Článek
Ne proto, že by mě nikdo nechtěl. Nabídky byly. Někdy i celkem lákavé. Člověka až zarazí, jak moc jsou někteří jedinci odhodlaní testovat kvalitu morálky jiných. Ale nestalo se. Nezahnu. Nechystám se. A prý jsem kvůli tomu loser.
Představte si tu tragédii. Chlap, který nepodvádí. To je v dnešní době něco jako vegetarián na loveckém bále. Diví se mu všichni. Přátelé se tváří, že je podezřelý. Dámy v práci pokládají otázky typu: „Jste si jistý, že jste zdravý?“ Společnost si naivně myslí, že věrnost je výsledek nějaké genetické chyby. Přitom je to docela jednoduché – mám svou ženu rád. A ano, to je ta část příběhu, kde polovina posluchačů odchází, protože čekali drama, skandál a nejlépe alespoň dva tajné vztahy.
Možná je to tím, že se o věrnosti dnes mluví jako o povinnosti. Něco jako jízda na kole s přilbou. Ano, je to správné, bezpečné a dává to smysl, ale kdo to dělá? A když to dělá, tak jen proto, aby se nevymlátil. Jenže já nepodvádím ne proto, že bych se bál následků. Nepodvádím, protože nechci. A to je pro některé lidi šok. Jako bych měl doma železný trezor s vlastní duší a bál se ji půjčit na víkend.
Pravda je, že svět je plný nástrah. Reklamy, sociální sítě a filmy nás učí, že správný muž má aspoň jednu záložní partnerku. Rychlou, praktickou, jen na víkendy. Muži se u piva předhánějí, kdo měl jakou příležitost. A kdo ji využil. Pokud ji nevyužil, je trapný. Pokud ji odmítl, je podezřelý. A pokud to nikdy ani nezkusil, tak je asi pod papučí, ovládaný nebo rovnou impotentní. V mém případě jsem prý ten nejhorší typ – dobrovolně věrný.
Ano, nabídky byly. Třeba ta kolegyně, která si myslela, že když si koupí nový parfém a postaví se v kanceláři dostatečně blízko, něco se změní. Nebo ta známá, která psala zprávy pozdě v noci jen proto, aby zjistila, jestli jsem typ muže, který nevypíná telefon. Někteří lidé jsou jako rybáři. Házejí návnadu, čekají a doufají, že zaberete. No, já nezabral. A nejen proto, že jsem věrný. Ale i proto, že tyhle hry jsou strašně nudné.
Zkuste si představit, že by to vyšlo. Tajné zprávy, ukrývání telefonů, výmluvy, utajené schůzky, paranoia, kdo s kým a proč. Je jednodušší studovat tři vysoké školy najednou než žít dvojí život. Nevím, jak to ti profesionální podváděči dělají. Musí mít excelové tabulky, manažerské diářky a tým PR poradců. Já mám jeden mozek, jeden účet a jednu ženu. To bohatě stačí.
A hlavně – mám ji rád. To je tak hrozné? V době, kdy se vztahy rozpadají rychleji než levné Regály z e-shopu, je prý podezřelé říct, že jste spokojeni doma. Lidé si myslí, že věrnost je důsledek nudy. Prý když nepodvádím, tak nejspíš nemám jiné možnosti. Slyšel jsem dokonce: „To tě jako žádná nechce?“ Přitom realita je ještě horší: já nechci žádnou jinou.
Možná je to tím, že jsem si vybral partnerku, kterou neurazí moje ponožky na zemi, moje poznámky ani moje chrápání. To je úroveň komfortu, kterou prostě nechci měnit. Být věrný je někdy jen výsledek investice do vztahu, který funguje. A já jsem líný začínat od nuly. Kdo má dneska čas vysvětlovat nové ženě, proč mám alergii na levnou aviváž a proč nesnáším mléčnou čokoládu? Kdo má čas řešit rodiče, přátele, domácí zvyky a směr, kterým se dávají hrníčky do myčky? Věrnost je někdy jen ekonomicky výhodná.
