Článek
Nedá se říct, že bych dělal vysloveně špatná rozhodnutí. Nebyl jsem typ muže, který by prohrál dům v kartách nebo přihlásil rodinu na reality show o přežití v džungli. Moje rozhodnutí byla celkem rozumná – alespoň podle mě. Jenže podle manželky to byla série kroků, které by se měly zapsat do encyklopedie omylů. Dodnes mi třeba připomíná, že jsem na naší mikrozahrádce chtěl postavit bazén. Ona tomu říká „moloch“, já tomu říkal „rodinné wellness centrum“. Faktem je, že bazén zabral tři čtvrtiny plochy, zbytek tvořila cestička, kudy jsme se snažili protáhnout k sušáku na prádlo. Manželka mi to neodpustila dodnes. Když přijde návštěva, neopomene ukázat na ten betonový kráter a poznamenat: „Tady se manžel rozhodl realizovat.“
A nebyl to jen bazén. Byly to i menší epizody. Jako když jsem se rozhodl, že vymalujeme obývák na oranžovo, protože jsem někde četl, že oranžová podporuje kreativitu. Ano, podporovala, ale spíš u sousedů, kteří se pak kreativně vyjadřovali o našem vkusu. Nebo když jsem koupil zahradní gril velikosti menší lokomotivy, aniž bych si uvědomil, že na zahradě už kromě bazénu není kam ho postavit. Stál tedy na chodníku a působil dojmem, že čekáme na příjezd vlaku.
Tak přišel zlom. Jednoho dne jsem si řekl, že dost. Že už se nechci hádat o každou barvu povlečení, tvar hrnku nebo styl koberečku do koupelny. Že už nechci obhajovat svoje „geniální nápady“, které v praxi končí vždycky tak, že manželka stojí se založenýma rukama a já vysvětluju, proč to nefunguje. Rozhodl jsem se ji prostě poslouchat. A světe div se, funguje to.
Teď, když manželka řekne „koupíme béžové závěsy“, neargumentuju o šedých. Jen přikývnu. Když rozhodne, že jedeme na dovolenou do Beskyd a ne k moři, já už se nehádám, že u moře je přece levnější pivo. Když chce novou kuchyňskou linku, nedělám návrhy, že bychom ji postavili svépomocí. Prostě ji nechám vybrat a objednat. A hádejte co – náš život je klidnější než kdy předtím.
Neznamená to, že jsem ztratil svou mužskou identitu. Jen jsem ji vyměnil za to, že doma panuje pohoda. Už se nehádáme kvůli barvě talířů, už se mi nesměje, že jsem připojil poličku nakřivo. A hlavně – konečně jsme se dostali do fáze, kdy je spokojená ona. A když je spokojená ona, je spokojený celý dům.
Ono se totiž říká, že šťastná manželka rovná se šťastný život. Já tomu dlouho nevěřil, myslel jsem si, že je to jen taková přiblblá fráze. Ale když jsem se přestal rvát za každý svůj nápad, pochopil jsem, že na tom něco bude. Konečně mám večery, kdy nesedím na gauči a neplánuju, jak obhájím svou příští blbost. Teď sedím, koukám na televizi a manželka říká: „Vidíš, tohle je hezký dokument, že?“ A já s radostí odpovím: „Jasně, zlatíčko.“
Samozřejmě, někdy to není jednoduché. Občas mě svrbí jazyk, když slyším slova jako „pastelově růžový kobereček“ nebo „skandinávský minimalismus“. Ale pak si vzpomenu na bazén na mikrozahrádce a zavřu pusu. Protože vím, že tohle je ten moment, kdy si buď zachráním nervy, nebo zase otevřu dveře do nekonečné debaty. A já už debaty nechci. Já chci klid, pivo a šťastnou ženu.
Musím uznat, že od té doby, co poslouchám, se náš život změnil k lepšímu. Nákupy jsou rychlejší, rozhodnutí okamžitá a večery pohodovější. Už nemusím vymýšlet, jak se vymluvit, že jsem zapomněl něco koupit. Když mi řekne, že mám vzít tvaroh, vezmu tvaroh. Neřeším, že ten vedle měl o korunu nižší cenu. Vzít ten dražší je totiž levnější než hádka.
Takže jestli bych měl někomu poradit: chlapi, poslouchejte svoje manželky. Ne proto, že byste byli neschopní nebo bez názoru, ale proto, že se vám to vyplatí. Klid v domácnosti má cenu zlata. A já? Já jsem šťastný člověk. Protože když jsem se rozhodl, že ji budu poslouchat, konečně jsem získal to, co jsem vždycky chtěl – spokojený domov a manželku, která se na mě zase usmívá. A to za to stojí víc než jakýkoliv bazén na mikrozahrádce.
