Článek
Krom toho, že prezidenti Putin a Si jsou dnes přáteli bez limitu, jak to sami nazvali, Rusko a Čína tvoří významnou část uskupení zemí BRICS a během války na Ukrajině jsou si opravdu blízcí asi jako nikdy. Ale vztahy těchto zemí nevznikly přes noc. Sousedí spolu už století a nesou si s sebou zátěž z minula, která má potenciál promítat se i do budoucnosti. Dnes se podíváme na důležitou část historie jejich vztahů: rozdělení Mandžuska mezi tyto země a následné hraniční spory a na to, jestli je to už jen hudba historie, nebo strašák ve skříni společných vztahů, který začíná opět lehce vykukovat.
Mandžusko
V 19. století došlo k situaci, kdy čínská dynastie Čching čelila vnitřním i vnějším tlakům a ruský car Alexandr II. Nikolajevič vycítil příležitost využít oslabení svého souseda, shromáždil podél hranic s čínským Mandžuskem vojsku a donutil Čínu k územním ústupkům.
Konkrétně v roce 1858 byla podepsána Ajgunská smlouva (též známá jako Smlouva z Aigunu) mezi Čínou a Ruskem. Touto smlouvou Čína postoupila Rusku rozsáhlá území na sever od řeky Amur (v dnešním pohraničním území mezi Ruskem a Čínou). O dva roky později, v roce 1860, byla podepsána další smlouva, známá jako Pekingská smlouva, která nejen stvrdila ruské územní zisky, ale navíc dala Rusku kontrolu nad oblastí jižně od Amuru na západ od pobřeží Tichého oceánu a na východ od řeky Ussuri.
V podstatě došlo k rozdělení Mandžuska mezi Rusko a Čínu, kdy Rusku nově připadlo územní tzv. Vnějšího Mandžuska a hranice byly tvořeny řekami Amur a Ussuri.
Tyto smlouvy byly uzavřeny v době, kdy Čchingská dynastie čelila vážným vnitřním problémům, jako byla Taipingská rebelie (1850–1864), a také zahraničním tlakům, zejména ze strany západních mocností v rámci Opiových válek (1839–1842, 1856–1860). V důsledku těchto válek Čína podepsala rovněž několik nevýhodných smluv s evropskými mocnostmi, které výrazně omezily její suverenitu a územní integritu. Společně jsou všechny smlouvy pro Čínu nevýhodné smlouvy z této doby označované jako nerovné smlouvy.
Čína na toto období vzpomíná jako na tzv. Století ponížení. Krom západních zemí a později Japonska se tak na onom ponížení podílelo i Rusko. Na bývalém čínském územní dnes leží Ruská města jako Chabarovsk a Vladivostok. Pro Čínu je zejména při současné expanzivní a silně asertivní zahraniční politice nepříjemná i skutečnost, že takto ztratila přístup do vod Japonského moře. Zatímco pro dřívější Sovětský svaz a posléze Ruskou federaci se Vladivostok stal důležitým přístavem a strategicky důležitou základnou pro ruskou flotilu a její jaderné ponorky.
Ani část Mandžuska na jih od řeky Amur a západ od řeky Ussuri neměla jednoduchý osud. V letech 1932 až 1945 byla okupována Japonskem a pak krátce i Sovětským svazem, po té, co ke konci druhé světové války vstoupil do války proti Japonsku. Následně se však vrátilo Číně a otevřela se tak cesta k dalšímu dějství - hraničním sporům.
Můj pokus o zakreslení postoupeného Vnějšího Mandžuska na mapě
Hraniční spory a střety
V polovině 20. století, kdy se obě země ocitly pod komunistickou vládou, vypadalo jejich spojenectví zpočátku silně. Po vítězství Komunistické strany Číny v čínské občanské válce (1949) Sovětský svaz Čínu podpořil hospodářsky i vojensky. Avšak v 60. letech začalo docházet k tzv. sovětsko-čínskému rozkolu, kdy čínský vůdce Mao Ce-tung stále více kritizoval sovětskou politiku jako příliš umírněnou a odmítal „revizionismus“ Nikity Chruščova, který usiloval o mírové soužití se Západem. Tyto ideologické rozdíly vedly k prudkému zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi.
Kromě ideologických neshod byly otázky ohledně dlouhé a ne vždy jasně definované hranice mezi Čínou a Sovětským svazem, která měřila více než 7 000 kilometrů. Obě strany měly rozdílné interpretace historických smluv a hranic.
Anymozitu mezi oběma stranami prohloubila také v roce 1968 invaze do Československa, kterou Sovětský svaz uplatnil Brežněvovu doktrínu, podle níž si vyhrazoval právo intervenovat v kterékoliv zemi komunistického bloku, která by se podle sovětského vidění příliš odklonila od socialismu. Mao Ce-tung viděl potenciální nebezepčí v sovětské intervenci, která by jej pod stejnou záminkou odstavila od moci.
Vojenský konflikt pak vyvolala interpretace hranic na řece Ussuri. Zatímco podle sovětské interpretace připadala Sovětskému svazu řeka až po čínský břeh, tedy včetně ostrovů v ní, podle čínského výkladu vedla hranice přesně středem řeky.
