Článek
Realita mě ale přivítala s otevřenou náručí a jemným úsměvem sadisty. Z dovolené jsem se totiž vrátil unavenější než po třech měsících intenzivní práce.
Začalo to už na cestě. Auto bylo napěchované k prasknutí. Na střeše rakev, uvnitř kufru kufry, tašky, nafukovačky a hračky, které děti nikdy nepoužijí, ale „určitě je budeme potřebovat“. Mezi sedačkami se válely svačiny, pití, plyšáci a nálada se už po dvaceti minutách zvrhla v první dětskou hádku, kdo má větší kus sekané v housce. Po hodině přišla klasická otázka: „Kdy už tam budem?“ A opakovala se přibližně každých osm minut, dokud jsme nepřejeli hranice.
Po příjezdu jsem zjistil, že to, co v katalogu vypadalo jako klidný apartmán u pláže, je ve skutečnosti apartmán nad diskotékou a vedle stavby nového hotelu. Uvnitř byl sice kuchyňský kout, ale jediný nůž byl tak tupý, že by s ním nešlo ani nakrojit rohlík. Děti okamžitě prozkoumaly každý roh a našly všechno, co mohlo být potenciálně nebezpečné – od neukotvené lampy po zapomenutou sirku pod postelí.
Dny na pláži se staly tréninkem na maraton. Nejdřív najít místo, rozložit deky, rozbalit svačiny, namazat děti opalovacím krémem (což je činnost, kterou by měli učit v kurzech přežití), a pak hlídat, aby se jeden nehrabal v cizí bábovce a druhý neodplaval na otevřené moře. Klidné ležení s knížkou? Zapomeňte. Pořád běháte, přinášíte vodu, řešíte, že se mu dostal písek do oka, nebo že mu spadl meloun na plavky.
Večer jsem si myslel, že si odpočinu. Omyl. Po celodenním běhání děti získaly druhý dech a začal koncert požadavků: „Pojďme ještě na zmrzlinu!“ „Můžeme na kolotoče?“ „Tati, tati, tati…“ A takhle to šlo až do chvíle, kdy usnuly, což bylo většinou kolem půl jedenácté. Já pak padl do postele s pocitem, že jsem právě přežil vojenské cvičení.
Zajímavé je, jak se dovolená s dětmi mění na takový zvláštní typ reality show, ve které neustále testujete vlastní trpělivost. A čím víc se snažíte mít vše pod kontrolou, tím víc se vám to bortí. Plánovali jsme třeba romantický výlet lodí. Skončilo to tak, že mladší dostal mořskou nemoc, starší si vylil džus na kalhoty a já jsem měl na klíně igelitový sáček s obsahem, o kterém se raději nebudeme bavit.
Když přišel den odjezdu, čekal jsem, že se mi uleví. Místo toho jsme balili tři hodiny, protože děti najednou potřebovaly hrát si se vším, co už bylo v kufru. V autě usnuly pět minut před příjezdem domů, takže večer byly čilé a já úplně vyčerpaný.
Takže ano, z dovolené jsem se vrátil unavenější, než jsem odjížděl. Ale víte co? Až se na to podívám zpětně, vzpomenu si na smích, na ty momenty, kdy se děti radovaly z obyčejných věcí, a na ty chvíle, kdy jsme byli všichni spolu. A to je možná ten skutečný smysl dovolené s dětmi. I když se člověk vrátí zralý na další dovolenou – tentokrát sám.
