Článek
Zeptat se kamarádek na jejich dětství mě napadlo, když jsem četla knihu od Nino Haratischvili Chybějící světlo. Děj se odehrává v těžce zkoušené Gruzii a autorka v ní nádherně vzpomíná na generaci rodičů svých i jejích kamarádek.
Neměli to lehké, je slabý výraz. Několik generací v Gruzii si doslova prošlo peklem, ale to lze říct i o generaci našich rodičů. Válka, chvíli svoboda a pak totalita a život ve lži. Lámání charakterů, většinou nemožnost realizovat se v profesích, na něž měli nadání, nutnost stále se přizpůsobovat hloupějším mocipánům.
A tak jsem oslovila několik mých přítelkyň, aby mi potvrdily, že ne každý se nechal zlomit a že spousta lidí dokázala žít v pravdě a lásce i v nesmyslně pokřivené době.
Tady jsou odpovědi žen, jejichž jména nebudu uvádět, slíbila jsem to. Nakonec, není to důležité, podstatné je, co si od svých rodičů vzaly a předaly svým dětem.
1.
Jen co jsem trochu vyrostla, uvědomila jsem si, jaké mám skvělé rodiče. Přestože byli poznamenání dramatickými zážitky, byli to lidé čestní, laskaví, ohleduplní, vstřícní, velmi inteligentní a sečtělí, přestože neměli vyšší vzdělání.
Nikdy o nikom nemluvili špatně, nikoho nepomlouvali a nikdy si na nic přede mnou nestěžovali, i když důvodů k tomu všemu měli dost.
Vzpomínám na ně s láskou, úctou a vděčností, že jsem se narodila zrovna jim.
Také slova kultivovaní, velkorysí se k popisu mého tatínka a maminky hodí. Vždy si zachovávali důstojnost.
Do určité doby jsem to všechno brala jako samozřejmost, teprve když se rozšířil okruh mých zážitků, zjistila jsem že moji rodiče jsou v mnohém výjimeční .
Oba zažili v životě bolest ztráty a smutek, přesto hleděli vždycky dopředu s vírou a nadějí.
2.
U mámy a táty jsem vnímala vztah k jejich rodičům. Úctu a lásku. Hlavně u maminky, její rodiče jsem poznala trochu déle. U maminky učitelky mi šla trochu na nervy její spisovná mluva. A já už pár let mluvím spisovněji než dřív. Uvědomuji si to a pokaždé na maminku vzpomenu. Uměla jazyky, to mám asi v sobě po ní, ten zájem, který jsem mívala se učit.
Na taťkovi jsem obdivovala jeho rozhled. Lásku ke čtení mám od obou, vztah k přírodě spíš od taťky.
3.
Co mi dali – takže i předali rodiče?
Dobrou energii, lásku, obětavost, pracovitost, zájem o svět, o dění v něm, o lidi kolem mě. Slušnost, soucítění, vnímavost k druhým.
V mnoha ohledech rozdílné osobnosti, ovlivněné tím, v jaké rodině, vazbách vyrůstaly a taky dobou, v jaké žily.
Tahle generace, která poznala ohrožení válkou na vlastní kůži na prahu dospělosti, aspoň moji rodiče ano (táta přežil Terezín, s naočkovaným tyfem ho přivezl Červený kříž v květnových dnech roku 1945 ), si uměla vážit života a ještě dnes, s odstupem času to cítím - vidím náš život, jak se odehrával. Trochu jako ve starých českých filmech – v oparu až „budovatelském“. Oba, šťastní, že je válka nerozdělila, prožívali založení rodiny po 45. roce, takže naše dětství (se dvěma sourozenci na malém městě, hodně v přírodě, po sousedsky, i s jeho maloměšťáckými nánosy, se odvíjelo v bezpečí. V intencích děděné rodové genetiky) a materiálních možností, dělali rodiče všechno pro nás. Nakonec, jako snad všichni rodiče, ačkoliv se na svých dětech - neradi- vesměs - podepisují vlastní nedokonalostí.
Vzpomínky na mámu a tátu mám krásné, s mírnou - už uspanou kritičností k nim v dospělém věku, Každá nová generace se asi názorově posune jinam, ale to není u hodnocení rodičů podstatné. Vděčím jim za spoustu věcí.
4.
Smysl pro povinnost, důvěřivost, odpovědnost, nežít si nad poměry, lásku, ovšem neschopnost vyjádřit ji napřímo.
5.
Rodiče mi dali lásku ke knihám. Než jsme měli doma televizi, celá rodina večer četla. Měli jsme plnou knihovnu. Přečetla jsem ji celou, bez ohledu na žánr. Vášnivá čtenářka jsem od chvíle, kdy jsem uměla číst. Každý rok jsem dostávala pod stromek knihu. Je tomu tak dodnes, tradici jsem přenesla i na své děti.
