Zikmund a Hanzelka: Dva muži z Československa, kteří projeli svět jinak. Režim je za kritiku umlčel

Když se v Československu řeklo Hanzelka a Zikmund, nebyla to jen dvě příjmení. Byla to značka. Pro několik generací znamenala dálky, Afriku, pouště, džungle, andské silnice, zaprášenou Tatru 87, rozhlasové reportáže, cestopisné knihy a zvláštní pocit, že svět je obrovský, pestrý a přitom nějak dosažitelný. A to i pro člověka, který seděl doma v malém bytě, za oknem měl šedé město a za hranice se mohl podívat nanejvýš prstem po mapě.

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund nebyli prvními českými cestovateli. Češi měli cestovatelskou tradici už dávno před nimi. Byli tu Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Alberto Vojtěch Frič a další. Jenže Hanzelka se Zikmundem přišli v době, která jejich příběhu dala mimořádnou sílu. Vyrazili krátce po druhé světové válce, kdy byla Evropa ještě zničená, lidé unavení a zároveň hladoví po novém začátku. Svět se znovu skládal dohromady, koloniální říše se otřásaly, staré pořádky mizely a nové se teprve rodily.

A právě do této doby vstoupili dva mladí muži z Československa s plánem, který zněl skoro bláznivě - objet svět automobilem, psát, fotografovat, natáčet a přivážet domů svědectví o zemích, které většina lidí nikdy neuvidí.

Dnes může podobná věta znít banálně. Stačí letenka, kreditní karta, mobil a člověk je za pár hodin v Africe nebo v Asii. Jenže tehdy měla cesta úplně jinou váhu. Nebyly moderní navigace, nebyly sociální sítě, neexistoval internet, spojení s domovem bylo obtížné a porucha auta v pustině mohla znamenat skutečný problém. Cestování nebylo jen přesouvání z jednoho místa na druhé. Byla to zkouška trpělivosti, fyzické odolnosti, jazykové pohotovosti, technické zručnosti a někdy i obyčejného štěstí.

Jiří Hanzelka se narodil 24. prosince 1920 ve Štramberku. Miroslav Zikmund přišel na svět 14. února 1919 v Plzni. Oba vyrůstali v prostředí první republiky, která měla sebevědomí mladého státu a zároveň silnou víru ve vzdělání, techniku a moderní svět. Jejich generace ještě zažila mapy jako předmět snění. Dálky nebyly jen destinace, ale příslib dobrodružství.

Seznámili se při studiích na Vysoké škole obchodní v Praze. Spojila je nejen škola, ale hlavně podobná posedlost světem. Už jako studenti si plánovali cestu, která neměla být obyčejným výletem. Chtěli ji pojmout systematicky. Nešlo jim jen o zážitek, ale o práci. Chtěli sbírat informace, psát reportáže, fotografovat, natáčet, mapovat hospodářství a život v různých zemích.

Jejich plán přerušila válka. Po uzavření českých vysokých škol nacisty se oba museli živit jinak a sen o cestě zůstal na několik let odložený. Jenže nezmizel. Naopak zrál. Když válka skončila, vrátili se k němu s tvrdohlavostí, která je později provázela celý život.

Hanzelka a Zikmund byli dvojice, ale nebyli stejní. Hanzelka bývá popisován jako živější, temperamentnější, bezprostřednější a společensky otevřenější. Zikmund působil ukázněněji, analyticky, někdy až asketicky. Měl výjimečnou paměť, smysl pro řád a obrovskou pracovitost. Právě rozdílnost jejich povah byla jedním z důvodů, proč spolu dokázali tak dlouho fungovat. Jeden doplňoval druhého. Jeden víc táhl lidský kontakt, druhý systematickou stránku práce. Oba však sdíleli základní vlastnost - neobyčejnou zvědavost.

Na první velkou cestu vyrazili 22. dubna 1947. Jejich vozem byla Tatra 87, aerodynamický automobil z Kopřivnice, který se stal jedním ze symbolů celé výpravy. Nebyl to náhodný výběr. Tatra tehdy patřila k technicky mimořádným vozům. Měla proudnicovou karoserii, vzduchem chlazený osmiválcový motor vzadu a na svou dobu působila moderně až futuristicky.

