Článek
Nebo aspoň jeho levnější verzí, takovým Jamie Olinkem, co zvládne připravit něco jiného než těstoviny s kečupem a smažená vajíčka. Na stránkách kurzu se to hemžilo fotkami nadšených lidí, kteří s lehkostí a úsměvem hnětli těsto, krájeli bylinky a servírovali pokrmy, které by se daly rovnou poslat do Michelinské restaurace. Já jsem se rozhodl, že to chci taky.
Hned první lekce vypadala nadějně. Lektor, profesionální šéfkuchař, se objevil na obrazovce s tím, že „dnes začneme něčím jednoduchým, základní omáčkou“. Jednoduchá, říkal. Jenže hned v první minutě mi uniklo, jestli se má cibule krájet na jemno, na hrubo, nebo na způsob „jak vás napadne, ale ať to vypadá hezky“. Moje vypadala jako by jí někdo vzal kladivem. Zatímco ostatní už míchali v hrncích, já hledal, kde mám vlastně v bytě pánev. Našel jsem ji – v troubě, kde jsem ji schoval před návštěvou, protože byla špinavá.
Pak nastal okamžik, kdy se ukázalo, že u online kurzu vaření nefunguje tlačítko „pauza“. Když lektor říká „teď to rychle osolte a opepřete“, znamená to opravdu rychle. Já jsem v té chvíli zjistil, že sůl mám v koupelně – ano, protože jsem ji posledně používal do domácího peelingu – a pepř v mlýnku, který nefunguje, pokud se na něj podíváte křivě. Výsledkem byla omáčka, která chutnala jako voda, do které někdo hodil cibuli a zapomněl ji vyndat.
Druhá lekce měla být o těstě na domácí pizzu. Říkal jsem si, že tohle je moje chvíle. Přece jen pizza je jídlo, které zvládne každý. A kdyby ne, vždycky je možnost říct, že je to „rustikální styl“. Můj problém začal už u droždí. V návodu stálo „čerstvé droždí“. To jsem samozřejmě neměl. Měl jsem instantní, prošlé v roce 2022. Myslel jsem, že to nevadí. Vadilo. Těsto mi nekynulo, spíš plakalo.
Instruktor mezitím mluvil o tom, jak je důležité cítit těsto v rukách, „jako byste drželi život sám“. Já jsem v rukou cítil spíš lepkavý beton, který se mi lepil na prsty tak, že jsem musel googlit, zda se to dá sundat odlakovačem. Ostatní účastníci už vytahovali krásně nadýchané bochníčky, zatímco já měl před sebou cosi, co vypadalo jako zkažený plastelínový projekt ze školky.
Přesto jsem se nevzdával. Poslední naděje byla ve chvíli, kdy jsme měli přidat rajčatovou omáčku. Jenže otevřít konzervu bez otvíráku je disciplína, na kterou by měla vzniknout samostatná olympijská soutěž. Po pěti minutách boje s nožem a lžící jsem konzervu sice otevřel, ale podařilo se mi polít notebook i tričko. V tu chvíli jsem začal vážně přemýšlet, zda by nebylo jednodušší přihlásit se místo kurzu vaření do kurzu meditace.
Finále nastalo, když instruktor s úsměvem říkal: „A teď si užijeme tu nejlepší část – pečení a pak společné ochutnávání.“ Všichni v chatu posílali fotky svých voňavých pizz, které vypadaly jako z katalogu. Já měl v ruce gumovou placku s podezřelou barvou. Navíc jsem zjistil, že jsem zapomněl předehřát troubu. A když jsem ji zapnul, začal se z ní linout kouř, protože v ní byla ta špinavá pánev z minula, na kterou jsem samozřejmě zapomněl.
Seděl jsem u stolu, kouřil do mě nosník života a koukal na tu bídnou pizzu. A v ten moment mi došlo, že už nemám sílu bojovat. Vzal jsem mobil, otevřel aplikaci a objednal si pizzu. Kurýr přijel za dvacet minut, podal mi krabici a já se cítil jako vítěz. Vítěz nad sebou samým, nad kurzy vaření a nad všemi těsty světa.
Ironie byla, že když jsem rozbalil krabici, uvědomil jsem si, že ta pizza je vlastně docela podobná té mé – jen hezčí, voňavější a hlavně jedlá. Možná to celé mělo být tak. Možná pointa kurzu nebyla naučit mě vařit, ale naučit mě ocenit práci těch, kteří to opravdu umí. A tak jsem si s plnou pusou pizzy řekl, že vaření nechám profíkům a já se přihlásím raději na online kurz ochutnávání.
A to je, vážení, příběh, jak se ze mě místo kuchaře stal věrný zákazník pizzerií.
