Článek
Setkávali jsme se dvakrát týdně a ten čas jsme využili na sto deset procent. Bylo to vášnivé, vzrušující a občas i trochu riskantní. Pamatuju si na jedno rande, kdy jsme to skoro nestihli schovat před sousedovic psem. Ale to bylo tehdy. Zlaté časy.
Pak přišla svatba. „Každodenní sex, protože teď jsme pořád spolu!“ To byla moje myšlenka, když jsem stál u oltáře. Jasně, byly tam i nějaké řeči o lásce, věrnosti a „v dobrém i zlém“, ale co si budeme povídat – těšil jsem se hlavně na to dobré.
První rok manželství byl ještě fajn. Nebylo to sice milování čtrnáckrát týdně jak jsem chtěl, ale pořád dost často na to, abych si nestěžoval. Jenže pak jsme začali mluvit o dětech. A víte, co je na plození dětí skvělé? Je to jako sex na zakázku. Kalendář, ovulace, testy. Romantika jde stranou, protože najednou je důležitější, jestli ten den jsou správné podmínky. Začínal jsem se cítit jako zaměstnanec, co musí chodit na směny, jenže ty směny byly někdy fakt o nervy.
Když se nám konečně podařilo dítě počít, moje naděje se upnuly k tomu, že se vrátíme k normálu. Nevrátili. S narozením dětí přišly probdělé noci, vyčerpání a nové priority. Tehdy jsem ještě věřil, že je to jen přechodná fáze. „Až budou děti větší, až budou spát celou noc, až se zase trochu zklidníme,“ říkal jsem si.
Dneska je mi čtyřicet pět, děti jsou dost velké na to, aby mi říkaly, že jsem trapný, a já čekám. Čekám na zázrak. Každý večer, když uleháme do postele, zkouším své štěstí. Lehce nenápadné dotyky, polibek na krk, občas vtipná poznámka. A co na to moje drahá žena? Většinou něco ve stylu: „Nech mě, jsem unavená.“ Unavená! Už patnáct let je unavená. Mám podezření, že si někde schovává tajnou smlouvu s matrací, kde se zavázala k doživotnímu odpočinku.
Jednou měsíčně – to je teď takový náš průměr. A i to je někdy spíš o vyjednávání, než o spontánním rozhodnutí. „Miláčku, co takhle dneska večer?“ „Možná, když pomůžeš s nádobím.“ Tak drhnu hrnce, leštím talíře, rozbíjím vlastní rekordy v rychlosti úklidu kuchyně. Večer se pak pokusím nasadit svůj nejlepší pohled á la George Clooney, jen abych zjistil, že ji přemohla únava ještě dřív, než si stihla sundat ponožky.
Já vím, že to není úplně fér. Moje žena je úžasná, krásná a chápavá – většinou. Jen ne zrovna v této oblasti. A já bych přitom byl ochotný přistoupit na kompromis. Když ne každý den, tak aspoň třeba osmkráte do měsíce. To není tak moc, ne? Přijde mi, že je to dokonce docela rozumné. Ale když jsem jí to jednou navrhl, podívala se na mě, jako bych jí nabídl, že vynaleznu perpetuum mobile.
A tak se snažím hledat pozitiva. Jsme zdraví, děti jsou fajn, máme hezký dům. Ale upřímně – občas si vzpomenu na ty dny, kdy jsme spolu chodili, a říkám si, že kdybych tehdy věděl, jaký bude poměr dnů plných vášně a dnů plných odmítání, možná bych si to lépe spočítal. Na druhou stranu, i já mám své chyby. Třeba to, že o tom teď píšu článek, místo abych šel drhnout nádobí. Možná by dneska večer konečně byl ten den, kdy… ne, vlastně asi ne. Má zase noční směnu s matrací.
Možná ještě závěrem, rada odborníků zní, měly by se brát páry s přibližně stejnými sexuálními nároky a potřebami…ale jak to chcete před svatbou proboha poznat? Když jste spolu, tak je to pokaždé, ne?
PS: O milence neuvažuji. Věrnost jsem slíbil před oltářem a dodržím ji. Možná bych ji asi ani nenašel. Jako tu milenku, ne věrnost…
zdroj: autorský článek smutného autora
