Článek
Myšlenka na vytvoření organizace, jejíž členové by dokázali účinně bojovat s nepřítelem během druhé světové války, se zrodila v době, kdy nacistické Německo začalo upírat svou pozornost na Velkou Británii. Z britské iniciativy proto byla utvořena dne 19. července 1940 tzv. SOE (Special Operations Executive) neboli Útvar speciálních operací. Za SOE odpovídalo britské ministerstvo pro vedení hospodářské války v čele s Hughem Daltonem. Výcvik dobrovolníků řídil generál Colin McVean Cubbins.
Základem struktury SOE byly národní sekce, jež byly specializované na jednu konkrétní zemi. Jednotlivé sekce pak spolupracovaly s emigracemi a exilovými vládami. SOE navázala kontakty s emigracemi z Norska či Jugoslávie, ale i s uznanými exilovými vládami z Československa nebo Polska. SOE podporovala odbojová hnutí v okupovaných zemích Evropy, a proto se československý exil v Londýně dokázal rychle dohodnout s britskými představiteli SOE na společném postupu proti nepříteli na území Protektorátu Čechy a Morava. S Brity v tomto ohledu jednal přednosta II. odboru Ministerstva národní obrany (MNO) plukovník generálního štábu František Moravec. Plukovník Moravec se 12. prosince 1940 sešel s britskými partnery a vyslovil jim myšlenku o možnosti vysílání československých parašutistů na území protektorátu, přičemž by každá skupina výsadkářů byla pověřena plněním různých typů specifických úkolů.
Za spolupráce SOE vzniklo na československé straně speciální oddělení tzv. Zvláštní skupina D, jejímž hlavním úkolem byla příprava mužů pro zvláštní operace. Tato skupina vznikla v létě 1941 a stala se součástí 1. zpravodajského ofenzivního oddělení II. odboru MNO. Vnitřně byla Zvláštní skupina D rozdělena celkem do tří sekcí. V čele velitelské sekce stál major Karel Paleček a štábní kapitán Jaroslav Šustr. Tato sekce měla na starosti nábor parašutistů a spolupráci se SOE. Výcviková sekce organizovala speciální a zdokonalovací výcvik v objektech STS (Special Training Schools) určených pro výcvik československých parašutistů. Posledním oddělením této skupiny byla týlová sekce, jejímž úkolem bylo zajistit výcvik po stránce materiální a technické.
Každý parašutista musel nejprve projít základním výcvikem, po úspěšném absolvování mohl pokračovat ve speciálním výcviku, který jej připravil na plnění specifického úkolu. Výsadky parašutistů pak byly uskutečňovány na základě naléhavosti situace v protektorátu, tj. například zpravodajské skupiny byly vyslány na naše území až po přerušení spojení s domácím odbojem s cílem obnovení kontaktu. Proto i Anthropoid byl vyslán až poté, co Reinhard Heydrich po nástupu do Prahy rozpoutal teror.
Základní výcvik československých parašutistů se skládal ze dvou částí, a to z kurzu útočného boje a kurzu vzdušného výcviku. Pro výcvik Čechoslováků vyhradila SOE objekt STS 25. Jednalo se o bývalé farmy Camus Darrah a Garramor v okolí jezera Morar v severním Skotsku. První skotský kurz započal 17. července 1941. Kurz útočného boje se skládal z několika částí. Převážná část kurzu byla věnována destrukci a sabotážím. Muži se v rámci této části kurzu naučili teoreticky i prakticky zacházet s trhavinami a zápalnými látkami. Součástí přípravy byl i spojovací výcvik. Zahrnoval naučení se Morseově abecedě a Q-kódu. Důležitá byla ve výcviku i topografie a schopnost orientace v terénu. Střelecké přípravě bylo věnováno relativně málo hodin, nicméně svým celkovým pojetím se vymykala běžnému vojenskému výcviku. Odlišovala se způsobem střelby, protože se muži učili střílet v různých polohách, a to letmou střelbou bez dlouhého míření. Vojáci se učili střílet z pistolí a samopalů britského či německého původu. Neméně důležitou součástí kurzu byla tělesná příprava, která tvořila pravidelnou součást denního zaměstnání. Výcvik v tělesné zdatnosti se odehrával v tělocvičně, na hřišti či přímo v terénu.
Po dokončení kurzu útočného boje následoval kurz vzdušného výcviku na letišti v Ringway u Manchesteru, který byl zaměřený na seskoky padákem. Parašutistický výcvik trval celkem 10 dní. První dny byly věnovány pozemní přípravě. V rámci této přípravy byly cvičeny speciální parakotouly vpřed a vzad. Parakotouly přes překážky se pak vykonávaly přes rameno, nikoliv přes hlavu. Muži se učili nejprve vyskakovat z korby jedoucího nákladního automobilu a nacvičovali rovněž seskoky z trupu letadla. Skákat s padákem z letoucího letadla se naučili až v druhé polovině kurzu. Součástí parašutistického výcviku bylo i balení padáku a manipulace s padákem po dopadu na zem. Pro úspěšné absolvování tohoto kurzu se museli muži zúčastnit alespoň čtyř denních seskoků a jednoho seskoku v noci.
Po absolvování základního kurzu následoval výcvik speciální, který pak jednotlivce připravoval na plnění specifických úkolů. Na základě dispozic a dovedností absolventů základního výcviku pak byly sestavovány operační skupiny, které měly různá zaměření. Skupiny kurýrní byly používány k dopravě zpráv a dokumentů důvěrné povahy. Skupiny sabotážní a diverzní byly vysílány k ničení konkrétních cílů. Takovéto skupiny pak dopravovaly do okupované vlasti sabotážní materiál jako zápalné látky či trhaviny. Nejčastěji zastoupené v programu zvláštních operací byly skupiny zpravodajské, které měly za úkol udržovat spojení mezi okupovanými zeměmi a exilovými reprezentacemi. Charakteristickou skupinou tohoto zaměření byl výsadek Silver A. Spojovací skupiny dopravovaly do vlasti moderní aparatury, aby mohlo být zdokonaleno rádiové spojení s Londýnem. Domácímu odboji z hlediska materiálního pomáhaly zásobovací skupiny. Typickou zásobovací skupinou byl výsadek Steel. Teroristické skupiny byly určené k destabilizaci situace na okupovaném území. Jejich úkolem byla likvidace významných osob německé okupační správy. Nejvýznamnější skupinou tohoto zaměření byl Anthropoid. Ale o něm podrobněji až příště…
Použité zdroje:
DREJS, Jan, Za Heydrichem stín, Praha 1947.
FOOT, M. R. D., SOE. Stručná historie Útvaru zvláštních operací 1940–1946, Brno 1997.
MAREK, Jindřich, Pátou kartu bere smrt. Českoslovenští parašutisté v britských battledresech 1941–1945, Cheb 2000.
MATÚŠŮ, Marie, Muži pro speciální operace, Praha 2005.
STEHLÍK, Eduard, Jan Kubiš. Nezastavím mne ani to nejhorší…, Žďár nad Sázavou 2017.
STEHLÍK, Eduard, SOE a příprava atentátu na Reinharda Heydricha. Paměť a dějiny 6, 2012, 2, s. 3–15.
ŠOLC, Jiří, A zpívali jsme Tipperary, Praha 1993.
