Článek
Než jde dítě poprvé do školky, mělo by umět například tyto základní věci: umět se obléknout a svléknout, samostatně se najíst, uklízet si hračky, umět používat WC a umývat si ruce, zvládnout delší procházku nebo slyšet na svoje jméno. Zajímavé a zároveň smutné je, že některé z těchto věcí neumí ještě ani předškoláci.
Začneme jemnou motorikou. Setkala jsem se s jedním extrémem. Rodiče tříletého chlapečka nám řekli, že mu nikdy nedali do ruky tužku ani papír, jelikož je na to příliš malý. Malý na to, aby si maloval? Jako vážně? Děti v tomto věku spíš ještě jen čmárají, ale i tak je dobré, aby si úchop tužky vyzkoušely. Obdobná situace je s nůžkami. Jak máme s dětmi dělat nějakou pracovní činnost, když v životě neviděly nůžky nebo pastelky?
Nyní se zaměříme na sebeobsluhu. Největší kámen úrazu nastává tehdy, kdy se pro řízené činnosti odchází na procházku. Nejprve si děti dojdou na WC, což už je pro některé problém, jelikož to samy nezvládnou. Následné mytí rukou je pro některé zcela nová věc a netuší, jak se to správně dělá. Poté se společně vydáme do šatny. K učitelkám přijdou dětičky s hromadou oblečení a s tím, že si to neumí obléknout. Ano, zapnout bundu a mikinu či zavázat tkaničky ještě umět nemusí, ale pokud si neumí nazout boty nebo obléknout bundu, tak je to celkem problém. Chyba je ale na straně rodičů. Většinou své dítko raději obléknou sami, protože se spěchá a nemají čas čekat, až se samo obleče. Proto pak nemají ten správný návyk se samostatně obléknout. Následně se jde na procházku. Některé děti odmítají na procházku. Venku pak zjistíme, proč nikam nechtěli. Nejsou totiž vůbec zvyklé chodit. Dnešní rodiče je všude vozí autem, a to i na velmi krátké vzdálenosti.
Děti, které nově nastoupily do školky, nemají nijak ukotvená pravidla. Z domova nemají naučené například to, že by si po sobě měly uklízet hračky. Jsou zkrátka naučené, že to po nich někdo uklidí. Je celkem obtížné je k tomu vždy přimět, protože se u nich pak setkáváme s odporem či agresí.
Co mi nešlo do hlavy, bylo to, že plno dětí po zahájení nástupu do školky neumí mluvit. A není to tím, že by se styděly nebo tak, ale opravdu to neumí a jejich zásoba je omezena jen na několik slov a vět. Proto dochází k tomu, že si děti neumí říct o nic. Tudíž nás nepožádají o pomoc a jen vyčkávají, až si jich všimneme a zeptáme se jich, co potřebují. Odpovědí nám je jen kývání hlavou.
Při naší práci si pochopitelně všímáme toho, co děti vzhledem ke svému věku umí a co ne. A samozřejmě o tom některé rodiče informujeme. Ti se ale brání tím, že přece jejich dítko v dětské skupině všechno bez problémů zvládalo. Opravdu? A mohla bych to vidět? Protože já vidím, že to, co údajně zvládalo v dětské skupině bravurně, teď neumí vůbec (oblékání, dojít si na WC, atd). Někteří rodiče, zejména maminky povoláním učitelky v MŠ, nám říkají, jak máme správně s dětmi pracovat. Dostáváme od nich plno nevyžádaných rad. Je to sice moc „hezké“ takhle někoho poučovat, ale možná by bylo lepší si více hledět vlastních dětí. Postupně totiž zjišťujeme, že děti těchto ‚'přechytralých'‘ maminek učitelek neumí ve školce ani mluvit, natož pak se obsloužit.
Vzkaz na závěr: vážení rodiče, apeluji na vás, připravte své děti na školku co nejlépe. Věnujte se jim, jak nejvíce můžete, učte je novým věcem a samostatnosti. Nespoléhejte na to, že tohle všechno za vás udělají učitelky, protože jste to právě vy, kdo primárně vychová vaše dítě.
