Článek
Uvařil jsem si tedy rychlovarnou depresi, oblékl svetr naruby a rozhodl se ignorovat realitu tak dlouho, jak to půjde.
Připojil jsem se na meeting s kamerou vypnutou a výrazem člověka, který si není jistý, zda má začít plakat, nebo si objednat kebab. V pozadí křičel soused na svou televizi, můj pes křičel na souseda a moje duše křičela do prázdna.
Po skončení schůzky mi šéf, pan Bělohlav, poslal e-mail, ve kterém zcela formálně požádal o dodání přehledu mé práce za poslední týden. Nic dramatického, prostě obyčejný e-mail, jaký píšete jednou denně. Ale to by nesměla nastat chyba číslo jedna: můj mozek se rozhodl vypnout autokorekturu. A zároveň zapnout autopilota.
V tu chvíli jsem odpovídal i kamarádovi na Messengeru. Psal mi cosi o své nové přítelkyni a já mu na závěr automaticky odepsal: „Držím palce, kámo, s láskou.“
A tak jsem… omylem… velmi mile… a velmi srdečně… podepsal oficiální pracovní e-mail slovy: „S láskou, Tomáš.“
Zjistil jsem to hned po odeslání. Srdeční tep mi vyskočil do oblasti čela. Pokusil jsem se zprávu odvolat, ale místo toho jsem omylem odeslal ještě jednu. Bez přílohy. A s předmětem „opravdově“. Bez vysvětlení.
Pan Bělohlav nereagoval. Celý den ticho. Ani slovo. Myslel jsem, že mi píše výpověď. Nebo si mě nechává na poradu vedení. Anebo mě právě škrtá z tabulky „existující zaměstnanci“.
Na další den jsem přišel do práce připraven na vše – kromě toho, co se skutečně stalo. Ve schránce jsem měl nový e-mail od šéfa. Předmět: „Díky, Tomáši.“
V těle zprávy stálo:
„Ahoj Tomáši, díky za souhrn. Mimochodem – bylo milé číst něco tak srdečného. Málo kdo dnes píše e-maily s opravdovým lidským tónem. Oceňuji tvoji práci i přístup. Mimochodem – přidávám ti 3000 Kč k platu, ať máš víc důvodů psát s láskou i dál. :)“
COŽE?!
Seděl jsem u stolu a upřeně zíral na obrazovku. Někde uvnitř mě explodovala oslava, zatímco jiná část mého mozku křičela: „Tohle nemůže být skutečné!“ Okamžitě jsem přeposlal zprávu kamarádovi, který odepsal: „Já ti říkal, že láska otvírá dveře.“ Což je divné, protože studoval stavební průmyslovku.
Od toho dne se vše změnilo. Z kolegů se stali podezřívaví šepotálkové.
„Proč mu asi přidali?“
„Spal s někým?“
„Určitě má na šéfa nějaké složky…“
Já? Já jsem jen dál pokračoval v práci. A čas od času jsem do e-mailu místo „S pozdravem“ napsal „S úctou“ nebo „Srdečně“. Nebo jednou i „Přátelsky“. Začalo se to chytat. Lidé byli milejší. V kuchyňce se na sebe dokonce dva introverti usmáli.
Tím to ale nekončí. Pan Bělohlav mi jednoho dne osobně přišel říct, že se mu líbí, jak „přináším do firmy teplo a lidskost“. Přísahám, použil ta slova. Mluvíme o člověku, který běžně mluví jako dokumentace k Excelu. Je možné, že jsem prolomil systém. Nebo že měl lehkou mrtvici. Těžko říct.
Od té doby jsem si osvojil novou filozofii: Někdy prostě udělej trapnou chybu. Může se stát tou nejlepší věcí, co se ti přihodí v práci. Samozřejmě, má to hranice. Neříkám, že máš podepisovat faktury jako „Tvůj medvídek Tomáš“ nebo používat smajlíky v účetních uzávěrkách. Ale trochu citu v kancelářské džungli evidentně nikomu neuškodí.
Když se mě dnes někdo zeptá, jak jsem dostal přidáno, odpovím pravdivě:
„Poslal jsem šéfovi pusu. E-mailem. A fungovalo to.“
