Článek
Už od listopadu začíná kolotoč – reklamy na čokoládové adventní kalendáře, prodejní akce na stromečky a marketingové šílenství, které mi neustále připomíná, že nejsem dost připraven.
První varovný signál přichází vždy, když si vzpomenu, že musím koupit dárky. V tu chvíli se začínám cítit jako účastník reality show „Kdo přežije nákupní horečku“. V obchodě potkávám lidi, kteří vypadají, že se narodili s permanentní seznamem dárků v hlavě, zatímco já nemám ani tušení, co koupit. Snažím se improvizovat: svetr, kniha, čokoláda… nakonec skončím s tím, že každý dostane stejnou čokoládu a doufám, že nikdo nepřijde s logickým dotazem: „A proč přesně je tento čokoládový kalendář pro mě ideální?“
Pak je tu otázka stromku. Když se snažím vybrat ideální jedličku, najednou zjistím, že existuje asi tisíc druhů jehličnanů, každý s různou délkou jehel, vůní a schopností držet jehličí. Nakonec skončím s průměrně vysokým stromkem, který se trochu naklání a každý den z něj opadává několik jehel – čímž mi připomíná, že všechno je trochu pod kontrolou, ale hlavně – stres je konstantní.
Dekorace. To je kapitola sama pro sebe. Když začnu věšet světýlka, zjistím, že mám víc kabelů než zásuvek. Každé druhé světýlko bliká špatně a místo pohádkové atmosféry vytváří efekt malé katastrofy. Koule padají, andělíčci se rozkutálejí a já přemýšlím, jestli to všechno nestojí za to. Ale samozřejmě, že stojí – alespoň podle reklam, Pinterestu a všech perfektních profilů na Instagramu, které mi neustále připomínají, že můj stromeček je tragédie.
A co cukroví? To je klasika. Začínám s největšími ambicemi: perníčky, linecké, vanilkové rohlíčky… nakonec končím s tím, že linecké vypadají jako moderní umění, rohlíčky se lepí dohromady a perníčky chutnají jako karton. A přitom všem musím hlídat, aby někdo nesnědl vše před Štědrým dnem – což je úkol, který by snesl olympijskou disciplínu.
Nakonec je tu samotný Štědrý den. Každý se těší, ale já si musím stihnout připravit večeři, upravit stromeček, zkontrolovat dárky, popřát všem příbuzným a doufat, že se nikdo nepokazí. V televizi běží pohádky, které připomínají, jak ideální a kouzelné Vánoce mají být, a já se jen modlím, aby nic nevybuchlo – od cukroví po stromeček.
Ironie je, že právě ve chvíli, kdy by Vánoce měly být odpočinkem, se proměňují v maraton stresu. Každý úkol, který se zdá jednoduchý, se změní v logistický problém. Dárky, strom, cukroví, dekorace, návštěvy příbuzných – všechno dohromady tvoří seznam, který by vydal na plnohodnotný projektový management.
A přesto, i přes ten chaos, stres a shon, je tu jedna věc, která mě drží nad vodou: humor. Když vidím, jak se rodiče perou s mikrovlnkou, jak se děti snaží rozbalit dárek za deset sekund, nebo jak se světýlka snaží blikáním dodat dramatický efekt, nemohu si pomoct – směju se. A právě to je podstata mých Vánoc. Ne dokonalost, ne pohádky, ne Instagram. Ale smích, který vzniká ze všedního chaosu.
Takže ano, Vánoce jsou pro mě svátkem stresu a shonu, ale zároveň svátkem, který mi připomíná, že smích, i když je někdy hořký, je to jediné, co opravdu stojí za to. A příští rok? Možná koupím umělý stromek, objednám cukroví online a budu čekat, až někdo jiný vyřeší všechny logistické problémy. Ale pořád si zachovám tradici: smát se chaosu a říkat si, že Vánoce jsou hlavně o přežití – s humorem.