Pro československý průmysl byla jejich cesta také reklamou. Automobilka mohla světu ukázat, že její vůz obstojí nejen na evropských silnicích, ale i v pouštích, horách, tropech a na cestách, které často silnicemi byly jen podle názvu. Hanzelka se Zikmundem nebyli jen romantici s batohem. Byli také lidé schopní přesvědčit instituce, že jejich projekt má hospodářský, propagační a dokumentární význam.

Tatra 87 se v jejich vyprávění stala téměř živou bytostí. Byla dopravním prostředkem, pracovnou, ložnicí, skladištěm, útočištěm i starostí. V některých situacích jim pomáhala, jindy je trápila. Museli ji udržovat, opravovat, šetřit a zároveň na ni spoléhat. Auto vezlo filmový materiál, fotoaparáty, psací potřeby, náhradní díly, osobní věci a všechno, co mohli na cestě potřebovat.

Když dnes člověk vidí fotografii Tatry 87 zaprášené někde v Africe nebo v Latinské Americe, není to jen obrázek starého auta. Je to obraz doby, kdy československá technika skutečně budila respekt a kdy cesta autem přes kontinenty nebyla turistickou atrakcí, ale dobrodružstvím s otevřeným koncem.

První etapa jejich cesty vedla do Afriky. Projeli severní a východní část kontinentu, navštívili Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Jihoafrickou unii a další oblasti. Afrika, kterou poznávali, nebyla jednotný exotický obraz z pohlednice. Byla to směs nádherné krajiny, tvrdých sociálních rozdílů, koloniální správy, městského ruchu, venkovské chudoby, starých tradic i modernizace, která přicházela nerovnoměrně a často bolestně.

Právě tady se ukázalo, že Hanzelka a Zikmund nejsou jen sběratelé dobrodružných historek. Uměli se dívat. Všímali si lidí, práce, hospodářství, dopravy, přístavů, plantáží, škol, nemocnic i politických poměrů. Jejich texty samozřejmě nesly otisk své doby a také dobového jazyka, ale v jádru v nich byla snaha pochopit svět v souvislostech.

Nedívali se jen na pyramidy, palmy a zvířata. Zajímalo je, kdo kde pracuje, kdo vlastní půdu, jak se žije domorodému obyvatelstvu, jaké stopy zanechává kolonialismus a jaký je rozdíl mezi oficiální tváří země a každodenním životem obyčejných lidí. Právě to dělalo jejich cestopisy silnějšími než běžné vyprávění o dálkách.

Čtenář doma v Československu dostával něco víc než dobrodružství. Dostával obraz světa, který byl krásný i nespravedlivý, vzrušující i krutý. A protože Hanzelka se Zikmundem uměli psát živě, jejich knihy nepůsobily jako zpráva z úřadu. Člověk měl pocit, že sedí s nimi v autě, že slyší motor, cítí prach, vedro, pot a únavu.

Po Africe zamířili do Latinské Ameriky. I tam pro ně cesta znamenala mnohem víc než jen projíždění krajinou. Navštívili Argentinu, Brazílii, Peru, Bolívii, Chile, Mexiko a další země. Setkávali se s velkoměsty i odlehlými oblastmi, s moderními třídami i místy, kde lidé žili v podmínkách, které evropskému čtenáři připadaly téměř nepředstavitelné.

Latinská Amerika jim nabídla jiný druh dramatu než Afrika. Byly tu obrovské vzdálenosti, Andy, tropické pralesy, staré indiánské kultury, sociální rozdíly, politické napětí a prudce se měnící společnosti. Hanzelka a Zikmund dokázali vnímat nejen krajinu, ale i historii, která v ní zůstávala přítomná. Psali o původních obyvatelích, o dopadech kolonizace, o chudobě, o bohatství přírodních zdrojů i o tom, jak odlišně může vypadat modernizace mimo Evropu.

Jejich první cesta trvala do roku 1950. Za tři a půl roku ujeli obrovskou vzdálenost, pořídili tisíce fotografií, natočili filmy a připravili množství textů. Domů se nevraceli jako dva neznámí mladíci, kteří si splnili soukromý sen. Vraceli se jako cestovatelé, jejichž jména začínala znát celá země.

Popularita Hanzelky a Zikmunda byla mimořádná. Jejich knihy vycházely ve vysokých nákladech, rozhlasové reportáže poslouchaly zástupy lidí, filmy z cest se promítaly v kinech a jejich přednášky přitahovaly publikum. V době, kdy nebyla televize samozřejmostí a zahraničí bylo pro většinu obyvatel něčím vzdáleným, měli jejich zážitky obrovskou cenu.

