Článek
Vždyť řízení je přece svoboda!“ říká kamarád, který má na tachometru čtyři sta tisíc kilometrů a na nervy už jen tři zbývající vlasy. Jenže ono je to s tou svobodou trochu složitější, když vám při představě nájezdu na dálnici lehce zvlhnou dlaně a tep se chová, jako by se chystal na maraton.
Strach z řízení není žádná exotická úchylka moderní doby. Nejde o rozmar, lenost ani tajnou touhu jezdit všude MHD. Je to obyčejná lidská reakce na situaci, kde máte v rukou stroj vážící přes tunu, kolem sebe další stroje stejné velikosti a mezi tím vším chodce, cyklisty, značky, křižovatky a občas i někoho, kdo si myslí, že blinkr je jen designový doplněk auta. Mozek si v takovou chvíli řekne: „Tohle nevypadá úplně bezpečně,“ a zapne alarm.
Často to začne nenápadně. Jedna nepříjemná zkušenost, prudké zabrzdění, troubení zezadu, instruktor autoškoly, který měl blíž k vojenskému výcviku než k pedagogice. Jindy se strach plíží pomalu, třeba po delší pauze od řízení. Auto stojí měsíc na parkovišti, vy kolem něj chodíte obloukem a říkáte si, že zítra už to určitě přijde. Nepřijde. Zato přijde pocit viny, protože přece „by se to mělo zvládnout“.
První věc, kterou s tím dělat, je přestat si nadávat. Strach nezmizí tím, že si budete říkat, že jste slabí nebo neschopní. To je asi stejně účinné jako hubnout výčitkami. Strach z řízení je emoce, a emoce se nedají umlčet rozkazem. Potřebují spíš pochopit, co je vlastně děsí. Je to rychlost? Ostatní řidiči? Křižovatky? Parkování mezi dvěma luxusními SUV, jejichž majitelé mají číslo na právníka rychleji než vy zařadíte zpátečku?
Pomáhá začít v malém a bez publika. Ne hned pondělní ranní špička na magistrále, ale prázdné parkoviště, klidná ulice, krátká trasa, kterou znáte. Jde o to dát mozku nové zkušenosti, které mu ukážou, že řízení nemusí pokaždé končit katastrofou. Mozek je učenlivý, jen potřebuje data. A ideálně data bez křiku a stresu.
Další krok je připustit, že nejste povinni řídit jako závodník. Český silniční provoz je plný lidí, kteří si pletou běžnou jízdu s kvalifikací na Grand Prix. To ale neznamená, že se jim musíte přizpůsobit. Jet pomaleji, držet si odstup a klidně nechat agresivního řidiče, ať si vás předjede a zmizí v dálce, není prohra. Je to strategie přežití a někdy i duševní hygieny.
Pro někoho má smysl vzít si kondiční jízdy. Ne proto, že by zapomněl, kde je plyn a kde brzda, ale proto, že klidný instruktor vedle vás může fungovat jako lidský bezpečnostní pás. Jiným pomůže terapie, protože strach z řízení často není jen o autě, ale o kontrole, zodpovědnosti a obavě z chyb. A chyby, jak známo, v této zemi odpouštíme hlavně sobě a ještě k tomu neradi.
A pak je tu možnost, o které se moc nemluví: smířit se s tím, že řízení prostě není vaše životní poslání. Ne každý musí milovat auto. Ne každý musí sedět za volantem s úsměvem a pocitem moci. Pokud máte alternativy a vaše kvalita života netrpí, není to selhání. Je to volba. Strach není nepřítel, ale signál. Někdy říká „potřebuju víc času“, jindy „takhle ne, zkus to jinak“.
Sednout za volant se strachem je nepříjemné. Ale ještě nepříjemnější je neustále si vyčítat, že se bojíte. A tak možná nejrozumnější odpověď na otázku „co s tím?“ zní: zacházet se sebou trochu slušně. Auto je jen auto. A vy nejste o nic méně dospělí, hodnotní ani svobodní jen proto, že vám při otočení klíčku občas zrychlí tep.