Velký vliv na mě měla otcova matka, říkali jsme jí stařenka. Dbala, abych chodila upravená, abych měla stále na mysli, že musím být k lidem slušná a nikdy nezavdat příčinu k pomluvám, což se mi pochopitelně nemohlo podařit, ale snažila jsem se. Stařenka mě učila nevyčuhovat, být skromná. To se mi ovšem ne vždy vyplatilo. Na svém sebevědomí jsem musela pracovat dlouho předlouho, ale není jediný den, kdy bych na stařenku s láskou nevzpomínala. A musím se usmívat, když si vzpomenu na její: „Když někam jdeš, vždy měj čisté prádlo, co kdyby se ti něco stalo a musela tě odvézt sanitka?“
6.
Co mi rodiče dali do života pozitivního? Bylo toho moc, jen to nedovedu správně vyjádřit. Jen tím, jací byli: Slušní, hodní, charakterní. Hezky se u nás žilo, byli mi příkladem. Já jsem se mnoho let naivně domnívala, že takhle to v životě mají všichni, ale nabývané zkušenosti mě vyvedly z omylu.
Hodně jsme si všichni povídali, měli k sobě velikou důvěru, což bylo obohacující, dávalo to pocit, že nikdy nikdo na žádný trable není sám. Domov nám poskytoval naprostý pocit bezpečí.
Tatínek postavil chatu, tím byl určen náš „životní styl“. Veškeré volno jsme trávili na chatě, v přírodě. Maminka nás učila rozeznávat kytky, a že toho kvítí tenkrát na loukách bylo! Tatínek měl jako koníčka myslivost, s ním jsem chodila do lesa, sednout si na posed, na podzim jsme chodili sbírat kaštany, které jsme v zimě nosili zvířatům do krmelce, občas jsem s ním chodila na ryby. Jezdili jsme též za „kulturou“ do Prahy.
Byly jsme se sestrami slušně vychované dívky, kterým rodiče vštípili určité životní hodnoty. Dojalo mě, Oli, jak jsi mi napsala, co ti stařenka kladla na srdce, dbát o pověst - zdravit, pořád mít na zřeteli - co si o mně lidé pomyslí? Dříve asi to „co si o mně lidé pomyslí“ bylo pro lidi dost důležité, jistě důležitější, než je to nyní. Máš pravdu, dbát o pověst je zatížení, ne dar. A víš, že moje maminka také říkala to o tom čistém prádle a sanitce? Nikdy jsem nechápala, že se ptá, vždyť my jsme vždycky měli na sobě čisté prádlo, však se chtěla asi jen tak ujistit, co kdyby.
7.
Za života svých rodičů jsem vlastně příliš neřešila, jací jsou, co je trápí, nikdy jsem se nezeptala, jestli si splnili sny z mládí a jestli jsou v životě spokojení. Už se jich nezeptám. Teprve po jejich odchodu jsme se sestrou v pozůstalosti našly mámin dívčí deník (v patnácti letech se coby Češi musela rodina vystěhovat z Bratislavy), našly jsme tátovu pracovní knížku, pohledy z nuceného nasazení v Německu atd. Zažili válku, změnu režimu a šílená padesátá léta, potraviny na příděl, nemožnost vycestovat na Západ, rok 1968 a ruskou okupaci, udavačská sedmdesátá léta atd. Museli být silní, aby to zvládli. Dokázali bychom to my, kteří jsme zvyklí na dostatek všeho?
Nikdy jsem neslyšela, že by si naši stěžovali na bolest, nemoc a nedostatek čehokoli. Táta nadával na nesmyslnou byrokracii na úřadech, na veřejných schůzích se nebál upozornit na chyby a omyly v práci (byl železničář), i když se stejně nic nezměnilo. Byl odvážný, a přitom velice citlivý, poctivý a milující.
Trénoval také mladé lukostřelce. Když umíral a nemohl už ani mluvit, jak byl slabý, stiskl mi na rozloučenou palec pravé ruky.
Mámu jsem v dětství viděla poprvé a naposled plakat, když jí v zimě omrzly ruce, protože mi dala své rukavice, ty moje jsem někde ztratila. Doma jí začaly rozmrzat a ona bolestí plakala. Byla statečná, snad příliš hrdá: dokázala bojovat za druhé, ale o zvýšení platu si netroufla říct. Za komunistů se ale nebála organizovat jogínské kurzy. Když umírala, řekla: „Měla jsem hezký život!“ Co na konci řekneme my?
