Článek
Ale v téhle realitě si přesto můžeme dopřát jeden sen: mít státní ČEZ. Jo, slyšíte dobře. Všichni si teď ťukají na čelo, ale já říkám – klid, není to šílenství, je to plán. A navíc, kdo by nechtěl trochu té sladké státní jistoty?
Protože podívejme se na to logicky. Když stát něco vezme pod svá křídla, obvykle to znamená tři věci - jistotu, dotace a kafíčko v deset. A to zní jako solidní trojlístek pro každého, kdo se někdy potil u odborových vyjednávání, aby vydupal ze zaměstnavatele těch marných 4 % navýšení mzdy, zatímco vedle v budově ministerstva si státní úředníci každý rok přihazují 7 % a víc, jako by to byly chipsy na večírku. Tohle je prostě matematika, která mluví sama za sebe: být státní se vyplatí.
Vždyť si to představte. Všichni ti inženýři, elektrikáři, analytici a energetičtí kouzelníci v ČEZu, kteří dnes musí s potem na čele počítat megawatty a kilowatty, by najednou mohli přejít na měkčí jednotky – třeba kafíčko na hodinu. Namísto stresu z tržního prostředí by mohli řešit zásadní otázky státního úředníka - kolik razítek se dneska vejde do osmi hodin pracovní doby a jestli je v excelu vhodné použít tučně nebo kurzívu. To je životní upgrade, který se neodmítá!
A teď vážně – kdo z nás by nechtěl mít jistotu, že ať se děje cokoliv, výplata dorazí včas a s přídavkem? Žádné obavy z dividend, žádné rozčilení akcionářů, žádné šílené tabulky z Londýna. Jen čistá, státní energie, vyrobená z daní, stabilní a s příchutí byrokracie. Konečně by i v energetice zavládl pravý český pořádek – tedy takový ten, kdy se na všechno udělá komise, ta vytvoří pracovní skupinu a ta pověří poradní orgán. A než se cokoliv rozhodne, všichni dostanou odměny za příkladnou spolupráci.
A co teprve benefity! Dnes v ČEZu možná dostanete stravenky, pár volných dní navíc nebo slevu na elektřinu. Ale ve státním ČEZu? Tam by se otevíraly úplně nové obzory. Představte si pracovní list s razítkem „Ministerstvo energetické pohody“. Představte si, že si každý pátek můžete vyplnit žádost o „dodatečný klidový den“ z důvodu přetížení elektromagnetického pole v kanceláři. A odbory? Ty by se mohly konečně nadechnout – místo tvrdých vyjednávání o čtyřech procentech by si mohly přát rovnou deset. A stát by to s úsměvem zaplatil, protože přece jde o národní zájem.
Navíc, státní ČEZ by měl jedno kouzelné kouzlo – nemusel by vydělávat. Nebo alespoň ne tolik. Všichni víme, že státní podniky mají jednu společnou superschopnost: dokážou generovat ztrátu, a přitom se ještě chválit, jak krásně plní plán. Kdyby se ČEZ stal státním, mohli bychom se místo nepopulárních zisků chlubit „strategickou stabilizací výnosů“. To zní mnohem líp, že? Kdo by potřeboval miliardové zisky, když může mít vnitřní klid a kulaté razítko?
A i občané by byli spokojení. Konečně by měli pocit, že ta elektřina je „naše“. Když by přišel účet, mohli by si říct: „No jo, to si vlastně posíláme sami sobě.“ A to hřeje víc než topení na 22 stupňů. Kdyby někdo nadával, že je to drahé, úředník by s klidem odpověděl: „Ale vždyť to jde na platy našich lidí.“ A protože by to byli státní zaměstnanci, měli by přece veřejnou podporu, ne? No dobře, aspoň od svých rodin.
Abychom si rozuměli, nejde o žádný výsměch. Státní podniky mají své kouzlo. Mají duši, razítka a nekonečnou schopnost vytvářet tabulky v Excelu, které nikdo nikdy neotevře. A co je nejdůležitější – dávají lidem jistotu. A jistota je v dnešní době cennější než kryptoměny i kuponová privatizace dohromady. Takže jestli někdo říká, že by se ČEZ měl stát státním, má pravdu. Pro zaměstnance by to byla výhra, jakou nezažili od dob, kdy se rozdávaly služební mobily s tlačítky.
Takže ano, já chci státní ČEZ. Chci ho nejen proto, že to zní hezky vlastenecky, ale hlavně proto, že se mi líbí představa, jak se místo složitých investičních rozhodnutí řeší, kdo má klíče od zasedačky. Až se jednou bude psát historie české energetiky, nechci, aby tam stálo: „ČEZ vyráběl elektřinu.“ Chci, aby tam stálo: „ČEZ vyráběl jistotu.“ A tu, jak všichni víme, umí vyrobit jen stát.
