrou ,,geneticko výbavou“. Jinak si nedokážu vysvětlit, že co recept, to pokaždé nějaká jiná přídavná surovina, která v jiných receptech nebyla. Ne, že bych neměla odvahu to zkusit, ale zrovna teď potřebuju, aby mi dezert vyšel, takže nehodám nijak experimentovat. Že moje celé dnešní pečení bude o experimentu se surovinami a přístrojích, a že kuchyň zažije zážitek blízký smrti, to jsme ještě ani jedna nevěděly. Já, žijící v domnění, že to přece musím zvládnout, kuchyň, žijící v blahé nevědomosti toho, že ji moje katastrofální maličkost navštíví… A otázka přežití bude ve hvězdách.
Dobře, tak mám nasbírané asi tři recepty, vyberu nejjednodušší z nich, jehož výsledek vypadá, že odpovídá tomu, co bych si představovala, že stvořím. Následující procházka do obchodu a akce ,,vymeť regály do minuty“ se ukázala jako sci-fi, když jsem zjistila, že je opět obchod poněkud přestavěný a položky mi trvalo najít asi 20 minut. Ale základ úspěchu tu je, jelikož mám vše, co jsem potřebovala.
Doma si připravím všechny přístroje, které bych mohla potřebovat a opět jdu googlit onen recept, který jsem si, blb, neuložila. Ha, tady je. Milá kuchyňko, doufám, že máš sepsanou závěť! Že je na mě kuchyň už delší dobu připravená, mi dojde ve chvíli, kdy zjistím, že některé přístroje fungovat nebudou, ani po polibku se zásuvkou. No, žila jsem v domnění, že zkrátka dosloužily, ovšem kuchyň by mi zřejmě jejich náhlý skon vysvětlila po svém, když mě vidí. Připravím si nádobky a začínám být dost nervózní, aby se vše povedlo na jedničku, nebo nejhůře na trojku. Vyskládám vedle sebe hrníčky a jako autista do jednotlivých hrnků vkládám dané suroviny v tom pořadí, v jakém jsou na daném receptu. Brzy mi dojde, že jsem fakt marná, když zjistím, že jsou schopná si v těch nervech splést bílky s olejem a polohrubou mouku s cukrem moučkou. No jasně, nepřemýšlí mi to.
Pečení
Vzhůru do ,,kuchyňského hrobu“
Takže znovu, řádek po řádku kontroluji, zda mám všechno a směle do práce. Nebo spíš do vraždění. Do misky dle popisu žloutky, cukr, šlehat, než se to trochu spojí, a pak postupně mouku s kakaem a střídavě do toho olej. No, s kakaem to nebylo úplně ideální, v okamžiku přimíchání do misky mám před sebou hnědý opar, kuchyň ze své světlé barvy přejde do tmavé a moje plíce nestačí zírat. Trochu se zakuckám, ale žiju. Postupně vše spojím, těsto už tmavne a vypadá to nadějně, ovšem jak to tak pozoruju, spíš než těsto to za chvíli bude připomínat spárovací hmotu v hnědé barvě. Ne, že by kachličky v kuchyni nepotřebovaly zrenovovat, ale takhle jsem to úplně nezamýšlela. Stojím nad tou podivnou konzistencí těsta a přemýšlím, zda jsem dávala všechno. Pak to vzdám a pročtu si recept znovu, abych zjistila, že já s pečením do vztahu ,,friends forever“ asi nevkročím. Bodejť by se mi rodilo pod rukama ukázkové těsto, když tam zapomenu dát bílky. Ještě ke všemu mají být vyšlehané! Prosím? Jasně, že v minulosti při pečení jsem to už takto dělala, ale teď mi to úplně vypadlo. No dobře, v rychlosti vyšlehám sníh a přimíchám jej, načež těsto konečně začíná nabývat tu správnou strukturu. Půlku kypřícího prášku a hurá na plech.
Strčím vše do trouby, kterou jsem stihla předehřát a mezitím se vrhám na tvorbu krému. Taaakže, cukr moučka, máslo a měkký tvaroh, vše o pokojové teplotě, tvaroh po částech přidávat. Tak vzhůru do toho. Nyní ovšem nastává ,,Středočeský masakr kuchyňským šlehačem“. A kuchyň si pomalu asi začne sepisovat návrh na náhrobek, začínající slovy ,,Zemřela během tvarohového náletu..“. Tak nějak totiž vypadá moje snaha rozšlehat suroviny a přimět tvaroh k infiltraci do té směsi, ze které má vzniknout krém. Což o to, krém vznikl, dokonce byl ze začátku i tekutý, ale prvotní dojem působil, že se krém snažím vytvořit ze sáčku, kde původním obsahem byla snad vločková kaše. Šlehám, co to jde, hrudky se naštěstí zmenší, ale stejně zcela nezmizí. Může mě těšit fakt, že je to alespoň oslazené na úroveň tak akorát. Upečený korpus vyndám a nechám vychladnout, mezitím ještě zkouším změnit podobu krému, ovšem ani Hermiona Grangerová by s kouzly v tomhle případu nic nesvedla. Nakonec tedy s vnitřním pláčem a vnějším vztekem krém nanesu na korpus a jdu připravit lázeň pro čokoládu, i když bych do jedné horké lázně nejradši sama zalezla. Tuk, čokoláda a voda, promíchat a počkat na tu strukturu, kterou bude možné nanést na to něco, co mělo připomínat prostřední vrstvu Míša řezů.
Čokoládu nanáším do všech světových stran, ovšem stejně nevystačí, musím ještě přidělávat. Poté vše nanesu na zbývající části tvarohu a jdu se pokusit vysvětlit kuchyňce, že ještě není čas na věčný spánek. Se slibem, že bude opět zářit, jen co v ní provedu menší očistec, se ihned pouštím do úklidu. Kachličky se mnou asi dlouho nebudou mluvit, i když ty bílé fleky z nich mizí celkem rychle. Pročistím i kuchyňské přístroje, které působí dojmem, že z mrtvýchvstání se u nich konat nebude. I když jeden nikdy neví.
Během úklidu si ještě vzpomenu, že bych třeba mohla poklidit trochu lednici, aby měl dezertík kde vychladnout. Rychle překopávám regálový pořádek, aby se jedna police uvolnila a pekáč měl kam jít. Domyju nádobí a pokusím se ten prostor, který zažil ,,kuchyňskou Hiroshimu“ dát nějak do obyvatelného stavu. Jestli se to povedlo, uvidím ráno, každopádně je kam si sednout a dát si misku s hrnkem pro případ ranní snídaně.
Kuchyni s rukama, nataženýma před sebou, že vypadám jako muslimka, modlící se k Alláhovi na koberci, nehorázně moc děkuji za užití jejích prostor. S prosbou nezanevření nad mou maličkostí s příslibem návštěvy pouze v případě přímé konzumace jídla a žádné mysteriózní tvorby odcházím do pokoje.
Anketa
Zdroje:
Osobní zkušenost autorky