A tak si kladu otázku: jsem loser? Jsem. Ale v jiném smyslu. Jsem loser pro lidi, kteří si myslí, že láska je hra a že partner je vyměnitelný kus nábytku. Jsem loser pro ty, co se chlubí nevěrou jako medailí. Jsem loser pro ty, kteří si myslí, že manželství je vězení a že pravý muž má povinnost „něco bokem řešit“. Jsem loser pro svět, kde je čest podezřelá, důvěra slabost a láska trapná.
Ale víte co? Když si večer lehnu vedle ženy, kterou miluju, nemusím skrývat telefon, mazat historii, vysvětlovat SMS ani se bát, že někdo něco zjistí. Nemusím být herec na plný úvazek. Nepotřebuji dvojnásobnou logiku a trojnásobnou paměť. Mám klid. A klid je dnes dražší než zlato.
Možná jsem loser. Ale jsem šťastný loser.
A pokud někdo čekal dramatické odhalení, že jsem v minulosti taky zhřešil a že moje věrná image je jen marketing, tak vás zklamu. Nezhřešil jsem. A ano, umím si představit život, ve kterém budu věrný až do konce. Pokud mě to řadí do kategorie podivínů, tak budiž. Moderní doba je stejně divná. Když se člověk chová normálně, vypadá podezřele.
Společnost má zvláštní sport – porovnávání milostných kolapsů. Kdo má víc milenek, kdo zahýbal víckrát, kdo zvládl utajit paralelní vztah pět let. Můj příběh je trapně nudný. Jedna žena, jeden vztah, nulové skandály. Kdybych byl celebrita, média by mě ignorovala. Žádný bulvár netiskne titulky: „Muži byl nabídnut skandál – odmítl.“ To nikoho nezajímá. Ale kdybych měl pět tajných vztahů a k tomu psa, co umí rapovat, to by bylo něco jiného.
Kdybych chtěl, mohl bych si vymyslet nějakou cool historku. Třeba že jsem v mládí byl divoký, střílel šampaňské a běhal po střechách hotelů. Ale pravda je méně poetická: chodil jsem normálně do práce, platil účty a neuhýbal ze vztahu jako zbabělec. A tím jsem si vysloužil nálepku nudného, věrného muže, který to v životě nikam nedotáhl, protože nemá žádnou mileneckou aféru.
A ještě lepší je, když se lidé ptají: „Nebojíš se, že ti žena zahne?“ Ne, protože ona taky není debil. Věrnost je většinou vzájemná. Neříkám, že je náš vztah jako reklama na dokonalé manželství, ale když jsme spolu dávno přežili hypotéku, stěhování, vytopený byt, tchyni a barevné výmalby, které vypadaly lépe na internetu než na zdi, tak nás nějaká flirtovací pokoušení nerozhodí.
Takže ať si svět myslí, co chce. Ano, jsem věrný. Ano, zůstanu věrný. Ne proto, že musím. Ale proto, že chci. A protože jsem našel někoho, s kým se nechci hádat o tom, kdo komu co lhal. Láska není o dramatech. Je o tom, že máte vedle sebe někoho, kdo vám ze života nedělá reality show.
A jestli jsem kvůli tomu loser? Možná. Ale takového losera bych přál každému.
A jestli to někdy někdo použije jako příklad správného muže, varuji dopředu: nejsem dokonalý. Nadzvedávám záchodové prkénko, zapomínám vynést koš a občas se dívám na televizi příliš nahlas. Ale přesto jsem si vybral být věrný. Protože láska není zázrak. Láska je rozhodnutí. A já jsem se rozhodl správně.
Takže mě klidně nazývejte loserem. Ale já mám doma manželku, klid a čistý účet. A to je víc, než kolik mohou říct mnozí ti „vítězové“ se dvěma telefony, temným svědomím a příběhy, které se nesmí vyprávět.
A pokud tohle všechno znamená, že jsem nudně čestný, tak jsem rád. Protože někdy je nejnudnější člověk ten nejšťastnější.
