Hlavní obsah
Lidé a společnost

Chtěla bych mít služku a být prostě paní inženýrová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Elf-Moondance / Pixabay

Ilustrační foto.

Svět se mění tryskem, snažím se držet tempo, ale občas bych ráda proplula strojem času a vrátila se o sto let zpět. Alespoň na pár dní.

Článek

Svět se strašně moc rychle mění a člověk nestačí zírat. Mladší nechápou, jak mohou dříve narození vzpomínat na dobu před revolucí pozitivně. Přesto to tak je, aniž by to byli nějací komunističtí pohlaváři, nebo sklerotické babky a dědkové. Pokud zabrousíme ještě hlouběji a to do let poválečných, pak jsou vzpomínky ještě kurióznější, kdy moje maminka vzpomíná na svá šťastná léta bezstarostného dospívání, kdy nikdo neřešil nějaké módní styly v oblékání a všichni byli veselí, i když šli sázet stromky do lesa a to zadarmo. Prostě je to těšilo.

A což teprve období války, kterou moje maminka prožila jako malá holčička? To už nemohu věřit ani já. Šetřila si kůrky od chleba, kdyby se musela rodina ukrýt do krytu, aby měla co jíst. K té situaci také kolikrát došlo a babička prý nikdy nezapomněla vzít nočník pro mého malého strýce. Maminka si nesla zase pytlíček s těmi chlebovými kůrkami. Stejně jsem jí říkala, že to asi byla výmluva, že jí kůrky prostě nechutnaly, tak si je šetřila do krytu. Jenže to už si moc nevybavuje. Přiznává, že možná ano.

Moje maminka mimo jiné vzpomíná i na prázdniny u babičky a dědečka v Litomyši. Dědeček mé maminky, můj pradědeček byl středoškolský profesor, což byla tehdy uznávaná profese. Měli pět dětí a žili ve vlastním domě v centru města nad splavem říčky Loučné. V domě, který se dědil z generace na generaci. Ještě můj dědeček mi vyprávěl svá klukovská dobrodružství, jak se s kamarády snažili dostat do podzemí Litomyšlského zámku, kde jsou údajně podzemní chodby, které vedou daleko za zámek. A v době, kdy můj dědeček pořádal tyto dobrodružné výpravy, byla jeho maminka doma. Ne že by nemohla sehnat práci. Ona prostě nepracovala, protože pracovat nemusela.

Dokonce měli doma dvě služky. Ano, opravdu si středoškolský profesor mohl ze svého platu držet ženu neboli paní profesorovou, pět dětí a dvě služky, které bydlely v jejich domě, a to vše ze svého platu. V neděli chodili na korzo po náměstí, pánové smekali klobouky, klaněli se dámám a pronášeli: „Ruku líbám.“ Prostě jiný čas a přesto není tak vzdálený. Pradědeček všem dětem dokonce dopřál vysokoškolská studia a dokázal jim připravit ideální podmínky pro vstup do samostatného života. To vše z platu středoškolského profesora na gymnáziu v Litomyšli.

Uteklo sto let a je vše diametrálně jinak. Občas bych také chtěla být paní inženýrovou. Můj muž totiž není žádný profesor, ani na střední, natož na vysoké škole. Je to inženýr. To ovšem kdysi také bývalo výsostné povolání. A tudíž bych jako paní inženýrová nasadila klobouk a navlékla sváteční šaty, zavěsila se do manželova rámě a korzovala po náměstí. Poté bych zadala služebné, co je třeba uklidit, vyprat a obstarat. Hlavně tedy uklidit. To by mě těšilo nejvíc. Uklízím děsně nerada. Dobu už bohužel dávno odvál čas. A co bude za sto let raději ani nechci vidět.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz