Článek
Aby mohla kooperace učitele a asistenta správně fungovat, musí mít tito pedagogičtí pracovníci jasno ve svých kompetencích a pravomocích. Učitel je tím, kdo zodpovídá za pedagogickou činnost ve třídě. Plánuje řízenou činnost a další aktivity, ale také rozhoduje, co se zkrátka bude s dětmi dělat. Naproti tomu asistent je tím, kdo podporuje učitele a ve své práci postupuje podle jeho pokynů.
Mylná očekávání
Pro úspěšnou spolupráci je velmi důležité, aby si učitel a asistent domluvili mantinely práce a vzájemná očekávání od toho druhého. Největší chybou v začátcích jsou právě ona nevyjasněná očekávání. Zde vám stručně představím typickou situaci, která velmi často nastává: učitel je přesvědčen, že asistent ví, co přesně má dělat a kdy může zasáhnout do práce s dětmi (vždyť má přece kurz, že ano a tam se vše dozví, že ano – realita je jiná); asistent si naopak jistý není (protože z kurzu se nedozvěděl, jaké jsou jeho pravomoce, a tudíž neví, co a jak) a obává se, aby svým přístupem moc nezasahoval do práce učitele. Výsledkem těchto mylných očekávání je tedy jeden velký zmatek. Učitel očekává od asistenta aktivní zapojení, kdežto asistent se nezapojuje, protože neví kdy a jak. Oba jsou tudíž nespokojení. Učitel je zklamaný z asistenta, protože ten mu svým ‚'neaktivním'‘ způsobem nepomáhá. Asistent je nešťastný, protože neví, jak má pracovat a cítí se tak nevyužitý. A právě na tomto příkladu je vidět, jak moc je ta komunikace důležitá. Asistent potřebuje svého mentora, který ho nasměruje, jak má pracovat. A pokud se oba navzájem nedomluví, budou mít spolu problémy pořád.
Mylná očekávání v praxi
S tímhle jsem se bohužel za svou krátkou kariéru asistenta pedagoga setkala také. Když jsem nastoupila do MŠ, měla jsem očekávání, že mi někdo řekne, co mám dělat. Zkrátka jsem doufala, že budu mít nějakého svého mentora, ale mýlila jsem se. Hlavní učitelkou byla paní, která měla pedagogickou praxi přes deset let a nikdy neměla asistenta ve třídě. Ona měla za to, že já s absolvovaným kurzem budu přece naprosto vědět, co mám přesně dělat. Ano, měla jsem se primárně starat o dítě s druhým stupněm postižení, ale co jsem měla krom toho dělat ještě dál, to už jsem nevěděla. Proto došlo v podstatě ke komunikačnímu šumu. Já jsem nevěděla, co mám dělat a paní učitelka nevěděla co se mnou. Nedokázaly jsme se společně nějak domluvit co a jak, a tak to zůstalo u toho, že si každá jela to svoje. A já jsem zkrátka v průběhu školního roku sama přicházela na to, jaké jsou moje kompetence v roli asistenta.
Jak upevnit spolupráci učitele a asistenta
A co dělat, aby spolupráce učitele a asistenta správně fungovala? Tím nejdůležitějším bodem spolupráce je vzájemná komunikace. Bez ní to rozhodně nebude klapat. Ideální by bylo, kdyby si učitel s asistentem zorganizoval setkání, při němž si vzájemně řeknou, co od druhého očekávají. Učitel by měl při tomto setkání co nejpřesněji popsat, jakou formu pomoci od něj očekává. Především je důležité, aby učitel asistenta při práci co nejvíce (alespoň ze začátku) přesně instruoval. Měl by mu sdělovat, jak a kdy se do práce zapojovat. A samozřejmě by asistent měl být informován o tom, co učitel v rámci řízené činnosti plánuje s dětmi dělat. To je velmi důležité.
Podtrženo, sečteno. Komunikace je základním kamenem efektivní spolupráce. Milí učitelé, milé učitelky, komunikujte s asistenty a buďte jim dobrým mentorem. Udělejte z nich ty správné parťáky a díky nim se vám bude lépe pracovat. A asistenty nepodceňujte, jsou opravdu skvělým přínosem pro vás.
