Článek
Několikrát za sebou jsem v podcastech i rozhovorech slyšela, jak to mají strany současné koalice nahnuté a jak hrozí, že příště vyhraje hnutí ANO a bude vládnout s tichou podporou fašistů. Hlavním důvodem takové malověrnosti prý je nedostatečná komunikace vlády a její některá levicová řešení.
Jak to? Zrovna ta by měli vítat voliči Lidovců, oceňující navrhované i vyplacené příspěvky rodinám s dětmi. Ale co to? Lidovci rozdávají a preference jim klesají. Posledně až na dvě mizerná procenta. Je vidět, že ne všechny voliče demokratických stran oslovuje populistická politika rozdávání a podbízení se.
Naopak zatracovaní Piráti se drží – řekla bych nejlépe.
Někteří voliči ODS prý flirtují s hnutím ANO, přičemž ale vzápětí v éteru následuje poznámka, že ANO je vlastně levicové. A že to mají sociální demokraté marné. Proč by prý levicoví voliči volili stranu, sice demokratickou, ale s volitelností, co se propadá k neviditelnosti, když můžou volit hnutí se stejným programem, které to má jisté, ačkoli této vládě odevzdalo vybrakovanou státní pokladnu navzdory tomu, že vládlo v konjunktuře.
Doufám, že fašisté se nikdy nedostanou dál, než jsou. I tak se divím, kolik máme v zemi nevzdělaných a omezených voličů SPD. Přitom bych čekala, že jsou to lidé, trávící dost volného času u televize. Kde byli, když v ní dávali německý seriál Babylon Berlín? A těm, kteří h viděli, přece nemohlo uniknout varování, kam spěje takový příklon k nacionalismu, co dokáže přehnané vlastenectví, xenofobie a kam může dospět vůdcovské vládnutí.
Myslím, že televize by mohly častěji dávat víc filmů, jako je Norimberský proces nebo Pád Třetí říše.
Já viděla Babylon Berlín teprve teď – díky času o dovolené – a tak mě to vzalo, že už tři dny nemůžu myslet na nic jiného. Ponurost, vzrůstající nespokojenost, mafie, dekadence…
Proto mě nyní děsí preference fašistů u nás i na Slovensku.
Jak je to možné, říkám si. U nás je školství povinné, nejsme tak úplně nevzdělaní. Měla jsem za to, že v hlavách většiny lidí toho zůstalo o důvodech i hrůzách obou světových válek víc.
Nijak však nepozoruji pobízení k větší reflexi nebezpečí šířícího se extremismu v Evropě i v USA. (Pomíjím imperiální chování agresora Ruska, to bych článek dnes nedokončila).
Mám demokracii ráda a jsem za ni vděčná. Volím stále – už mnoho let – stranu liberálního středu. Přeju si, ať to tak mají s věrností svých voličů i ostatní demokratické strany. Takový volič se nenechá zviklat, ale ani ovlivnit bulvárními nebo povrchními zprávami především o zástupných problémech, nebo o kauzách jednotlivců. Po tom, co jsem za svůj sedmdesátiletý život prožila, přečetla i viděla, si vždy povím – hlavně udržet demokracii. Přece není nikdo dokonalý a pak - každý politik je reprezentant svého lidu. V dobře fungující straně se navíc s jedincem, ohrožujícím její pověst, dokážou včas vypořádat.
Kdykoli tudíž slyším pochyby a vzdychání, jak to tahle vláda blbě vede, argumentuji, že to sice není nejlepší vláda na světě, ale je lepší než každá jiná, která by u nás mohla vzniknout z toho, co se na politické scéně nabízí. A protože už novinářka nejsem, nemusím být politicky korektní ani objektivní a můžu si takto povzdechnout i díky možnostem demokratické svobody slova.
Tak. Vypsala jsem se a jdu si dělat radost na zahrádce. Krásný den vám všem navzdory, ale… Víte co? Nenechte se oblbovat.