Napětí vyvrcholilo v roce 1969, kdy se obě strany několikrát střetly v ozbrojených konfliktech. Nejvýznamnější incident se odehrál na ostrově Čínou označovaném Čen-pao a Ruskem Damanskij. Tento střet začal 2. března 1969, kdy čínské jednotky zaútočily na sovětské pohraniční hlídky, což vedlo k ozbrojenému konfliktu. Sovětská armáda reagovala protiútokem a po několika dnech intenzivních bojů, během nichž obě strany utrpěly značné ztráty, došlo k příměří. Tento střet nebyl ojedinělý, menší incidenty se odehrávaly také na jiných částech hranice, ale se stal symbolem hraničního napětí mezi oběma zeměmi.
Vzhledem k těmto obavám se obě strany začaly připravovat na možnou eskalaci. Na čínské straně bylo připraveno až 1 500 000 vojáků, zatímco na sovětské asi 350 000. A ve vzduchu se též vznášela hrozba použití jaderných zbraní, který ze strany Sovětského svazu při případném odrážení čínské přesily. Napětí mezi oběma zeměmi mělo dalekosáhlé důsledky i pro mezinárodní politiku. Spojené státy americké využily tohoto rozkolu a začaly navazovat diplomatické kontakty s Čínou, což vedlo k historickému otevření Číny vůči Západu a návštěvě prezidenta Richarda Nixona v Číně v roce 1972.
Navzdory napětí se však obě strany snažily konflikt postupně zmírnit. Skutečné urovnání hraničních sporů mezi Čínou a Sovětským svazem přišlo až o několik desetiletí později. Až v roce 1991, po pádu Sovětského svazu, podepsaly Čína a Rusko dohodu o hranicích, která formálně vyřešila většinu sporných oblastí a Rusko vrátilo Číně polovinu ostrova Čen-pao (Damanskij) a další menší ostrovy na Amuru a Ussuri. V roce 2004 byla uzavřena dohoda o rozdělení Velkého Ussurijského ostrova, přičemž Rusko se vzdalo kontroly nad celým ostrovem a ponechalo si tu půli ostrova, která je blíže Chabarovsku, čímž byla tato historická otázka definitivně uzavřena.
Rozdělení Velkého Ussurijského ostrova
Skutečně definitivně?
V roce 1994 se v rámci Budapešťské deklarace Ruská federace zavázala respektovat hranice a suverenitu Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu výměnou za to, že se tyto země vzdají jaderných zbraní, které po rozpadu Sovětského svazu zůstaly na jejich území. V současnosti nicméně probíhá ruská invaze na Ukrajinu a Vladimir Putin opřel invazi mj. i o historické nároky, jak bylo vidno i při Putinově půlhodinové „historické přednášce“ při rozhovoru s Tuckerem Carlsonem. Tímto sám otevírá Pandořinu skříňku historických nároků.
Dnešní Rusko a Čína patří do uskupení BRICS. Si Ťin-pching a Vladimir Putin 4. února 2022 v Pekingu (pár dní před plnohodnotnou invazí na Ukrajinu) vyhlásili tzv. Přátelství bez limitu, které reprezentuje podporu a spolupráci mezi Ruskem a Čínou a společně vyjádřený odpor proti západní hegemonii, zejména vůči Spojeným státům a jejich vlivu ve světových záležitostech. V průběhu války na Ukrajině je pak zřejmé, že Rusko má v Číně partnera, kterému dodává zlevněné suroviny a od něhož odebírá průmyslovou produkci, včetně tzv. zboží dvojího užití.
Zdá se tedy, že vazby jsou těsné. V srpnu roku 2023 však Čínská lidová republika zveřejnila novou oficiální mapu Číny, na níž je krom jiných sporných území s jinými zeměmi jako Indií apod. a Taiwanu jako část čínského území zakreslen i Velký Ussurijský ostrov.
Povšimněme si, jak agresivní a provokativní gesto to je. Ostrov už není sporná hranice. Čína uplatňovala interpretaci, že hranice prochází středem řeky, a této interpretaci odpovídá rozdělení ostrova na půl, čehož bylo dosaženo v roce 2004. Takže jde o expanzi nad rámec dřívějších nároků a teď se tedy Čína tváří tak, že jí patří celý ostrov u významného 630tisícového ruského města.
Čína má tak vedle sebe souseda, který má kus čínského území, na něž Čína nezapomněla. Krom toho má obrovské nerostné suroviny, na které je Čína chudá, dřevo v rozlehlých sibiřských lesích a významnou zásobu pitné vody v Bajkalském jezeře, které se Číně nemusí v budoucnu také úplně dostávat. Ruská populace klesá. Válkou na Ukrajině se Rusko vojensky, lidsky a ekonomicky vyčerpává a je čím dál tím více závislé na Číně. Jeho boj proti hegemonii Západu jej dostává do područí Číny, a tak možná i Rusko jednou bude kritizovat nejen Západ, ale i Čínu, a mluvit o vlastním století nebo jiném časovém období ponížení, jehož první část jsme teprve zažili.
Zdroje
https://www.youtube.com/watch?v=Iibs7buNwxQ&t=1538s
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bre%C5%BEn%C4%9Bvova_doktr%C3%ADna
https://en.wikipedia.org/wiki/Manchuria
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ajgunsk%C3%A1_smlouva
https://en.wikipedia.org/wiki/Zhenbao_Island
https://en.wikipedia.org/wiki/Tucker_Carlson%27s_interview_with_Vladimir_Putin
https://en.wikipedia.org/wiki/Bolshoy_Ussuriysky_Island
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-svet-tohle-vsechno-je-cina-peking-si-na-oficialni-mape-privlastnil-i-casti-ruska-a-indie-40442044
https://mapy.cz/zakladni?source=osm&id=13309349&x=134.9656792&y=48.4251261&z=11