Jejich cestopisy nebyly jen čtením na večer. Byly náhradním cestováním. Lidé s nimi projížděli pouště, přístavy, hory i města. Díky nim viděli zvířata, krajiny a lidské osudy, které by jinak zůstaly za železnou oponou, atlasem a školní mapou.

Zároveň byli Hanzelka a Zikmund pro stát užiteční. Ukazovali československý automobil, československou schopnost organizace, techniky a kulturní reprezentace. Režim si jejich slávu uměl přivlastnit. Z cestovatelů se stali reprezentanti země.

Jenže právě tady se skrýval pozdější problém. Hanzelka a Zikmund nebyli poslušní dekorativní hrdinové. Nebyli lidé, kteří by jen opakovali, co se od nich čeká. Uměli pozorovat a uměli si dělat vlastní závěry. A to je vlastnost, kterou autoritářská moc snáší špatně.

V letech 1959 až 1964 podnikli druhou velkou cestu, tentokrát především do Asie a Oceánie. Použili nákladní vozy Tatra 805 a jejich trasa vedla přes Blízký východ, Indii, jihovýchodní Asii, Japonsko, Sovětský svaz a další oblasti. Byla to cesta technicky i politicky složitější než ta první. Kromě jiného se potýkali i s vysokou poruchovostí vozidel. Ve srovnání s oblíbenou Tatrou 87 byly s novými vozy potíže doslova každý den.

Svět se změnil. Studená válka byla v plném proudu, mnoho kolonií získávalo nezávislost, Asie procházela obrovskými proměnami. Hanzelka a Zikmund se opět dívali pozorně. Nebyli jen okouzleni dálkami. Všímali si, jak fungují státy, jak se chovají úřady, jak lidé mluví, čeho se bojí a co se nedá říct nahlas.

Zásadní byla jejich zkušenost se Sovětským svazem. Oficiální obraz SSSR byl v Československu dlouho prezentován jako obraz pokroku, spravedlnosti a budoucnosti. Jenže oni viděli i jinou stránku - zaostalost, nedostatek, špatné řízení, strach, byrokracii a rozdíl mezi propagandou a realitou.

Po návratu vznikla jejich slavná zvláštní zpráva, často označovaná jako „Zvláštní zpráva č. 4“. Nebyla určena široké veřejnosti, ale vedení státu a komunistické strany. Hanzelka a Zikmund v ní otevřeně popsali kritické poznatky ze Sovětského svazu. Nešlo o povrchní útok. Právě naopak. Byla to systematická, věcná a velmi znepokojivá zpráva lidí, kteří věděli, co viděli.

A tím se z cestovatelů definitivně stali nepohodlní svědkové.

V šedesátých letech se československá společnost postupně uvolňovala. Kritické hlasy sílily, lidé začali otevřeněji mluvit o minulosti, o politických procesech, cenzuře i špatném fungování režimu. Hanzelka a Zikmund patřili k těm známým osobnostem, které podporovaly reformní směřování Pražského jara.

Po srpnu 1968 se situace obrátila. Sovětská okupace a následná normalizace znamenaly návrat tvrdé kontroly. Lidé, kteří se veřejně postavili za reformy nebo odmítli okupaci, byli vyhazováni z práce, umlčováni, sledováni a vytlačováni z veřejného života.

Hanzelka a Zikmund doplatili na svou pověst i na své postoje. Jejich knihy se přestaly vydávat, filmy se nepromítaly, jejich jména mizela z médií. Pro režim bylo výhodnější, aby neexistovali. Nebo alespoň aby se o nich nemluvilo.

Byl to krutý paradox. Dva muži, kteří Československu přivezli svět a pomohli šířit jeho dobré jméno v zahraničí, byli doma umlčeni právě proto, že se odmítli tvářit, že neviděli to, co viděli.

Normalizace pro ně znamenala dlouhé roky nuceného ticha. Pro člověka, který byl zvyklý pracovat, cestovat, přednášet a komunikovat s veřejností, to musel být těžký trest. Jiří Hanzelka se s tím vyrovnával obtížněji. Byl společenský a energický, a právě veřejný zákaz ho zasáhl velmi silně. Miroslav Zikmund žil později především ve Zlíně, kde uchovával rozsáhlý archiv a věnoval se práci, pokud mu to okolnosti dovolily.

Jejich příběh tím dostává trpčí rozměr. Mnoho lidí si pamatuje hlavně jejich slavné expedice a zaprášená auta, ale za tím stojí i roky, kdy byli odstrčeni. Ne proto, že by selhali, ale proto, že se zachovali podle vlastního svědomí.

Po roce 1989 se jejich jména mohla znovu naplno vrátit do veřejného prostoru. Byli připomínáni jako legendy českého cestovatelství, ale také jako lidé, kteří se nenechali zlomit tlakem režimu. Jiří Hanzelka zemřel v roce 2003. Miroslav Zikmund se dožil mimořádného věku 102 let a zemřel v roce 2021.

Samozřejmě, některé pasáže jejich cestopisů dnes nesou stopy doby. Jazyk, pohled na některé kultury, politické formulace nebo dobové interpretace mohou současnému čtenáři znít jinak než tehdejšímu publiku. To je přirozené. Psali v konkrétním čase a z konkrétního prostředí.

Přesto jejich práce nezestárla tak, jak by člověk možná čekal. Důvod je jednoduchý. Hanzelka a Zikmund se nespoléhali jen na exotiku. Kdyby psali pouze o tom, že někde bylo horko, jinde rostly palmy a jinde chodili lidé v barevných oděvech, jejich texty by dnes působily jako historická kuriozita. Jenže oni do svých cestopisů vkládali pozorování, konkrétní lidi, situace, konflikty a otázky.

Zajímalo je, jak žije člověk v podmínkách, které jsou odlišné od našich. Jak pracuje, čemu věří, čeho se bojí, z čeho má radost. A právě lidský rozměr je důvod, proč se k nim dá vracet. Nejsou to jen cestopisy o místech. Jsou to cestopisy o světě v pohybu.

Dnes žijeme v době, kdy je svět zdánlivě otevřenější než kdykoliv předtím. Máme mapy v telefonech, fotografie z každého kouta planety, videa, dokumenty, blogy, cestovatelské kanály i letenky za ceny, které by dříve působily neuvěřitelně. A přesto se dá říct, že Hanzelka a Zikmund měli něco, co se dnes z cestování často vytrácí.

Měli čas dívat se. Měli potřebu porozumět. Nejeli si jen odškrtnout místa. Nepřiváželi jen důkaz, že někde byli. Přiváželi svědectví.

Jejich cesty byly zároveň fyzické i intelektuální. Nešlo jen o projeté kilometry, ale o proměnu pohledu. Vyrazili jako mladí muži z poválečného Československa a postupně poznávali, že svět je složitější než ideologie, školní poučky nebo státní propaganda. Viděli chudobu v kapitalistických zemích, ale později i nedostatky a lež v zemích socialistických. A protože byli pozorní, nemohli zůstat slepí.

Právě v tom je jejich největší síla. Nebyli dokonalí, nebyli mimo svou dobu a nebyli pohádkoví hrdinové. Byli to pracovití, vzdělaní a mimořádně odhodlaní lidé, kteří měli odvahu vyjet do světa a později i odvahu říct, co poznali.

Zůstala po nich obrovská dokumentární stopa - knihy, fotografie, filmy, rozhlasové nahrávky, deníky, archivní materiály a také legenda. Ale ta legenda není jen o Tatře v poušti. Je hlavně o tom, že poznání může být nebezpečné. Protože kdo opravdu vidí svět, ten už se často nedokáže vrátit k pohodlné lži.

Zdroje:

https://www.vroomagazine.com/news/cesta-kolem-sveta-zacala-pred-75-lety

https://www.denik.cz/automagazin/auto-tatra-87-hanzelka-zikmund-steinbeck-usa-anketa-sberatelske-auto-042025.html

https://www.zelenavystava.cz/pl/hz/Vysledky.pdf

https://plus.rozhlas.cz/hanzelka-a-zikmund-zvlastni-osud-autoru-zvlastni-zpravy-6541890

https://www.mujrozhlas.cz/pribehy-z-kalendare/hanzelka-zikmund-jak-se-cestovalo-v-dobe-kdy-byla-mapa-luxusem

https://zoom.iprima.cz/cestovatele-a-dobrodruzi/hanzelka-zikmund-prvni-vyprava

https://de.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Zikmund

https://de.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Hanzelka

https://en.wikipedia.org/wiki/Hanzelka_and_Zikmund